Datum: 22.4.2012 Místo: Praha, Modrá Vopice Účinkující: Nachtmystium, Dark Fortress, Verdelet, Phlefonyaar

Poslední dobou si říkám, že bych měl asi přestat jezdit na festivaly. Samo o sobě je to drahé, ale pak tam narazím na kapelu, která mě totálně odrovná a shodou náhod hraje do týdne v Praze, a to za vesměs příjatelnou cenu. Peněženka je pak zralá na linku důvěry a já místo teplého oběda žeru rohlíky se salátem. Ale to sem nepatří. Kdo četl report z Ragnarök festivalu, správně tuší, že tentokrát byli hlavním tahákem američtí Nachtmystium, které na jejich evropském turné podpořili Němci Dark Fortress a další dvě kapely, o kterých jsem nikdy neslyšel. Po možnosti uzavřít prodloužený víkend v takové společnosti jsem tedy sáhl bez sebemenšího přemlouvání a obtěžkán batohem a pytlíkem gumových medvídků jsem z do Prahy se navrátivšího autobusu zamířil přímo do Modré Vopice, kde se v paprscích podvečerního slunce začínalo schylovat k mimořádné události…

Na místo jsem dorazil poměrně včas, ale stejně mě překvapilo, že krom zevlujících kapel není přítomen ještě nikdo, kdo by vypadal jako platící fanoušek. K prvním příchozím jsem se tak připojil až o nějakou půlhodinku a pytlík gumídků později a pomalu zapadající slunce jsem vychutnával ve společnosti jen pomalu houstnoucího hloučku návštěvníků a jednoho sjetého a prašivého bezdomovce, který přišel, ohmatával vše okolo a nikdo se neměl k tomu, aby ho nasměroval někam, kde by nemohl napáchat žádnou škodu. Start první kapely Phlefonyaar mě tedy celkem příjemně vytrhl z letargie a já jsem si to nasměroval dovnitř klubu. Jenže dlouho jsem tam nevydržel a už v průběhu druhé skladby jsem zase utekl. Proč? Protože to bylo hrozné. Tři maníci na pódiu se svým mixem grindu a death metalu mi nedali sebemenší důvod k setrvání – muzika se mi nelíbila, zvuk byl dost mizerný, kapela nebyla příliš sympatická, a tak jsem se rozhodl ušetřit své uši úprkem ven, kde se mezitím začalo smrákat. Následná debata s bandou kamarádů mi moje dojmy jedině potvrdila, takže to asi opravdu nebude mým pokřiveným vnímáním světa. Jen pro ilustraci – Phlefonyaar hrají od roku 1996 a na svědomí mají akorát čtyři dema. Je to sice underground jak bič, ale to je asi tak všechno…

Následovalo první skutečné black metalové zlo v podání druhých a toho večera posledních Britů Verdelet. Pod pódium jsem se sice vypravil více méně z povinnosti, ale nakonec to nebylo zas tak špatné. Sice větší sbírku klišé aby člověk pohledal, ale muzika poslouchat šla, a když to člověk nebral moc vážně, mohl se dobře bavit. Bod navíc ode mě dostává holohlavý zpěvák s apartní kapuckou, jehož upřímná oddanost tvorbě Verdelet a komunikace s první řadou byly prostě dojemné. Zvuk se také celkem vydařil, a i když bych si cédéčko téhle kapely asi opravdu nekoupil, naživo mi přišli jako milý a osvěžující prvek celého večera, což je v případě ortodoxního satanistického black metalu docela paradox.

S Verdelet skončila i pomyslná první polovina večera a od té doby už byla na programu jen první liga. Protože se venku stihla udělat docela zima, lidé se postupně přesunuli do útrob klubu, který se tak docela naplnil. S návštěvností na srpnových Unexpect to sice srovnávat nešlo, ale alespoň mě opustily obavy, že nás bude pod pódiem blbnout deset. Podmínky se tedy sešly obstojné a na programu večera následující Dark Fortress slibovali solidní zážitek. Očekávání ukončily první tóny, které Dark Fortress pustili do příchozích, a poprvé toho večera jsem si řekl, že je to opravdu dobré. Bohužel, postupem času mě tento dojem začal opouštět, aniž bych si byl úplně jistý příčinou. Ve srovnání s perfektní show na Ragnaröku to ale byla vážně bída. Jediné, co se mi podařilo v té šílené hlukové kouli rozeznat, byly základní rytmy a s nimi jsem si celou dobu rozhodně nevystačil. Při čtvrté skladbě jsem to vzdal, objednal pivo a šel se posadit někam, kde nehrozilo poškození sluchu šíleně vyhulenou hlasitostí. Na Dark Fortress jsem se opravdu těšil, ale tohle mě neuspokojilo ani trochu. Trpké je to dvojnásob při pomyšlení, jakým způsobem dovedli Dark Fortress rozprášit německé publikum. Co naplat, na toto se pokusím zapomenout, uchovám si skvělou vzpomínku na Ragnarök a budu doufat, že příště jim vyjde lépe zvuk a potvrdí mi skvělou zkušenost z našeho prvního setkání…

Po nebohých Dark Fortress už následovalo jediné jméno – Nachtmystium, proslulí svojí geniální hudbou a vztahem k omamným a psychotropním látkám. Všichni členové kapely, kteří většinu večera posedávali v klubu, popíjeli, kouřili a ochotně podepisovali přítomným cédéčka a další propriety, se tedy zvedli a dali se do díla. A frontman Blake Judd mě překvapil ještě předtím, než vystoupení začalo. Čekal bych, že zrovna on bude dokonalým ztělesnění všech neřestí rockové hvězdy, ale přesně naopak. Už se zvukařem komunikoval s kultivovaností a mluveným projevem britského gentlemana, čímž mi poněkud vyrazil dech. A když se svými parťáky konečně spustil, připravil mě o prostor, kde bych ten dech mohl zase chytit.

Od první vteřiny to byl totiž totální masakr. Sice i tentokrát bych uvítal trochu civilizovanější zvuk, ale v jádru to bylo v naprostém pořádku, takže jsem se soustředil jen na pódium a nechal hudbu, ať se mnou mlátí. A Nachtmystium dali pražskému publiku pořádnou sodu. Prali to do nás, jako by to mělo být naposled, a bylo naprosto zřejmé, že heslo “never stop the madness” není v jejich případě jen prázdnou frází. Tedy, v jejich případě… Dovolím si to omezit na Blakea Judda a rovněž velmi aktivního basáka Willa Lindsaye, který oslňoval přítomné dámy celotrupovou kérkou. První hrál a zpíval s naprosto nepříčetným nasazením, druhý se s baskytarou vyloženě mazlil a nechával se unášet svými rytmy, což navenek vypadalo dost působivě. Naproti tomu klávesák Sanford Parker a druhý kytarista Aamonael působili poněkud zapškle. První jmenovaný tentokrát neházel žádné pódiové vybavení mezi lidi a dokonce dělal dojem, že je střízlivý, druhý se dokonce z mě neznámých důvodů někdy uprostřed setu sebral, i s kytarou z pódia odešel a zpátky ho dotáhl až Blake. Každopádně Nachtmystium = Blake a Blake = Nachtmystium, takže není divu, že právě on byl hlavní tahounem celé show. A publikum mu jeho zápal vracelo stejnou měrou. Rachot tleskajících a hulákajících fans v malých prostorách Modré Vopice dosáhl velmi obstojné úrovně a strhlo se i několik výživných moshpitů… prostě zábava, jak se patří.

Hrálo se především z obou dílů “Black Meddle”, ale dočkali jsme se třeba i “A Seed for Suffering” z “Instinct: Decay”, “Ashes to Ashes” z “Demise” nebo skladby, která se objeví na očekávaném albu “Silencing Machine”, a sluší se dodat, že novinka zněla skutečně slibně. Blake se v prostoru mezi skladbami vyjadřoval celkem úsporně, ale nezapomněl odkázat jednu ze skladeb jeho slovy: “českým black metalový mistrům – Root, Master’s Hammer a Maniac Butcher“, za což sklidil očekávané ovace. Na řeči ovšem nikdo nebyl zvědavý, což muzikanti dobře věděli, a raději nás zásobovali nekonečným přívalem skvělé muziky, která byla naživo neuvěřitelně strhující. Řádil jsem jako blázen a nebyl jsem rozhodně sám…

Pak to najednou skončilo. Nehorázný rauš, jaký dovedou Nachtmystium vyvolat, však zůstal. A v tomhle rozpoložení ještě naposled zaúřadoval Blake – dávno poté, co odložil kytaru. Vážně jsem zíral, když mně a kamarádovi nadšeně padl okolo ramen a děkoval za skvělý koncert. Tehdy jsem si definitivně uvědomil, že tenhle člověk žije hudbou, žije koncerty a žije kontaktem s fanoušky, aniž by však k byť jedinému přistupoval jako k někomu nebo nečemu nižšímu. Z pódia a z desek mě přesvědčil o tom, že je génius, ale teprve teď mi dokázal, že je to nejsympatičtější génius, jakého jsem kdy potkal. Tak tedy, pane Judde, díky za Vaši muziku, díky za další skvělý koncert a nepředávkujte se, prosím. Byla by vás nesmírná škoda… Příště nashledanou!