Nadja poster 2016

Nadja, Rouilleux

Nadja, Rouilleux
Datum: 15.2.2016
Místo: Praha, Klub FAMU
Účinkující: Nadja, Rouilleux

První pohled (Atreides):

Pokud bych měl nějak představit berlínské (ex-kanadské?) drone / doomové duo Najda, totiž Aidana Bakera a Leah Buckareff, začal bych úplným koncem koncertu respektive okamžikem, kdy jsem se na odchodu přehraboval několik desítkami kompaktních disků a nemohl za živého boha nalézt jedinou shodnou dvojici alb. Pravda, část z nich byla alba Aidanovy eponymní sólové tvorby, která ještě víc tíhne směrem k ambientu, ale i tak jde o docela pěkný vhled do činnosti kapely, jejíž diskografii za svůj život pravděpodobně nikdy neuslyšíte celou. I když, za tři roky od jejich posledního koncertu v Praze byste to stihnout mohli. Pro úplnost, Aidana a Leah na pražské zastávce v klubu FAMU doprovodilo domácí experimentálně-psychedelické trio Rouilleux.

Než se však pustím do dojmů z koncertu, upustil bych pár slov o prostoru, v němž se odehrával. Klub FAMU je místo docela nové, takřka neposkvrněné, podle slov organizátorů akce navazující na tradici filďáckého klubu K4, který pár let nazpět skončil docela nešťastně kvůli sporům s vedením fakulty, potažmo univerzity. Nutno uznat, že FAMU supluje unikátnost „Káčka“ obstojně, a byť není tak velké, útulné je jak díky volbě umístění (opět jsme v klenutém sklepení), tak díky podobné výbavě (nesourodá kolekce použitého nábytku) docela stejně. Jen v „hipsterskosti“ legendární filďácký klub překonává, což ve své podstatě obnáší výběr solidního piva z malých pivovarů a, vegani či vegetariáni nechť se neurazí, vtipné názvy pokrmů na jídelním lístku.

Ale ke kapelám. Je zhruba čtvrt na devět a na pódiu se zjevují Rouilleux. Rozmazaná kytara, podmanivá basa, elektronika tepající a šumící kdesi na pozadí pod tím vším. Táhlá trubka je tu a tam vyměněna za bicí a naopak. Skoro mi přijde, že vokál je občas až nadbytečný a kompozice by si bohatě vystačila s dialogem samotných nástrojů, zároveň ale nebyl tak výrazný, aby ji narušoval. Hlavní prostor byl věnován gradaci a přelévání energie mezi klidnějšími, ambientnějšími plochami, nad nimiž se linula stříbrná nit dechového nástroje, a agresivněji stavěnými pasážemi hnanými kupředu bicí soupravou, což jako celek fungovalo po celou dobu docela dobře. K atmosféře přispěla i nevýřečnost kapely, Rouilleux zkrátka přišli, zahráli a odešli bez zbytečných řečí a okecávání. Nechali mluvit své skladby samy za sebe, za což mají nemalé a významné plus. A ačkoliv si nejsem jistý, nakolik tahle nevšední hudba může fungovat studiově (což hodlám zjistit hned, jak budu mít trochu času), živě mě pražská trojice příjemně překvapila.

Že už je na pódiu Nadja a vše je připraveno k tomu, aby mohla začít hrát, bylo poznat hlavně díky projekci plné koček a koťat všeho druhu. Vzhledem k tomu, že oba členové dvojice jsou vysocí spíš hudebním nadáním než vzrůstem, jsem zpoza hradby lidí viděl víceméně jen hlavy kytary, respektive baskytary. To už se ale z reproduktorů derou první tóny „Dark Circles“ z poslední desky „Queller“ (kterou jsem k mojí smůle u stolku s merchem nenašel). Mohutné, hlukem podbarvené vlny plynuly od dvojice směrem k posluchačům naprosto přirozeně. Pravda, občas jsem si (hlavně zpočátku) říkal, že by to mohlo být ještě o něco víc nečitelné, špinavé a hypnotické, i přesto jsem však strávil většinu koncertu kdesi ve svých představách.

Byl jsem unášen do dálav, přičemž občasné záblesky koťecího promítání působily na jednu stranu krásně, na tu druhou silně znepokojivě. Asi jako když s sebou občas škubnete, vytrhnete se z letargie a ponoření do dronových hlubin a první věc, na níž ulpí váš zrak, jsou obří černobílé kočky na plátně před vámi. Zároveň nutno podotknout, že jsem byl unášen do dálav v sedě, protože ve stoje bych nejspíše upadl na nejbližšího nebožáka a zkazil mu koncert, pročež by stálo za uvážení, zda v případě takto svébytných a omamných záležitostí nedávat ke každé vstupence křeslo zdarma, byť by byl počet návštěvníků poněkud omezen.

Nadja

Osobně jsem čekal, že Nadja přiveze z nové desky víc, nicméně to byla první a poslední píseň setu, kterou jsem poznal podle jména, protože napříč celou diskografií znám všeho všudy asi tři desky. To mi ale v zásadě nijak nevadilo, specifický rukopis Nadji si těžko splést, a pokud se do něj zamilujete, pravděpodobně si můžete pustit většinu diskografie, aniž byste si odnášeli pocit zklamání. Jediná věc, která mě zklamala, byla délka, protože jsem počítal spíš s hodinou a půl či alespoň hodinou a čtvrt, Nadja ale poprvé položila nástroje po slabé třičtvrtěhodince. Ačkoliv je zase rychle vzala zpět, protože odezva publika byla zkrátka příliš silná, i tak se před lidmi nezdržela víc než hodinu. Kdyby délku vykompenzovala přítomnost jistého cíle, směru či snad výraznější gradace, asi bych mluvil jinak – na druhou stranu i cesta může být cíl, jen by v takovém případě mohla být delší. I tak jsem si koncert užil a těch pár vad na kráse mu dokázal odpustit. Hypnóza to totiž byla řádná.


Druhý pohled (Onotius):

Návštěvu koncertu experimentálního uskupení Nadja jsem, abych se přiznal, nepovažoval za nějakou naprostou povinnost, bez níž bych se neobešel. Na druhou stranu jsem však byl zvědav, jak tahle muzika balancující mezi drone / post-metalem, ambientem i shoegazem naživo vyzní, a proto, když se naskytl čas a byly po ruce zrovna ony necelé tři stovky na vstup, neváhal jsem (zároveň jsem si chtěl trochu vyspravit náladu po neúčasti na vyprodaném koncertu Behemoth a spol.). Byla to tak trochu sázka do loterie – o živé formě hlavní hvězdy večera jsem neměl tušení, od předkapely jsem před vstoupením neznal jedinou notu a do pobřežního studentského klubu FAMU jsem se vydával poprvé.

Prostor skutečně, jak bylo avizováno, v mnohém připomněl zrušenou staroměstskou K4, nicméně v porovnání s tou působil přeci jen civilněji a méně romanticky. Pokud jde o samotný sál, významnou slabinou bylo rozhodně nízké pódium, jež i lidem v předních řadách bránilo vidět naprosto vše, co se na scéně odehrává. Nevím, jak to na tom byli lidé v zadních řadách, ale hádám, že asi moc dobrý výhled neměli. Nicméně, osobní atmosféra v klubu byla velmi sympatická – koneckonců jsem chvíli před koncertem seděl hned vedle obou členů kapely.

Publika se nakonec dostavilo tolik, že lidé celý sál hravě zaplnili, což pro mě bylo celkem překvapující vzhledem k tomu, že Nadju mám stále zafixovanou spíš jako kapelu pro pár fajnšmekrů. Tak či tak, hýbat se celkem dalo, snad jen vzhledem k absenci šatny bylo celkem dobrodružství prohrabat se po koncertě ke svým svrškům pohřbeným na dně hromady oděvů na jediném ze dvou věšáků.

První kapelou byli Rouilleux, Češi koketující s ambientními proudy a tvořící gradujcí hudební plochy za pomoci kytar, syntezátorů, občas bubnů, avšak i trubky či klarinetu. Jednalo se o typ hudby, již bych si doma asi nepustil, avšak takhle naživo tahle pulzující atmosféra celkem fungovala. Byla založena spíše na zvuku samotných nástrojů a gradaci dynamiky skladeb než na nějakých uhrančivých nápadech. Osobně mi místy nesedly právě bubny, které byly na můj vkus až moc banální (ačkoli chápu, že nějaký instrumentální perfekcionismus ani záměrem nebyl). Celkově zanechali pozitivní dojem, i když nějakou chuť vidět jejich vystoupení někdy v budoucnu zase nevyvolali.

Po krátké pauze ve čtvrt na jedenáct nastupuje na pódium introvertně vyhlížející duo – kytarista (obsluhující zároveň pestrou škálu efektů) a zpěvák Aidan Baker a baskytaristka Leah Buckareff. A spouští svou muziku, do níž se mi zprvu pomalu proniká. Kytara je oproti baskytaře méně výrazná, což v porovnání se zvukem, jaký znám z desek, působí neobvykle. Navíc co se týče intenzity, přeci jen zpočátku působí muzika relativně civilně, což se vylepšuje až postupně s časem, zvuk se spravuje a začíná správně působit. Kolébavé pasáže kolébají, rytmické pulzují a na pozadí promítaných černobílých zpomalených záběrů s kočkami a nějakými poloabstraktnímy detaily, se odehrává fascinující hudební rituál. Struny elektrické kytary a smyčec? Proč ne, že. Lidé jsou v patřičně zahloubané, hypnotické náladě a za nášup je publikum patřičně vděčné.

Celkově jsem s vystoupením spokojen, ačkoliv bych si byl schopen představit i ještě trochu intenzivnější zážitek. Možná za to mohla i relativně střízlivá délka vystoupení, jež přeci jen pro hudbu založenou především na atmosféře znamenala menší prostor pro postupnou gradaci. Nicméně si myslím, že mě akce obohatila – zase to mělo trochu jiný nádech než jiné akce podobného hudebního ražení, takže své účasti nelituji a jsem spokojen.


1 komentář u „Nadja, Rouilleux“

  1. I já si udělal cestu kolem a přispěl k překvapivě vysoké návštěvě. Začnu hned muzikou – Rouilleux jednoduše super. Perfektně zvolená předkapela, která ze své hudby vymačkala dost možná absolutní maximum. Excelovala hlavně trubka, intenzivní kytary a i na zpěv jsem si časem zvykl. A chválu mohu pět i dál. Zvuk parádní, světla taktéž, tady si vážně nebylo na co stěžovat.

    I Nadja mile potěšila. Kdo zrovna nezavíral oči, ten si mohl dát kocoury a skvrny na plátně. Komu to přišlo moc potiché, holt se staví jindy na jiném místě. Možná to nebyla očekávaná terapie hlukem, ale (minimálně pro mě) meditace povzbuzená upřímností, jež ze všech aktérů sálala proudem. Nejen z Nadji, ale taky z Rouilleux, kteří u mě díky té neskutečné intenzitě nakonec vyhráli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.