Datum: 9.2.2015 Místo: Praha, 007 Účinkující: Lydia Ainsworth, To

Deska “Right from Real” patří na poli chytrého popu, respektive – vyhovuje-li vám tohle pojmenování více – experimentálního popu k těm nejzajímavějším počinům loňského roku. Je pravda, že muzika kanadské zpěvačky Lydii Ainsworth asi není úplně pro každého a hlavně její jemný a přesto pronikavý (ačkoliv se to tak nemusí zdát, není to protimluv) hlas a neustálé “uh-uh” vám musí sednout, abyste si to užili. Jakmile se tak ovšem stane, je o zábavu na delší dobu postaráno – a vzhledem k tomu, že v mém případě se tak stalo, bylo jasné, že když se Lydia vydala na své první evropské turné, v jehož rámci nechyběla ani pražská zastávka, tak se na té pražské zastávce také zastavím…

Během zvukové zkoušky to znělo docela strašidelně a Lydia měla větší volume než industriální Author & Punisher na témže místě minulý týden, takže už jsem si pomalu začínal myslet, že to bude poprvé, co na strahovské Sedmičce uslyším neposlouchatelný sound, ale nakonec bylo přece jen zdárně nazvučeno, hlavní protagonistka i oba její doprovodní muzikanti řekli, že jsou spokojeni, a na pódium pustili domácí předkapelu…

I když, předkapela je hodně nadnesené slovo, jelikož za projektem s názvem To stojí jedna potetovaná slečna s kytarou. Jak už asi přímo z nástrojového obsazení plyne, samotná hudba byla stejně minimalistická jako jméno projektu. Což samozřejmě nemusí být špatně a vlastně to špatně ani nebylo, jelikož nakonec šlo o poměrně příjemnou záležitost. Netvrdím, že to bylo dokonalé, to jistě nebylo… asi není zrovna nejlepší po prvních dvou akordech úvodní písničky hned zastavit se slovy “pardon, mám špatně naladěnou kytaru”. Dále mi přišlo, že v trochu rychlejších momentech (samozřejmě relativně rychlejších v rámci jakýchsi lo-fi mezí, fakt žádné death metalové výjezdy), kdy slečna hrála trsátkem, to znělo trochu nelibozvučně, ale nevím, zdali to bylo dáno zvukem nebo skutečně samotnou hrou. Na druhou stranu, ty nejklidnější chvilky byly hodně dobré a hlavně pěvecky to bylo skutečně výborné, tudíž mě to ve výsledku docela bavilo a kladné dojmy rozhodně převážily. Konec navíc přišel tak akorát v tom nejlepším, aby vystoupení nepůsobilo natahovaně (s takovýmhle minimalismem asi přece jen nejde hrát hodinu), takže nemám problém mluvit o spokojenosti, přestože jsem až do toho večera neměl o existenci To ponětí.

Hlavní účinkující večera se nakonec představili ve tříčlenné sestavě bicí, cello a samotná Lydia Ainsworth na klávesách a zpěvu a samozřejmě i v tomto případě se pokračovalo ve spíše minimalističtějším duchu. Komorní hudba však v komorním prostředí Sedmičky a při trochu komorní návštěvnosti (prázdno sice nebylo, ale plno také ani zdaleka ne) fungovala naprosto bravurně. Nebyla to žádná show v tom smyslu, že by se na pódiu děly nějaké kejkle, ale samotná hudba a soustředěný a procítěný výkon všech tří zúčastněných byly naprosto dostačující k tomu, aby šlo hovořit o skutečně skvělém koncertě. Popravdě mě to bavilo takovým způsobem, že mi přišlo, že sotva Lydia přišla na pódium, už byl konec. Ona je pravda, že to trvalo odhadem lehce přes půl hodinky, ale i tak to bylo spíš jak deset minut, což je vždycky známka povedeného vystoupení.

I když jinde asi Lydia Ainsworth nejspíš hraje pro trochu početnější publikum, rozhodně mi nepřišlo, že by byl koncert ze strany hudebníků jakkoliv krácen… i skromné díky všem přítomným za to, že přišli, znělo upřímně a ne jako povinnost, aby se neřeklo. Jednoduše řečeno, celé to působilo velice sympatickým a uvolněným dojmem. K tomu už stačilo přidat výtečné písničky jako třeba “Malachite”, “White Shadows”, “Moonstone” nebo “PSI”, aby šlo prohlásit, že – jakkoliv říkat tohle v reportech je prostě klišé – kdo nebyl, ten hodně prohloupil, jelikož to byl prostě nádherný popový koncert.