Datum: 23.1.2017 Místo: Praha, 007 Účinkující: Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker Akreditaci poskytl: Silver Rocket

Mirrors for Psychic Warfare patří k těm projektům, u nichž lze jakékoliv povídání jen těžko začít jinak než sestavou, byť je tato pouze dvoučlenná. Abychom to neprodlužovali, sfoukněme tuhle obligátní část reportáže rovnou – potkávají se zde Scott Kelly (Neurosis, Corrections House, sólo tvorba, Tribes of Neurot) a Sanford Parker (Buried at Sea, Corrections House, Two from the Eye, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight plus bohaté portfolio kapel z pozice producenta, velkou namátkou třebas Eyehategod, Voivod, Leviathan, Coffinworm, Lord Mantis, Pelican, Venomous Concept či Wrekmeister Harmonies).

To jsou v obou případech samozřejmě úctyhodné výčty, ale jak si bystrý čtenář jistě povšiml, jedna formace je u obou muzikantů společná – Kelly a Parker se potkali již v rámci Corrections House, kde působí ještě s Mikem Williamsem (Eyehategod) a Brucem Lamontem (Yakuza). Tato spolupráce jim však zjevně nestačila, tudíž už v únoru 2015 vypustili první sedmipalec pod hlavičkou Mirrors for Psychic Warfare, „The Oracles Hex“, na nějž loni v dubnu navázali také dlouhohrajícím bezejmenným debutem. Ten byl sakra povedený a za slyšení rozhodně stojí.

Abychom se konečně dostali k meritu věci – koncert Mirrors for Psychic Warfare byla prostě věc, jakou nebylo radno minout, což měly výše popisované okolnosti říct oklikou. Dvojice už Evropu křižovala zkraje roku 2015, ale tehdy do České republiky nepřijela. Nyní si to však Kelly–Parker vynahradili a vystoupili zde rovnou dvakrát – nejprve v neděli v Ostravě (původně mělo jít o datum v Polsku, ale nakonec last minute zahráli v moravskoslezské metropoli) a posléze o den později v Praze na Strahovském kopci. Osobně jsem vzhledem k místu bydliště samozřejmě volil hlavní město.

Lokální support nebyl žádný (to není výtka, mně to tak vyhovuje), takže na rozehřátí předvedl sólo set Sanford Parker. Stejně jako na výše zmiňované šňůře v roce 2015, ale tehdy hrál pod hlavičkou Two from the Eye, nyní pod vlastním jménem. Ale je to vcelku detail, hudební náplň setu vesměs odpovídala doposud vypuštěným skladbám Two from the Eye. V překladu tedy temná experimentální elektronika místy přecházející až do noisu. A aniž bych chtěl přehánět, byl to nářez.

Parker se aktuálně pyšní už docela slušným plnovousem a vlastně z něj byly vidět jen ty fousy, protože jinak byl zakuklený v kapuci a kožené bundě, do publika za celé vystoupení nevrhl ani jeden pohled, celou dobu byl jen skloněn nad svým pultem s tlačítky, hypnoticky se kýval do rytmu a masíroval publikum elektronickým infernem. Kromě audio-zla však přítomné návštěvníky deptala i vizuální složka, protože pod nohama měl Sanford dva stroboskopy, které do lidí tepaly ostošest, mnohdy i třeba minutu v kuse, což na oči působilo dosti karcinogenním účinkem. Opravdová lahůdka pro všechny epileptiky. Vrcholů měl koncert hned několik, a když se z temných elektronických proudů vynořovaly hlukové fašírky, věřte tomu, že to bylo zasraně působivé.

Předem bych nečekal, že tohle řeknu, ale sólo set Sanforda Parkera byl nakonec ještě víc strhující než kombo Parker / Kelly jako Mirrors for Psychic Warfare.

Tím ovšem neříkám, že Mirrors for Psychic Warfare zahráli nějak zle. Vlastně to bylo taky super a mělo to hutnou atmosféru, líbilo se mi to. Abych vám ale nevěšel bulíky na nos a byl zcela upřímný, tak musím říct, že ve studiové podobě a při klidném domácím poslechu mi muzika Mirrors for Psychic Warfare sedí o něco víc. V živém podání jsem měl místy pocit, že dronové rozjímání bylo až moc natahované a mohlo být kratší, což mě u desky nenapadlo ani jednou, tam naopak ten samý recept působil hypnoticky a dokázal vtáhnout.

Samozřejmě, vystoupení mělo i svoje silné momenty a nepochybujte o tom, že byly dost silné. Typicky gradování skladeb do kytarových riffů (což je ostatně i jedna z hlavních zbraní alba) takřka vždy zafungovalo. Mirrors for Psychic Warfare vlastně nejde nic moc vytýkat, protože vystoupení bylo soustředěné, emotivní a mělo svou hloubku. Stejně tak oceňuji, že se kapela navzdory vyvolávání a navzdory nedovršené policejní hodině nevrátila (!) s přídavkem, poněvadž tím by celistvost zážitku utrpěla ránu. Kde je tedy problém? Ukázal bych asi na dva důvody: a) zvuk mohl kopat ještě silněji, bylo to nazvučeno dobře (jak je na Sedmičce zvykem), ale hlasitost mohla jít o krapánek nahoru, aby k podobnému tlaku jako u Sanfordovy sólo show; b) očekávání byla možná až moc vysoká. Druhý bod snad netřeba dále komentovat, protože všichni víme, co dokážou přehnaná očekávání zkurvit.

Nechci ale působit zbytečně negativně. Mirrors for Psychic Warfare hráli výborně, jsem rád, že jsem je viděl, stánek s merchandise jsem vybílil zodpovědně (snad jen absence vinylu „Mirrors for Psychic Warfare“ zamrzela, člověk musel vzít zavděk CD verzí), takže spokojen rozhodně jsem. Pouze říkám, že sólové vystoupení Sanforda Parkera ve mně zanechalo hlubší stopu.