Datum: 28.11.2015 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Mortal Cabinet, Wolf Trap

Dnešní report už nebudu zdržovat nějakou sáhodlouhou omáčkou, protože to jsem si odbyl již ve spřízněné recenzi, jež vyšla pár hodin před tímhle. Pokud by se fakt ještě náhodou nějaký člověk, který neví, co jsou Mortal Cabinet zač, tak jednak gratuluji k tomu, že jste po x měsících vylezli z jeskyně, druhak vás odkážu právě na zmiňovanou recenzi…

Pojďme tedy rovnou na věc. Jako předkapelu svého prvního vystoupení vůbec si tenhle hvězdný projekt vybral ostravské Wolf Trap, což pro mě do té doby bylo v podstatě neznámé jméno. Věděl jsem pouze to, že se jedná o projekt Edgara Schwarze ze Schwarzprior, jejichž debutovou desku „IDDQD“ neskutečně žeru. Tím pádem jsem byl samozřejmě zvědavý, co tenhle plešatý frajer, jenž si libuje v dekadentním kníru, předvede se svou druhou kapelou, zvlášť když v ní navíc na bicí hraje Shusta z BBYB.

Wolf Trap hráli v tříčlenné sestavě zpěv, kytara (tu měl na starosti právě Edgar) a bicí. Formace předvedla jakýsi stoner rock, místy možná trochu noise rock, ale abych to řekl na rovinu, bylo to fakt strašné. Už během prvního songu mi bylo jasné, že tohle spíš protrpím, protože při vší úctě (kterou k Edgarovi fakt mám, protože Schwarzprior je prostě šleha jako svině!), tohle bylo příšerné. Nasazení instrumentální sekci (obzvláště bubeník jel jako drak) rozhodně nelze upírat, ale hudebně mě to naprosto brutálně nebavilo. Bohužel, tohle nebylo to nejhorší, protože ještě mnohem víc mě srala zpěvačka, na niž se sice dalo koukat, ale to bylo tak všechno, protože mi připadala strašně afektována, zbytečně to přehrávala a navíc ani ten její zpěv se mi nelíbil. Byl to takový jakoby lolitkovský pisklavý hlásek, skoro spíš mňoukání (a že v jednu chvíli se mi fakt zdálo, že tam vážně zpívá „mňau“ – a jak jsem posléze zjistil, nebyl jsem sám). Tohle mě jednoduše těžce neoslovilo, a když to Wolf Trap zabalili po pouhých dvaceti minutách, vůbec mi to nevadilo, protože jsem se stejně akorát chystal se otočit a zdrhnout lejt na bar.

Inu, pokračujme hlavním chodem, jímž samozřejmě byli Samir Hauser, František Štorm a Řezník a.k.a. Mortal Cabinet, kteří si k sobě pro živé vystoupení přibrali druhého kytaristu (opět Edgar Schwarz), bubeníka a také týpka speciálně na živou projekci. Vzhledem k tomu, že mě debutová deska „Necrotica“ na zadek úplně neposadila, tak se pro mě hlavním tahákem koncertu vedle divadélka stala možnost vidět Štorma po více jak dvaceti letech hrát živě. K tomu jsem navíc doufal, že v koncertním podání by to snad mohlo být zábavnější – a naštěstí bylo.

Rozdíl oproti albu byl jasný hned na první poslech – elektronika trochu ustoupila do pozadí a vyznívalo to mnohem víc kytarově, jednoduše to byl víc metal. Nicméně, tím hlavním stále zůstaly tři hlavní protagonisté se svými vokály, přičemž všichni tři si to dávali skutečně parádně. Štorm sice možná víc jak dvě dekády živě nehrál, ale byl naprosto suverénní, jak s kytarou, tak i vokálně, protože tu pilu v tom hrdle pořád má. Samir je živě neskutečný ďábel, což opětovně potvrdil, a evidentně k tomu ani nepotřebuje mít za zády jen Vanessu. Řezník pak živě taky umí a i díky neúnavnému koncertování se Sodomou Gomorou je na pódiu jako doma.

Jen mi trochu přišlo, že na skutečné legendy, vedle nichž ten večer stál, Řezníkovi přece jen něco ještě schází. Oba jeho kolegové mají styl – Štorm je okultní důchodce (to není myšleno nijak pejorativně!) a Hauser je slizký pornobaron s démonickým pohledem (to taky není myšleno nijak pejorativně!) a z obou srší monstrózní charisma, což Řezníkovi trochu chybí (byť je pravda, že do jisté míry mu v tom možná brání i maska). Ale to je jen takové rýpnutí na okraj, protože jinak i jeho výkonu toho moc vytýkat nelze, naopak musím říct, že na koncertě jeho rapové výjezdy působily mnohem svěžejším dojmem než ve studiové podobě.

To, co se na koncertě hrálo, bylo myslím jasné a už předem dané, takže Mortal Cabinet vcelku očekávaně přehráli kompletní „Necroticu“, pouze proházeli pořadí skladeb, takže například úvod obstaral „Crowley“ namísto „Cirkusu mrtvých“, jenž přišel druhý. Stejnou pozici jako na nahrávce měly pouze „Orgie iluminátů“ jakožto finální přídavková položka. Podrobnosti o pořadí se nacházejí v boxu na straně.

Mám-li mluvit za sebe, pak největší koule živě měly kousky „Nenávidím svůj job“ a „Pojď a ignoruj to“. Naopak ty trochu pomalejší věci („Láska a hniloba“ a „Hlavonožec“), jež na desce patří k tomu lepšímu, v rámci vystoupení nijak zvlášť nevyčnívaly. Jako celek jsem se ovšem na koncertě fakt bavil – mnohem víc než při poslechu samotného alba. Například ani takový „Černý myslivec“, jenž mě ve studiové podobě vůbec nebaví, byl tady úplně v pohodě.

Akorát musím říct, že jsem od toho možná čekal ještě trochu větší divadlo. Výzdobu kromě dvou plachet s motivy „Necroticy“ obstaraly tři rakve a lebka na zadní stěně, na něž byla promítána zmiňovaná projekce. Jenže upřímně řečeno, ty promítané obrazy na tomhle pozadí v podstatě vůbec nebyly vidět a vlastně ani nevím, zdali šlo o nějaké konkrétní výjevy, anebo to bylo jen nějaké abstraktní cosi. A po chvíli jsem se přestal pokoušet to zjistit a spíše jsem si užíval Štormovo hoblování na kytaru.

Stran toho divadélka vlastně proběhly jen dvě pamětihodné scénky (když vynechám vcelku drobnosti jako hořící kniha nebo přítomnost loutky). Během „Menšího zla“ na pódium napochodoval liliputánský Hitler (jehož Řezník nazval Mini Adolfem) a párkrát si tu zahajloval. Druhou a ještě o kousek zábavnější pak byl samotný proklamovaný křest „Necroticy“, o nějž se postaral výtvarník Franta Skála. Ten to pojal skutečně svojsky – nastoupil ve formálním obleku a po obřadním vyjmutí vinylu z obalu ono LP poblil, poté jej obdobně rituálně předal Štormovi (ten jej poslal Řezníkovi, od něhož už asfalt i se všemi zvratky letěl do publika), dekadentně si kapesníkem otřel ústa a prohlásil, že je rád, že už je to venku.

Kdybych to tedy měl shrnout, pak ano, byla to sranda. I když vlastní album nedopadlo úplně kulervoucně, živě to bylo zábavné a nenudil jsem se u toho. Když to tedy vezmu kolem a kolem, tak po téhle zkušenosti bych se nijak nebránil tomu si na Mortal Cabinet zajít i znovu, a to i s vědomím, že příště to asi bude bez blití na vinyl.