Metalfest Open Air 2012

Metalfest Open Air 2012 (sobota)

Metalfest Open Air 2012
Datum: 9.6.2012
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Behemoth, Dymytry, Grand Magus, Kreator, Nexus Inferis, Powerwolf, Septicflesh, Vader

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Ježura: Sobotní program započal v deset dopoledne vystoupením amerického female fronted objevu Huntress, na který jsme měli s H. zálusk oba. Jenže vinou neplánovaně protažené výpravy za snídaní jsme se do areálu dostali až mnohem později – konkrétně já jsem stihl sotva poslední skladbu následujících Nexus Inferis, kteří mě za těch pár minut nikterak neuchvátili a naopak jsem z nich byl spíše rozpačitý (co je to za módu vymýšlet čím dál tím ujetější rádoby cool masky?). První regulérní kapelou sobotního programu se tak pro mě stali populární našinci Dymytry. Když pominu mé značné rozhořčení nad tím, že hráli na dvou ročnících Metalfestu po sobě, že ta jejich muzika není ani zdaleka tak převratná, jak někteří tvrdí, a že jsou zpěvákovy průpovídky na každém vystoupení slovo od slova stejné, pročež pěkně otravné, tak musím uznat, že takhle kapela umí předvést vážně dobrou a energickou show. Ta měla drive a na publikum zabrala opravdu mocně (při vzpomínce na tristní odezvu o několik internetů lepších Triptykon nezbývá, než si povzdechnout, že je svět prostě nespravedlivý), takže čistě objektivně vzato musím Dymytry pochválit – našli ten správný způsob, jak si získat masu, a zatím jim to funguje na výbornou. Otázkou je, jak si povedou s dalším albem, z něhož na Metalfestu zazněly dvě skladby, a i když zněly na živo o poznání lépe než ten studiový otřes, stejně mi přišlo, že je to proti zbytku setu znatelně slabší…

H.: Kolega zapomněl dodat, že on měl spíše zálusk na zpěvačku Huntress, kdežto mě zajímala čistě jenom muzika (smích). Na rozdíl od Ježury jsem ovšem viděl alespoň Nexus Inferis, pročež mohu trochu soudit. Vzhledem k faktu, že jsem na hlavy téhle mladé britské chásky slyšel doposud jenom chválu, rozhodl jsem se na jejich plzeňský set zodpovědně připravit poslechem letošního debutu “A Vision of the Final Earth”, byl jsem z něj však zklamaný, hudebně mi to přišlo mnohem blíže k průměru než k extázi. Živé provedení songů znělo o poznání lépe, nicméně pořád to nebylo nic přespříliš dechberoucího. Přesně dle hesla, že co chybí v patřičném hudebním základu, je nutné dohnat alespoň nějakou prďáckou image, se Nexus Inferis oblékli do jakýchsi sci-fi kostýmů a masek, což sice možná samo o sobě vypadalo dobře, výsledný dojem to ale nevylepšilo. Vyloženě zlé to zase nebylo, poslouchat to určitě šlo bez problému a půlhodinové vystoupení vcelku příjemně odsýpalo, ale nic výjimečného.

H.: Ohledně Dymytry musím v podstatě do puntíku souhlasit s Ježurou. Rozhodně nehrají špatně, naopak je cítit, že si pánové dávají na živé prezentaci záležet, ale jsou zde určitě faktory, které jejich snažení poněkud sráží – každý koncert je jako přes kopírak… už třetí rok v kuse. Jasně, beru, že setlist Dymytry příliš točit nemohou, vzhledem k tomu, kolik toho prozatím vydali, ale neměnné hlášky v průběhu songů, stále ta samá gesta, vše podle jedné šablony, to už je malinko otravné, pokud kapelu nevidíte zrovna poprvé. Ale jak poznamenal kolega, Dymytry se nedá upřít fakt, že dokázali nalézt způsob, jakým si okolo prstu omotat spoustu posluchačů a teď si toho zaslouženě užívají. Že se to nenese s opravdovou hudební kvalitou, to už je druhá věc… Jinak se samozřejmě pořád hrálo především z debutu “Neser!”, ale zazněly tuším i dvě ukázky z chystané dvojky “Neonarcis”“Rádio” a “Síť pro sociály”.

Ježura: Po skončivších Dymytry však přebrala štafetu první z kapel, které mě na sobotní soupisce opravdu zajímaly. Heavy metal není můj šálek čaje, ale tím spíše jsem byl zvědavý na výkon švédských Grand Magus, kteří podle rad od H. tvoří hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, co v současnosti v rámci žánru vzniká. Své zvědavosti jsem tedy podlehl a záhy zjistil, že na tom opravdu něco bude. Trojice mužů ve středních letech, křivákách a leteckých brýlích totiž zahrála opravdu skvěle. Jejich muzika nikoho nevykrádala, byla plná nápadů a vzato kolem a kolem to byl vážně skvělý hevík, jehož kvality jen zdůrazňovalo neméně skvělé živé podání – žádné zbytečně propriety, hloupé pózy nebo trapné napodobování žánrových legend, jak je dnes bohužel zvykem, ale místo toho navýsost upřímný a nestrojený výstup. Grand Magus se však podařila ještě jedna mimořádně vzácná věc – oni totiž na pódiu nevypadali jako banda transvestitů neurčité sexuální orientace, a to jen znásobilo moje dobré dojmy, jaké jsem si z jejich mimořádně sympatického vystoupení odnesl. Až se zase někdy ukážou v našich končinách, je více než pravděpodobné, že budu u toho.

H.: Grand Magus mám opravdu velmi rád a jejich produkci vážně považuji za jednu z nejlepších na poli heavy metalu za poslední roky, přestože vystupují pouze ve třech, disponují lehce rozpoznatelným zvukem, čehož si osobně opravdu cením. Svým vystoupením nezklamali ani v Plzni. Jejich špinavější severský heavy metal mi velmi šmakoval i tentokrát, což neříkám jen z toho důvodu, že mám jejich muziku rád, ale čistě z toho důvodu, že podle mého názoru odehráli vážně dobrý set. Ačkoliv jsem slyšel několik názorů, že se to nedalo poslouchat, jak měli Grand Magus strašný zvuk, osobně jsem v tomto ohledu ze svého místa (úplně vpředu) žádný problém nezaznamenal. A taktéž oceňuji sice stále patřičně žánrové, ale poněkud civilnější vystupování kapely, což ve výsledku působí mnohem víc stylově než borci, co mají i trenýrky kožené. Za mě spokojenost.

Ježura: Co se týče následujících Septicflesh, podle mého je dost nešťastný nápad vůbec je zvát na festival, který končí v jedenáct večer, a kapela takového ražení tedy nemá šanci zahrát za tmy, která je k živé prezentaci její hudby tolik potřeba (a nechci slyšet řeči, že dobrá kapela si dovede tmu vytvořit i v poledním slunci, tohle je trochu specifický případ). Nicméně stalo se a Řekové se s hrací dobou poprali se ctí. Je však ohromná škoda, že v několika prvních skladbách nebyly ani trochu slyšet kytary a v bicí a basové palbě si člověk musel domýšlet i podstatnou část tak esenciálních orchestrací. Nazvučit Septicflesh je tedy asi opravdu fuška, protože loni na Brutal Assaultu se rovněž potýkali s nezanedbatelnými zvukovými problémy. Někdy v průběhu “Persepolis” se ale zvukař probudil, takže se zbytek setu dal poslouchat bez uzardění. Septicflesh odvedli v rámci možností velice dobrý výkon, který nakonec uspokojil i mě, tedy člověka, který jejich poslední dvě desky miluje až za hrob. Pravdou ale zůstává, že za tmy by to bylo ještě o úroveň jinde.

H.: Ze Septicflesh jsem měl poněkud rozporuplný pocit. Kapela na jednu stranu výtečná a jejímu výkonu se nedá vytknout zhola nic, ostatně Septicflesh jsou obecně po obnově své činnosti v roce 2007 ve skvělé formě – koncertní i studiové. Na druhou stranu ale jejich produkci hraní krátce po obědě nejenže nesvědčí, ale doslova jejich snažení zabíjí. Není to vina samotných hudebníků, jejich muzika taková prostě je, což jistě potvrdí každý, kdo je někdy viděl ve tmě za podpory umělé mlhy. V tomhle případě totiž Řekové dokážou rozpoutat opravdové peklo. Sice ano, rád jsem si je znovu poslechl, neříkám, že ne, ale když člověk ví, jak ty jejich koncerty vypadají v noci… V setlistu už definitivně převzala vládu poslední deska “The Great Mass” s pár štychy z “Communion” (stihly se tuším čtyři), ze starších věcí ani písnička. Jinak ale asi nejslabší vystoupení Septicflesh, co jsem prozatím viděl, byť ne vinou samotné kapely. Na druhou stranu jsem však na rozdíl od kolegy neměl se zvukem sebemenší problém, z mého místa všechno v pořádku.

Ježura: Kompaktní trojici mých favoritů uzavřeli legendární polští death metalisté Vader. Do té doby jsem je viděl třikrát, obě festivalová vystoupení nedopadla nijak valně, zato klubová show mě totálně rozsekala, takže jsem se pln zvědavosti poctivě procpal do první řady a čekal, jestli se jim podaří zlomit festivalové prokletí. A kdybych měl soudit podle prvních tří skladeb, nevím, čeho bych se dobral, protože zvuk u zábradlí byl opravdu dost děsný a většina toho, co dělá Vader tak skvělou kapelou, ani zdaleka nevyznělo tak, jak by bylo záhodno. Myšlenka opustit první řadu v naději, že blíže zvukaři to bude lepší, se ale ukázala jako spásná. Po přesunu jsem si totiž začal uvědomovat, že Vader válí jako parní válec. Ta show měla všechno – tah na branku, energii, sílu… Navíc jsem nemusel koukat na žádné znuděné ksichty, ba naopak – muzikanti si vystoupení užívali, byla na nich vidět nestrojená radost z hraní a oddanost muzice. Co se setlistu týče, zazněly jak songy z aktuální desky, tak hity starší i nejstarší. Upřímně mi však vyrazila dech skladba “Sword of the Witcher”, neboť jsem si představoval jen v hodně divokých snech, že ji vůbec někdy uslyším naživo. Extáze, úprk do mosh pitu a nadšená sebedestrukce, takhle pro mě Vader vrcholili. A věřte nebo ne, přes nevalná očekávání mi přišla dokonce i odezva publika důstojná legendy! Když to vezmu kolem a kolem, popravdě mě nenapadá, co bych mohl Vader vytknout (mizerný zvuk u zábradlí jim lze jen těžko dávat za vinu), a když to dám všechno dohromady, nevychází mi nic menšího než naprosto luxusní nářez a jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Vystoupení, které bylo dokonce tak dobré, že se přiblížilo na dohled dokonalému pražskému koncertu z konce loňského roku. Hail Vader!

H.: Já mám Vader rád, ale z desky. Na koncertě mě prozatím ani jednou nebavili. Ale všechno je jednou poprvé a tentokrát musím uznat, že to byl opravdu kulervoucí náhul. Kolega to vystihnul dostatečně, tudíž jen dodám, že samotní hudebníci byli i s podobou plachet sladěni do dobře vypadajícího černo-červeného ladění a že zpěvák a kytarista Piotr s publikem sympaticky komunikoval jazykem napůl cesty mezi češtinou a polštinou, ale rozuměli mu samozřejmě všichni a proti anglickým průpovídkám všech ostatních zahraničních kapel (i těch polských) to byla velice příjemná změna. Jinak stejně jako Ježura musím vyzdvihnout excelentní vál “Sword of the Witcher” – obrovská škoda, že jej Vader nehrají častěji.

Ježura: Povinnost vidět alespoň jednou Arakain jsem si odbyl už loni, takže jsem letošní vystoupení těchto českých veteránů vypustil částečně proto, že jdou vážně mimo mě, a částečně na protest proti jejich opětovnému zařazení na line-up festivalu, kde zahráli už minulý ročník. Do amfiteátru jsem se tak vrátil v okamžiku, kdy se do řemesla pustili (převážně) Němci Powerwolf, kteří patří mezi těch nemálo heavy/power metalových kapel, k nimž chovám sympatie. A musím říct, že návrat na Lochotín se jim po dvou letech vydařil opravdu náramně. Početné publikum se totiž dočkalo naprosto ukázkové show, ze které by si mohli vzít příklad kdejací staří mazáci. Kapela dávala do vystoupení opravdu všechno, každý jeden z muzikantů jel na plné obrátky a pokaždé, když někdo z nich zavítal na betonový plácek před pódiem (jakože tam někdo byl skoro pořád), nadšení fanoušci mu zobali z ruky. Zpěvák Attila Dorn potvrdil svůj status majitele skvostného hlasu a brilantního baviče a davy lidí ovládal zcela bravurně. Kapele to navíc hrálo opravdu výborně, takže jsem opravdu neshledal jediný důvod k nespokojenosti. Powerwolf jsou dokonalým příkladem kapely, která jde strmě nahoru, je si toho vědoma, šlape do toho způsobem, jaký se jen tak nevidí, a přitom neztrácí nadhled. Fanoušci z toho tedy mohou jedině profitovat a v Plzni tomu nebylo jinak. Vynikající, energická a humorná show, kterou musel ocenit každý, komu heavy/power metal rovnou nepůsobí vyrážku.

H.: Arakain jsem tentokrát taktéž vynechal, už ani nevím kde, jak a s kým jsem čas během jejich koncert trávil (jestli ono to nebylo právě s tím všivákem Ježurou (smích)), ale co se týče Powerwolf, opět se můžu jen podepsat pod kolegův text. Tuto skupinu zdobí opravdu nevídaně energická show plná neskutečné zábavy, ale zábavy poněkud odlišného stylu v porovnání třeba se včerejšími Alestorm, pojetí Powerwolf mi naopak opravdu sedne. A jak bylo cítit z nadšeného publika, rozhodně jsem tam nebyl sám. Skupina šla poslední dobou obrovsky nahoru, stačí jen porovnat její výstup na tom samém místě dva roky zpátky, kdy hrála pomalu dopoledne pro poloprázdné ochozy, nyní měli pánové narváno a šílený kotlík, který neustále tleskal do rytmu a popadal se za břicho Attilovým vtipům jako jeden muž. Nechybělo samozřejmě ani obligátní líčení a religiózní propriety, ani cokoliv jiného, co kdo od plnohodnotného setu Powerwolf může čekat, tudíž je jasné, že Lochotín byl jejich přičiněním svědkem dalšího skvělého koncertu. Oproti loňské show na Masters of Rock se malinko rozrostl počet zahraných fláků z nejnovějšího alba “Blood of the Saints”, ale jinak padaly kusy i z předchozích dvou desek “Bible of the Beast” a “Lupus Dei” relativně rovnoměrně.

Ježura: S varováním, že vyrážku nebo něco horšího bych mohl chytit z Axxis, jsem se jal radši v dostatečné vzdálenosti od pódia rozmlouvat s Jackem Danielsem a naši debatu utnul až blížící se začátek vystoupení dalších death metalových Poláků – nikoho menšího než mocných Behemoth, kteří po návratu Nergala z nemocničního lůžka opět velmi aktivně koncertují. Byl jsem opravdu zvědavý, jak Behemoth po návratu na pódia zahoblují a po nějaké době nejistoty jsem podlehl. Byl to prvotřídní masakr. Totálně mě dostalo, jakým způsobem mají Behemoth propracovanou pódiovou prezentaci. Nemluvím ani tak o kostýmech a paintech, ale spíš o stylu, jakým se po pódiu pohybují – všechno je do posledního detailu promyšlené – každý sek kytarou, každé gesto, každý pohyb. Kapela působí, jako by její členové byli částmi jediného těla, a podle toho to vypadá – fantastický zážitek je sledovat. No, a když se to dá dohromady s efektními, ale ne kýčovitými a zbytečně přeplácanými pódiovými proprietami, je to ještě lepší. Ale tohle všechno by nebylo k ničemu, kdyby Behemoth zahráli nějaký neposlouchatelný odpad. Nestalo se tak a na Metalfestu předvedli nemálo drtivý set, kterému nelze vytknout opravdu nic. Tedy, něco přeci jen, i když to možná ani není výtka. Prakticky celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že v tom všem, co se děje na pódiu, není ta hudba na prvním místě. Spíš než koncert kapely, která hraje muzika a lidé pod pódiem tu muziku poslouchají, se mi totiž zdálo, že jsem svědkem nějakého obřadu, kde je hudba jen prostředkem k dosažení něčeho trochu odlišného než jen nadšení publika. Zážitek to byl vynikající, o tom žádná, ale když si vezmu civilní a přesto dokonale živelný přístup Vader, je to propastný rozdíl. A přitom byla obě vystoupení skvělá…

H.: Trochu bych Ježuru poopravil, že naši rozmluvu s Jackem Danielsem neukončili ani tak Behemoth, jako spíše definitivní vyprázdnění útrob onoho zmiňovaného nešťastníka Jacka (smích). V hodnocení Behemoth však s kolegou musím opět trapně souhlasit, jen bych navrch přihodil smělé tvrzení, že to byl nejspíš ten nejlepší koncert, jaký jsem prozatím od těchto Poláků viděl (a nutno tvrdit, že i ty předchozí opravdu stály za to), přestože se odehrál ještě za světla a vědomí, jak by všechny ty plameny, hořící obrácené kříže a neskutečně famózní závěr posledního opusu “Lucifer” vypadaly v nočním čase, neustále hlodalo, ale pranic to nemění na faktu, že Behemoth i na plzeňském pódiu plně dostáli své pověsti neobyčejné koncertní kapely. Je úplně jedno, kolikrát jste je už viděli, pokaždé je to opět výtečné, zvláště když si pánové s sebou přibalí zatím největší množství kulis a efektů, jaké prozatím měli, aniž by jejich show začala působit jakkoliv vyumělkovaně. K tomu přidejte Ježurou zmiňovanou a na vteřinu přesnou sehranost, drtivou muziku a skvělé hudební výkony a budete mít jasno, kdo byl na Metalfestu králem sobotního dne. Setlist byl pojat stylem best-of, tudíž se posluchači dočkali jak nejnovější tvorby (třeba otvírák “Ov Fire and the Void” ze stále aktuálního “Evangelion”), tak třeba i prastaré vykopávky “Moonspell Rites” z prvního EP “And the Forests Dream Eternally”.

Ježura: Behemoth opustili pódium, když se začalo povážlivě stmívat, a to byl signál, že návštěvníky Metalfestu čeká už jen jediné vystoupení. Úloha sobotního headlinera připadla německé thrashové legendě Kreator a já si říkal, že by mě to mohlo bavit, když na tuhle kapelu přísahají dlouhé zástupy fanoušků. A na jednu stranu musím opravdu smeknout klobouk – bylo to vážně výborné vystoupení, thrashový nářez jak se patří a kapela dávala fanouškům co proto. Jenže co čert nechtěl, i tenhle koncert nakonec z mého pohledu pohřbil můj nevztah k thrashi, který se mi zatím překonat nepodařilo, a pochybuji, že se to kdy povede. Takže jsem tam tak seděl, občas uznale pokýval, ale čím déle to trvalo, tím více jsem se nudil, takže jsem nakonec celý koncert zaříznul dobře čtvrt hodiny před koncem. Inu, když nejsem naladěný na tu správnou vlnu, sebranka Milleho Petrozzy a mnoho dalších jen sotva něco zmůže, i kdyby se třeba na hlavu stavěli…

H.: To mě naopak Kreator neskonale bavili. V porovnání s Megadeth předchozí dne to bylo jako nebe a dudy. Víceúrovňová podoba pódia vypadala opravdu dobře, stejně tak jako chytře řešené plachty, neustálé proudy mlhy a hodně dobré nasvícení hustě přidávaly pod kotel atmosféry, ale tím hlavním byl samozřejmě výkon celé kapely, jemuž nešlo zhola nic vytknout. Výborné!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.