Datum: 25.10.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Leprous, Rendezvous Point, Sphere Akreditaci poskytl: pořadatel koncertu

Už je to nějaká doba, co se norští Leprous transformovali z nenápadné libůstky pro pár žánrových fajnšmekrů v uskupení, jež se pomalu, ale jistě stává podstatným hybatelem současného progressive metalu. Jistě, o nějakém velkém průlomu na bázi Mastodon nemůže být řeč, ale jejich význam pomalu narůstá, fanoušků přibývá a kritika poslední dobou také zrovna nešetří chválou. A ačkoliv mně osobně malinko více sedí kompoziční nevázanost a zároveň melodičnost prvních alb, musím souhlasit, že se Leprous daří posouvat se neustále dál a zároveň udržovat specifický nenapodobitelný styl. Proto když bylo ohlášeno, že v rámci evropského turné zahrají i na pódiu pražského klubu Nová Chmelnice, bylo jasné, že tohle vynechat by byla rozhodně chyba. A jak se zdá, rozhodně jsem nebyl sám, kdo měl o večerním programu na neděli 25. října jasno dlouho dopředu.

Leprous s sebou letos přivezli dvě norské smečky — Rendezvous Point a Sphere. První jmenovaná byla kromě žánrové spřízněnosti s Leprous propojena i personálně, neboť kapely sdílí bubeníka Baarda Kolstada, což je mimochodem chlapík, který bubnuje i u Borknagar a ICS Vortexe. A musím smeknout, být schopen takhle precizně odbubnovat většinu večera, to považuji za neuvěřitelné, zvlášť když si člověk uvědomí, že tohle je jen jedna zastávka turné – že to den předtím takhle odehrál v Bratislavě a den nato to takhle bude hrát ve Varšavě.

Co se týče samotného prvního vystoupení večera, jednalo se o muziku v mnohém podobnou hlavní hvězdě, nicméně instrumentálně více sahající i do studnice klasičtější žánrové melodičnosti podporované zejména klávesovými postupy. Stejně tak vokální linky oscilovaly mezi polohami evokujícími takového Jørna Landeho a právě Einara Solberga, zatímco některé rytmické hrátky se nebály zabrousit až někam do djentu. Kytarové party v měkčích pasážích (čemuž také asi pomáhala Baardova charakteristická rytmika) mohly i Leprous místy celkem připomínat. Bylo zde patrné trochu nevyrovnané nazvučení, jež vyzdvihovalo rytmičnost, zatímco klávesové party byly občas podivně nekonkrétní. Nicméně norská pětice (čtyři chlapi a jedna relativně pohledná basačka) si postupně na pódium zvykala, počáteční napětí opadlo a hudebníci si to začali patřičně užívat. Publika bylo stále relativně poskrovnu, nicméně nejeden fanda si spokojeně podupával či pokyvoval hlavou do rytmu. Jako celek navzdory rozpačitému rozjezdu celkem příjemně zabavil, avšak že bych po zhlédnutí setu nějak prahnul po tom shánět si desku, to asi moc nehrozí.

První, co člověku padlo do oka ještě dříve, než spustila druhá předkapela Sphere, bylo odhalení jejich plátna se svítícím názvem kapely. Kdo ví, možná kdyby se to udělalo nějak vkusně, tak by to byl i dobrý nápad, jenomže to se jaksi nestalo. Pardon, nemůžu si pomoct, ale namísto nějaké futuristické sci-fi nálady jsem se spíš cítil jako v casinu či v herně. Jakmile tahle pětice nakráčela na pódium a spustila, bylo jasné, že tohle bude kapku přímočařejší záležitost. Sami svojí hudbu charakterizují jako modern progressive metal, přičemž muzika těží především z kontrastu mezi těžkopádnými riffy a rytmikou typu Meshuggah s growly a pasážemi s čistými vokály. To vše je doprovázeno různými předtočenými syntezátory. Podobná strategie jako takoví Fear Factory, ale zas trochu jinak. Hudebně to sice mělo své momenty, nicméně celkový dojem doprovozen o infantilní vizuálno (to jsem ještě zapomněl zmínit, že basák měl i svůj šestistrunný nástroj opatřen červeně svítícími puntíky) nebyl nikterak valný. Nicméně sál se postupně plnil, a jak se zdá, dost lidem se tahle muzika líbila, a tak byly ovace oproti Rendezvous Point o poznání větší. Někteří již u pódia patřičně provětrali své kadeře a na konci setu si podávali ruku s hudebníky.

Čekání na hlavní hvězdu večera bylo znatelně delší, prostor se již solidně zaplnil, nicméně nějaká tlačenice se naštěstí nekonala a ukořistit místo pěkně vepředu nebyl žádný problém. Došlo k reorganizaci pódia tak, aby se klávesy přesunuly ze strany více do středu scény a Einar Solberg se nemusel schovávat v rohu. A ve chvíli, kdy se setmělo, spustilo několik plochých obrazovek, jež byly do nynějška na scéně jen na překážku, pěkně zpracovaný vizuální doprovod. Na pódium postupně nakráčeli nadějní progresivci a za nadšení nedočkavých fandů spustila „The Flood“. Zvuk místy sice trochu nevyrovnaný, ale fundamenty jsou pevně ukotvené. Klávesy by možná mohly být trochu rozeznatelnější, avšak mé obavy ohledně vokálu byly liché – Einar je to schopen s přehledem zazpívat všechno naživo, případně pokud byl jeho zpěv zvláštní a nekonkrétní, připisoval bych to spíš zvuku, nikoliv jeho schopnostem. Z většiny však myslím, že byl zpěv (a to včetně harmonií s doprovodnými vokály kytaristů Tora Oddmunda Suhrkeho a Øysteina Landsverka) naprosto skvěle zvládnutý. A samozřejmě instrumentace nazaostávala, ba naopak.

Následující „Foe“ zvukově sedí solidně, čemuž pomáhá její pomalejší tempo, jasně rytmické momenty a hymnické pasáže s velkolepým Einarovým tenorem. Lidé se přidávají, při letmém pohledu kolem je jasné, kvůli jaké kapele sem přišli. Nadšení v očích, rytmické skandování či zuřivá gestikulace je samozřejmostí.

Následuje zástupce nového alba, „Third Law“, jež celkem pěkně dokládá již zmiňované Einarovy vokální schopnosti, ale i výtečnou souhru instrumentace v perfektně sekaných pasážích. Refrén je, co se týče nového alba, jeden z těch, který se společně se singlovkou (již si pro nás šetřili až na první přídavek) zaryje do paměti asi nejrychleji, díky čemuž zpětná vazba z publika byla velmi solidní. Dále se dočkáme například gradující „Chronic“ a balady „The Cloak“ z dva roky staré nahrávky „Coal“, „Rewind“ a „Red“ z novinky a „Acquired Taste“ z „Bilateral“. Po velkolepém závěru „Slave“ náhle hudebníci odchází. A člověk už by si zoufal. Je totiž ještě nemálo zásadních pecek, které by bylo skvělé slyšet naživo.

Jenomže žádné strachy. Po chvíli halasného potlesku se norská krev vrací na pódium a pokračuje skvělou svěží singlovkou „The Price“ z novinky. Na tu se pochopitelně musí chytit každý, natož pak srdcaři z prvních řad. Po další dvojici z nového alba přichází ještě skvělá atmosférická „The Valley“. Ta postupně graduje z hypnotického začátku k silnému melodickému instrumentálně sekanému refrénu. A když se po mezihře tento refrén na konci vrátí, v druhé inkarnaci se poslepuje a ve skvělé zvukové harmonii vyvrcholí. Musím však přiznat, že jsem jí kvůli zvuku poznal až po chvíli. Vokály v refrénu občas byly ohoblovány o důležité frekvence a stejně tak klávesy se netěšily zrovna moc dobré čitelnosti, nicméně v průběhu jsem měl pocit, jako by se to zlepšovalo. A ten refrén společně s atmosférou — to bylo neuvěřitelné. Subjektivně jsem si tenhle moment užil snad nejvíc. Navíc atmosféra v prvních řadách postupně mocně gradovala a z těch pár lidí, na kterých bylo vidět, že si tu muziku vychutnávají naprosto na maximum, sálala skvělá nálada.

Jako závěrečný přídavek zazněla ještě výtečně propracovaná desetiminutovka „Forced Entry“. A ačkoliv opět chvilku trvalo se zorientovat, co se vlastně hraje, stěžejní momenty měly skutečně sílu. A hudebníci působili nevyčerpatelně. Bavili nás celý večer a takřka žádný náznak opotřebování. Po triumfální závěru nezbývalo než se rozloučit, uklonit se, podat si ruce s lidmi v prvních řadách.

Pokud někdo od koncertu Leprous čekal jen nějakou chladnou instrumentální ekvilibristiku, doufám, že byl patřičně vyveden z omylu. Vystoupení bylo velmi intenzivním zážitkem. Norové dali na odiv, že jsou naprostými profíky, kteří mají svůj nenapodobitelný styl a přitom každý kousek je svůj a jedinečný. Setlist byl velmi vyrovnaný s jedinou slabinou — jestli se totiž nepletu, nezazněl jediný song z debutu. Je sice jasné, že když kapela jede turné na podporu novinky, tak bude dbát spíš na to, aby skladby z ní zde byly v dostatečném zastoupení. Nicméně alespoň jednu písničku typu „He Will Kill Again“, „Passing“ či „Dare You“ zařadit mohli. Myslím, že by to celek velmi příjemně okořenilo. No, nevadí. Vzhledem k tomu, jak perfektně zahráli, je tohle myslím celkem malicherný detail. Pokud jste si je nyní nechali ujít, důrazně doporučuji tuhle chybu příště neudělat.