Masters of Rock 2012

Masters of Rock 2012 (neděle)

Masters of Rock 2012
Datum: 15.7.2012
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Gotthard, Hell, Hentai Corporation, Skyforger, Tiamat, Sabaton

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert / Masters of Rock

Začátek posledního dne obstarávají české evergreeny Salamandra, Škwor a Doga, které jsem si všechny nechal s klidným srdcem ujít, protože – ruku na srdce – jejich koncerty jsou vesměs pokaždé to stejné, co sice neurazí, ale pokud jste to viděli už mnohokrát, nic vám to nedá. Letmé nakouknutí do areálu v průběhu setů dvou z nich mi dalo za pravdu, že opravdu o nic nepřicházím.

Mezi výše zmiňovanou trojici se však vklínili Skyforger z Lotyšska, a to už bylo poněkud jinačí kafe. Nejen v porovnání s okolními účinkujícími (ačkoliv Skyforger opravdu nejsou nijak ostrá sebranka, byli asi jednou z nejtvrdších kapel festivalu), ale i v porovnání třeba s jejich loňským výstupem na Brutal Assaultu, kde docela nudili. Tentokrát to bylo přesně naopak a pobaltští bardi zahráli opravdu výtečně. Zpočátku bylo znát, že je většina lidí moc nezná, přesto Skyforger během svých padesáti minut dokázali získat sympatie většiny obecenstva (alespoň mi to tak přišlo podle neustále narůstající odezvy). Každopádně, bylo to hodně dobré.

Britští Hell pro mě osobně platili asi za největší tahák letošního Masters of Rock a nutno říct, že očekávání svým způsobem splnili, ale zase bych lhal, kdybych netvrdil, že jsem to nečekal ještě o malinko lepší (smích). Nicméně i tak to bylo naprosto skvělé, a přestože ve studiové podobě se mi jejich nadčasový heavy metal líbí o trošku více, i tak Hell o třídu převyšovali většinu zbylého line-upu. Show byla perfektně secvičená, přesně dle názvu skupiny správně pekelná (o tom, že za tmy a v klubu by to bylo úplně někde jinde, se ani nemá cenu zmiňovat), kupředu ji táhl především fanatický frontman David Bower, jenž během vystoupení naplno uplatnil své herecké zkušenosti a svým jedovatým vokálem prořezával vizovický vzduch vskutku zodpovědně. Debutové album “Human Remains” zaznělo téměř celé, akorát škoda, že nezbylo místo i na geniální “The Devil’s Deadly Weapon”, což lze však vzhledem k její délce i pochopit. Jinak to bylo vážně super, a pokud se někdy Hell objeví v České republice v klubu, byl by opravdový hřích si to nechat ujít.

Odskok na vedlejší pódium za ujetými Hentai Corporation se vyplatil, jelikož jejich šílený výstup byl po čertech zábavný – a to do té míry, že člověka snad nakonec ani nemrzelo, že prošvihnul Paula Di’Anno, bývalého zpěváka Iron Maiden, který hrál souběžně na hlavní scéně. Hentai Corporation rozjeli skvěle úchylné vystoupení plné výborných hlášek, které uhánělo kupředu tak zběsile, až si člověk pomalu ani nestačil všimnout, jak rychlých těch pětačtyřicet minut bylo.

Jsou skupiny, jež nepotřebují vůbec žádnou velkou show, ani přehnanou koncertní stylizaci či cokoliv jiného, prostě jim stačí, aby za sebe nechaly mluvit pouze svou muziku, a i s tím bez mrknutí oka strčí do kapsy většinu okolních kapel. A přesně to je případ následujících Tiamat. Kytarista Roger Ojersson ve svém fialovém outfitu vypadal, jako kdyby právě vylezl z gay baru, Johan Edlund si zase na koncert nejspíš odskočil přímo od lovu ryb, přesto když Tiamat spustili, mělo to pod zamračenou oblohou neskutečnou atmosféru. Ničím jiným sice koncert nevynikal, ale ničeho jiného také nebyla třeba, aby se Tiamat stali jedním z vrcholů festivalu.

Oproti tomu z vystoupení Gotthard jsem měl úplně stejné pocity jako z jejich nové desky “Firebirth” – bylo to dobré, těžko proti tomu říct nějaké křivé slovo, ale něco tomu scházelo a koncert na stejném místě před několika lety se Stevem Lee za mikrofonem byl o mnoho lepší. Paradoxní ovšem je, že bych to ani v nejmenším nedával za vinu novému zpěvákovi Nicu Maederovi, neboť ten mi naopak ten den přišel jako nejsilnější článek Gotthard, koncert si vyloženě užíval, výborně zpíval a bezchybně pracoval s publikem, ale od ostatních členů mi to přišlo poněkud rutinně odehrané, což je vcelku s podivem, protože by člověk očekával, že po vynucené přestávce budou opět chuť hrát jako o život. Ale možná to byl jen můj pocit. I tak ale nepovažuji koncert Gotthard za špatný, bylo to solidní.

Arch Enemy svého času do České republiky ani nepáchli, ale od té doby, co se zde jednou objevili, tu jsou skoro pořád, takže by se mohlo zdát, že už pomalu také začnou nudit, k jejich cti ovšem slouží fakt, že ve většině případů dokážou zahrát tak dobře, že to třeba mě osobně baví i na x-té repríze, dokonce bych si dovolil tvrdit, že tento koncert patřil k těm nejlepším, jaké jsem zatím od Arch Enemy viděl. Nový kytarista Nick Cordle se zjevně již stačil do sestavy zdárně zapracovat a čistě co se zvuku kapely týče, člověk v podstatě nepoznal rozdíl, že už to nehraje Christopher Amott. Kromě toho Arch Enemy tentokrát přitáhli svou vlastní projekci, která běžela na obrazovce, což také bylo slušné ozvláštnění.

Poslední skupinou Masters of Rock byli švédští Sabaton, milovaní i proklínaní. A sám za sebe musím říct, že se řadím jednoznačně do té druhé sorty, pročež vás asi nepřekvapí, že rozhodně nesdílím nadšení většiny lidí z jejich koncertu, naopak mi pořád nedochází, proč zrovna tahle skupina, hudebně naprosto průměrná, má takový ohromný ohlas. V poslední den festivalu se strhlo hotové šílenství okolo Sabaton, polovina přítomných lidí měla jejich trika, po areálu se po celý den potulovalo mnoho individuí s okopírovaným účesem a trikotem Joakima Brodéna (s kolegou jsme je pokřtili na Brodénovu gay legii (smích)), fronta na jejich autogramiádu byla absolutně největší řada, jakou jsem kdy za všechny ty roky, co na Masters of Rock jezdím, viděl; a když kapela konečně začala hrát, dosáhla vlna euforie maxima… zcela upřímně si nevzpomínám, že bych kdy na jakémkoliv koncertě viděl nadšenější dav – a to mi věřte, že jsem toho neviděl zrovna málo. A to mi opravdu neleze do hlavy, vzhledem k tomu, že jde o vcelku primitivní power metalovou halekačku… přijde mi to docela smutné, že největší úspěch mají skupiny, které jsou vlastně naprosto průměrné, ale tak si to asi většina posluchačů žádá. Nemá cenu pochybovat o tom, že Sabaton odehráli svým způsobem velké vystoupení, neříkám, že ne, ale z větší části za to mohla spíš fanatická odezva davu než samotní Sabaton. Ačkoliv se mnou asi většina lidí souhlasit nebude, mně to prostě nebavilo a do jisté míry spíše znechutilo.

Pominu-li subjektivní hodnocení koncertu Sabaton, je zde ještě několik záležitostí, které určitě stojí za zmínku. Skupina se v České republice poprvé představila v nové sestavě, ale upřímně řečeno v tom žádný velký rozdíl oproti minulým vystoupením nebyl, kromě toho, že nový bubeník vypadá opravdu teple (smích). Po čtvrté písni koncertu se na pódiu objevil šéfredaktor časopisu Spark a vyhlásil výherce v jakémsi sčítání metalistů, které na Masters of Rock probíhalo. Mně osobně tohle sčítání přišlo docela k smíchu, ale pokud to někoho baví… V neposlední bylo vystoupení Sabaton zajímavé ještě jednou věcí, a sice že kapela zde představila skladbu “Far from the Fame”, jež byla složena výhradně pro české fanoušky, což ze strany kapely, to zase všechna čest, chápu jako velice sympatické poděkování za popularitu, jaké se jí v naší zemi dostává, byť samotný song byl naprosto obyčejná Sabatonovka, ale tak to asi fandové mají rádi, tudíž slavila úspěch. Objektivně koncert Sabaton zhodnotit nedokážu, subjektivně jsem to již udělal (nuda, zívačka. průměr), v průměru je však většina lidí považovala za naprostý vrchol letošního Masters of Rock


Zhodnocení:

V úvodu reportu jsem zmiňoval poměrně velké zklamání ze sestavy desáté ročníku a opravdu je tomu tak, alespoň v mém případě. Samotný line-up sám o sobě vyloženě slabý nebyl, to ne, bylo ovšem trochu zarážející, že drtivou většinu účinkujících již bylo možné na Masters of Rock v minulosti vidět (některé z nich dokonce vícekrát, ba přímo mnohokrát) a většina z toho zbytku zase brázdí česká pódia na jiných akcích dosti pravidelně. Nevím jak vy, ale osobně bych od jubilejního ročníku čekal, že se pořadatel vytáhne s nějakou velkou bombou nebo nějakou exkluzivitou, ale nestalo se, Pragokoncert vsadil na ničím nepřekvapující jistotu a minimální inovace. Ale jak vidno, organizátoři asi moc dobře věděli, proč to dělají, protože jim to vyšlo a lidí bylo jako much.

Co se samotné organizační stránky týče, vše bylo v naprostém pořádku a sám za sebe mohu říct, že jsem žádný větší problém nezaznamenal, vše fungovalo na jedničku. Snad jedině opět chaotické autogramiády trochu štvaly, ale to už není ani tak o pořadateli, jako spíše o samotných lidech, kteří někde ztratili smysl pro nějakou slušnost a cpou se dopředu bez sebemenšího ohledu.

Poprvé se ve Vizovicích, podobně jako na sesterském Metalfestu v Plzni, objevily plastové vratné kelímky a opět to musím kvitovat s povděkem vzhledem k relativní čistotě areálu, zejména plochy pod pódiem, a absenci piva létajícího vzduchem na hlavy diváků. Má to jistě i své stinné stránky (kelímek se rozbil – padesát korun v kelu; někteří vykukové kelímky s oblibou kradli a přivydělávali si tak), přesto se mi tento nápad dost líbí a rozhodně mi nevadí, že se na českých festivalech začíná stávat standardem.

Co se týče pochutin v areálu, nemohu příliš sloužit, jelikož jídlo jsem zde nejedl a pivo jsem zde nepil, nealko taktéž ne, jelikož bylo šeredně předražené, tudíž se mým favoritem stalo citronové pivo v plechovce, které si však každý z vás může koupit v jakémkoliv konzumu, tudíž jeho kvalitu asi nemá smysl hodnotit (smích).

Průběh festivalu narušilo úmrtí jednoho z návštěvníků, který v kempu usnul opilý a už se neprobudil. Příčinou smrti byla údajně zástava srdce. Kromě tohoto nešťastného incidentu se však celý Masters of Rock nesl v docela pohodovém duchu a kromě zmiňované záležitosti se sestavou, jež ovšem přece jenom dost záleží na osobním vkusu, si nebylo na co stěžovat, tudíž se dá festival považovat za vydařený, ačkoliv měl své mušky.


1 komentář u „Masters of Rock 2012 (neděle)“

  1. Moje osobní dojmy, průjmy a jiné zážitky z MoRu:
    První kapelou, o které by se dalo něco zajímavého napsat, je Kamelot. Z jejich vystoupení jsem byl mile překvapen. Zdálo se mi, že v kapele se opět ustálila pohoda, a tak jsem vnímal koncert mnohem lépe než jejich bratislavské klubové vystoupení. Jediné, co bych mohl vytknout je hostování zpěvačky ze společenstva prznění metalu Amaranthe. Nevím jestli ji nefungoval monitor, ale její zpěv byl místy úplně mimo.
    Thin Lizzy mě nudil, a proto jsem odešel masírovat svoje játra do pivního stanu.
    V kotli jsem se zjevil, až moje uši zavětřily, že se blíží vystoupení Within Temptation, kteří předvedli skvělou show. Celé vystoupení bylo prostoupeno jemností a elegancí. Sharon hopsala po podiu a lidi dělali neskutečnou atmosféru.
    První kapela pátečního programu, kterou jsem poctil svoji návštěvou, byla Sirenia. Její koncert sice přímo neurážel, ale na druhou stranu zase nevyvolával nějaké pocity euforie. Kapela hrála, jakoby měli stan kousek ode mě, hned vedle těch opilých poláku, co dělali celou noc bordel, a já se nevyspal. Při únikovém mánevru s krycím názvem hospoda, kterým jsem se snažil vyhnout zkánosnému vlivu kapely Freedomcall, jsem bohužel přišel i o Exodus a Unisonic, takže jsem se nachomýtl až na začátek Edguy. Tobias opět ukazoval, že pro jeho ego je i areál Jelínkovi likérky příliš malý. Po tom, co zesměšnil celou svoji kapelu a znepřátelil všechny belgické fandy, přišel na řadu můj osobní headliner dne Pain. Poprvé během letošního ročníku jsem důkladně protáhl vlasy, krční svaly a dokonce jsem si šel zahopsat do poga, který se utvořilo kousek za mnou.
    V sobotu ráno mě probudil děsný hlas, který nejspíše patřil Lady Kate. Naštěstí se mi podařilo uprchnout do nejbližšího restauračního zařízení. Ani chuť vidět Arakainy s Luckou nebyla silnější než déšť, a tak jsem opustil hospodu značne posilněn až těsně před Korpiklaani. Lidem, kterým hrozí kontakt s touhle bandou, doporučuju se před koncertem pořádně opít. Pak jedině doceníte kvality této hudby. Stratovarius jsem takticky vynechal, abych se mohl vyprázdnit a potom zase naplnit, a tak jsem stihl až Nightwish. Co se týče zpěvu mi je Anette silně nesympatická. Tarjiny písničky byly podány odporně. Jiné frázovaní a prapodivné konce veršů, kde bylo vidět, že starší písně prostě neudýchá, bych ještě odpustil. Ale kolikrát se v písni objevil pokus ji vyšperkovat nějakým ocáskem. jak to mají v oblibě účastníci Šamponstar a podobných a to už bylo opravdu na zvracení. Nejlépe vše bylo vidět, když zazpíval Marco, který je aspoň o tři třídy výše. Současná tvorba mě na živo absolutně neoslovila. Anette sice zpěv zvládla, ale celé to znělo jako laciný pseudomuzikál Michala Davida. Během první písně jsem dlouho přemýšlel, proč Anette stojí za mikrofonem jako socha. Vždyť Storytime je píseň s takovou energií, že ikdyž si ji ve sprše zpívám, tak skáču z jedný strany vany na druhou. Záhy jsem na svoji otázku dostal odpověď. Ona se hýbat neumí. Jakýkoliv pokus o pohyb tak vypadal jako tajemný tanec sibiřských lovců přivolávající déšť. Naštěstí mi potom spravili náladu Deathstars. I přes horší nazvučení mě velmi bavili.
    Neděle pro mě byla nejsilnějším dnem, lidu ubylo, a tak jsem se vydal okupovat první lajnu už od Salamndry. Ta předvedla na konci setu zajímvé divadýlko, kdy výherci nějaké soutěže zpívali přímo na podiu sbory k poslednímu songu věnovanému festivalu. Škwor předvedli perfektní vystoupení, kterému není, co vytknout. Škoda, že na skyforger skoro všichni odešli, čímž lehce utrpěla atmosféra, ale i přes to se kapela snažila, jak kdyby měli narváno. Na dogu, bylo zase narváno. Izzy předvedl svůj nový stojan na mikrofon a rozhopsal celý areál. Hell byli asi mým největším objevem letošního ročníku. Znal jsem je jen z doslechu, ale to co předvedli mi málem vyrazilo dech. Energická hudba plná tajemna, neskutečný zpěvák, který vyhrál moji subjektivní soutěž “největší magor MoR” vužil snad veškerý prostor podia a před podiem. O zachování energie v publiku se postaral Paul Di’Anno svýma starýma maidnovskýma vypalovačkama. Po jeho koncertě do publika kromě pár trsátek padly i dvě blány a jeden činel. Následovala další moje srdcovka Tiamat. Přes opravdu zvláštní image, hrají neskutečnou hudbu. Zaznělo vše, co mám rád plus ochutnávka z toho, co nás čeká na novém albu. Vzpomínka na Gotthard je pro mě velmi bolestivá. Jejich zvukař musel vytočit knoflík volume na plno, takže jejich kytary kolikrát dosahovaly v prvních řadách prahu bolesti. Při Arch Enemy začalo to právé peklo. Každý chtěl být v první lajně a nebylo cesty zpět. Zoufalé fanynky Gotthard vytahovali sekuriťáci ven jako balónky při losování sportky. Drtící zvuk mě dostal na kolena, až jsem byl ochotný ignorovat drobný nesouzvuk mezi kytarami, který jsem párkrát odhalil během sól. Na Sabatony jsem neměl nervy, navíc mi agresivní Poláci začali lisovat tělo skrz zábradlí, a tak jsem se proboxoval dozadu a věnoval se inventuře kostí.
    Závěrečné hodnocení fesťáku:
    Letošní program obsahoval spousty zajímavých kapel, jediné co mi chybělo, bylo trochu víc zlejšího metalu. Snad do příště ubude happy pop kinder metalu a přibude třeba i něco blackovějšího.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.