Oration MMXVIII

Oration MMXVIII (pátek)

Oration MMXVIII

Datum: 9.3.2018
Místo: Reykjavík, Listasafn Reykjavíkur (Island)
Účinkující: Almyrkvi, Inferno, Misþyrming, Rebirth of Nefast, Svartidauði, Vemod

Metacyclosynchrotron: Celý festival se měl původně odehrát v klubu Gamla Bíó, avšak kvůli nějaký právním sračkám, za které pořadatelé nemohli, se první dva dny musely odehrát v dějišti předchozích dvou ročníků a na poslední den byla pronajata galerijní budova Listasafn Reykjavíkur – Hafnarhús, která byla od Húrra vzdálená snad jen pár set metrů. Festivalový prostor byl obrovský, zvláště strop byl vysoký opravdu fest. Cca třetina sálu byla vyhrazena kapelám, ale pro publikum a pódium stále zbylo mnoho místa, i přesto že se na poslední den prodávalo více lístků. Zřejmě bylo myšleno na domácí, aby mohli vidět ty největší pecky festivalu, avšak ani s příchodem dalšího kvanta lidí, které se nezúčastnilo předchozích dní, zaplněno nebylo. Přesto si myslím, že každá z kapel třetího dne měla před sebou velice důstojný dav a hlavně nebyl problém se postavit na prakticky libovolné místo v sálu.

Metacyclosynchrotron: Postavené pódium bylo samozřejmě také mnohem větší než to v Hurrá, možná až moc. Zvukařské vybavení bylo kvalitní, a i když se vzhledem k architektuře zvuk velice rozléhal, tak se mi sound posledního dne líbil asi nejvíce. Pódium bylo neustále osvíceno svíčkami a vepředu se vznášel pach vonných tyčinek. Atmosférický potenciál Húrra byl díky přirozené tmě asi o něco větší, ale i zde byl feeling velice silný, což bylo ovšem dáno ultimátní páteční sestavou kapel (až mě osobně překvapilo, že pocta hrát třetí den byla svěřena i Infernu). Rozhodně stálo za to se po galerii trochu projít, protože se například na jednom místě daly najít publikace s ukázkami domácího umění a ty ve mně jistý dojem zanechaly. A co kapely?

Metacyclosynchrotron: Upřímně řečeno, první EP Almyrkvi mě vůbec nezaujalo, debutu jsem mnoho šancí nedal a zdejší report z pražského koncertu mě také příliš nepovzbudil, ale nakonec se první páteční koncert vyvedl nad míru. Almyrkvi a jejich primárně pomalejším songům jistě prospělo, že v prostorné hale se zvuk zajímavě rozléhal a tato přirozená ozvěna dodala songům něco, co jsem pravděpodobně při domácím poslechu postrádal. Kapela byla víceméně statická, pouze frontman a vokalista Garðar pochodoval po pódiu a sugestivně deklamoval své texty. Ale víte, co se mi líbilo nejvíce? Paradoxně když došlo k technickému problému, kdy dočasně vypadla jedna z kytar a mikrofon. Garðar vzápětí strhl roušku, zahodil mikrofon a z okraje pódia nějakou dobu řval do lidí a emotivně gestikuloval. Dokonce ho bylo slyšet! V ten moment u mě vystoupení Almyrkvi velice stouplo a pozitivní dojem setrval až do konce setu. Posedlost musí být.

Kubánec: Tak to já chovám k Almyrkvi silný obdiv, právě od zmiňovaného EP „Pupil of the Searing Maelstrom“. Je fakt, že z „Umbra“ jsem si nijak zásadně na zadek nesedl, ale pořád se jedná o vydání, které občas protočím v přehrávači. Koncert v Praze se mi z větší části líbil a dnešní vystoupení se mi líbilo celé. Také mám za to, že prostor jejich hudbě velmi pomohl. Znělo to hodně prostorově a díky tomu to byl hodně sugestivní zážitek. Ještě k tomu prostoru. Z letmého pohledu se jednalo o zaplachtované nádvoří, protože když se člověk podíval nahoru, tak viděl, jak vítr s tou plachtou cloumá. Taky tam byla celkem kosa, takže jsem poslední den vydržel v bundě a čepici. Ale nijak zásadně mě to neiritovalo. O to víc jsem obdivoval borce v triku bez rukávů, který klopil jedno pivo za druhým. To doslova, bral to rovnou po dvou.

Metacyclosynchrotron: Krátké chystání Inferna bylo kapku zlo, protože až na kytary a efekty si kapela všechno půjčovala od domácích, narychlo se řešily nějaké technické problémy a jeden, který se týkal zapojení efektů, se nakonec vyřešit nepodařilo, protože časový skluz nepřicházel v úvahu. Morion se tedy musel obejít bez krabiček a pedálů, naštěstí Ska-Gul se mohl své kytarové alchymii věnovat bez omezení. Prvních pár momentů „The Innermost Disillusion“ znělo naprosto strašně, ale zvuk se brzy srovnal a výše uvedenému problému navzdory zněla mezihrami propojená trojice „The Funeral of Existence“, „The Firstborn from Murk“ a „Gate-Eye of Fractal Spiral“ důstojně a následné reakce byly velmi pozitivní. Navíc Ska-Gul oba starší kousky pro koncertní potřeby trochu překopal a v poslední době si nachází prostor pro improvizaci (jak tady tomu bylo na úplném konci „Gate-Eye of Fractal Spiral“), takže pokud jste už Inferno s novým koncertním setem viděli, může se stát, že ten příští koncert bude zase trochu jiný. Společně Abyssal také nejnasypanější kapela festu.

Kubánec: Moje první live setkání s Inferno a zrovna tady. To chceš. Nečekal jsem zázraky. Je mi jasné, že předvést živě to, co je na posledních nahrávkách, není tak úplně možné, tak jsem si říkal, že mě to může jenom překvapit. Rozjezd nebyl úplně přesvědčivý, ale jakmile si to sedlo, tak měla jejich hudba silnou auru tajemna. Díky rozlehlému prostoru mi přišel zvuk pro takovou produkci ideální a věřím, že kdyby byly eliminovány počáteční technické nedostatky, byl by výsledný dojem o dost mocnější. Ale i tak vyprovázely kapelu celkem velké ovace a dostalo se jí vřelého přijetí. Za mě dobrý.

Metacyclosynchrotron: Misþyrming jsem stejně jako Sortilegia také uviděl potřetí a zase to bylo „nejslabší“, avšak z toho důvodu, že půlka setu sestávala z nových skladeb, které jsem pochopitelně neznal a pouze se je snažil absorbovat. Každopádně se mi potvrdilo, že Misþyrming jsou nejsilnější domácí kapelou (Rebirth of Nefast zde nepočítám) a že nová deska bude zase skvělá. Vystoupení bylo strhující, doopravdy strhující, podpořeno zuřivou hrou hudebníků a konečně se také více odvázali lidé pod pódiem; ty hlavy konečně viditelně a divoce lítaly. Misþyrming také výborně sedl zvuk. Kromě novinek zazněly „Söngur heiftar“, „…af þjáningu og þrá“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“.

>

Kubánec: Co se Misþyrming týče, tak jsem totální ignorant. Nejpovedenější je pro mě skladba ze splitu se Sinmara. Debut jsem párkrát slyšel, hlavně při ježdění na kole, ale ten humbuk, který kolem toho nastal, jsem moc nepochopil. Každopádně živě mi i podruhé zavřeli hubu. Takhle má vypadat nasazení. Někdy jsem měl pocit, že při tom jak sebou protagonisté mlátili, to nemohli reálně zahrát. Na druhou stranu, pokud máš v zádech takového zabijáka, jaký je H. R. H., může ti kytara jenom vazbit a bude to znít perfektně. Až zase někdy uslyším slovo námrd, bude mi to evokovat přesně tohle vystoupení. Velké ovace, které si bez pochyb zasloužili.

Metacyclosynchrotron: Nové skladby hráli také Svartidauði, snad z nich z nich dokonce sestával kompletní setlist, i když mi teda ke konci jeden song dosti připomínal „Psychoactive Sacraments“. Fetu žel, Černého Petra festivalu si vytáhli právě oni. Krátce po startu vystoupení urval Sturla strunu na base, minimálně jednou vypadl kytarový aparát, zvuk byl pořád takový divný a šroťák mi zněl vysloveně na piču. Víte co je ale kurva paradox jak svině? I tohle bylo mé třetí setkání s kapelou, ale tentokrát to nejlepší, ha! V Praze ani v Krakově se mi Svartidauði prostě nelíbili, nevím proč. Ale k věci. Znělo to, že nové skladby nabídnou něco nového, byť stále v rámci typického soundu Svartismrti. Během vystoupení jsem slyšel různé prapodivné melodie, jejichž celková atmosféra možná nebyla tak opresivní jako v případě „Flesh Cathedral“, ale bylo to jiné a rozhodně zvláštní.

Kubánec: Tady jsme byli asi každý na jiném koncertě. Při tomto, nevím už kolikátém, setkání s živou prezentací Svartidauði, jsem se dost, asi i škodolibě, nasmál. První vál hrál každý něco úplně jiného. G. E. myslel, že ještě drží basu v Misþyrming, do toho ta urvaná struna. Furt nějaké domlouvání, chaos. No, nedaří se pokaždé. Chvilkama jsem měl pocit, že tam i nějaká facka padne, ale borci to ustáli. Poslední koncert na proklínané Nové Chmelnici měl teda za mě o dost větší charizma. Samozřejmě mě mrzí, že takovou veličinu jsem na posledním Oration neviděl v lepší formě, ale svět se nezboří. Možná kdybych sosal jak spoluautor reportu, tak to pro mě byl vrcholný zážitek s totálním „Punk as Fuck“ feelingem.

Metacyclosynchrotron: Vemod byli na Prague Death Mass II úžasní, hypnotizující a to samé platilo i tentokrát, možná i v silnější formě, protože kapela se soustředila na nový materiál. Už teď si dovolím tvrdit, že „Venter på stormene“ bude překonáno. Ať už Vemod drhli do brutálního blast-beatu pět minut jeden riff a nebo si naopak ve středním tempu hráli s aranžmá a čistými zpěvy, mělo to vždy neskutečnou sílu a feeling. Předposlední vystoupení působilo, jako by nemělo nikdy skončit, a to jak hudebníci svou tvorbu hluboce prožívali, se dozajista převalilo i na většinu přítomných. Když bylo dokonáno, o jednom z vrcholných vystoupení festivalu bylo jasno.

Kubánec: Od Vemod jsem nic jiného než silný zážitek nečekal. Taky se mi ho bez jakýchkoliv okolků dostalo. Hudba těchhle Norů na mě působí až étericky a jsem zvědav, jak to vyzní po setu Svartidauði (byť dopadlo, jak dopadlo). Už při rozjezdu mi bylo jasné, že veškeré obavy byly zbytečné. Větší pódium jim sedělo, zvuk také, vyznělo to až vznešeně. Jak píšu o pár (doslova) řádků výše, silný zážitek, se kterým jsem už dopředu počítal.

Metacyclosynchrotron: Ale co kurva napsat o Rebirth of Nefast? Věřil jsem, že kapelu nepotká osud Svartidauði a že si Wann zvukovou stránku finálního vystoupení svého hlavního uměleckého vyjádření řádně posichruje. A měl jsem pravdu. Před vystoupením jsem také přemýšlel, jakou roli budou v setu hrát samplované pasáže, jelikož „Tabernaculum“ je vcelku vrstevnaté a těžko jsem si představoval, jak vlastně vyzní všudypřítomné „tiché mezihry“. V den D jsem se také trochu obával, aby případné samply nebyly jako v případě Inferna v neustálém nepoměru s hudbou. Ale zde bylo vše v nejlepším pořádku, zvukař nezvučil kapelu, co slyšel poprvé v životě. Avšak mnohé různé party, u kterých jsem například očekával, že poběží z pultu, byly zahrány živě a mnohdy mi díky skvělé vyváženosti splývalo, kdo hraje co. Proč? No ono se toho na pódiu stejně moc nedělo, kytaristé a basák se plně věnovali své práci a zcela zahalený Wann se mikrofonu nepustil, byť se komíhal tam i zpět. Takže nebylo moc co sledovat a já raději si užíval hudbu, co to šlo, přeci jen to bylo poprvé a naposledy. Statičnost byla možná tak jediným škraloupem na vystoupení, zvlášť v kombinaci s prostorným pódiem, ale to je opravdu drobnost.

Metacyclosynchrotron: Dalo by se jistě napsat, že Rebirth of Nefast přehráli „Tabernaculum“ takřka jako z desky. Hnidopich by možná pár chybiček našel, mně například 100% nesedla “chaotická” pasáž v „Lifting of the Veil“, byť Bjarni ty přechody vysypal z rukávu jako pán, ale všechny pasáže, které jsem při každém poslechu tolik zbožňoval, byly „mind-blowing“ i tady. Koncertní zvuk přispěl, že i různé, jinak méně nápadné vybrnkávačky v mezihrách byly zlé, zlé, ZLÉ až běda. Největší rozdíl od desky zřejmě spočíval ve vokálech, do kterých dal Wann opravdu hodně. Šepoty byly například nahrazeny sípotem a vůbec mi přišel jeho projev silnější než z desky.

Metacyclosynchrotron: Když se Rebirth of Nefast probrali kompletním debutem, doufal jsem ještě v přídavek v podobě skladeb ze splitka ze Slidhr (například), ale nestalo se a Oration MMXVIII bylo u konce. Kdo čekal od Rebirth of Nefast ultimátní blackmetalový rituál, mohl být zklamán. Já osobně si prostě koncert užil, jak to šlo, v takřka neustálé křeči posedlosti, protože jsem s „Tabernaculum“ strávil desítky, ne-li stovky hodin. Z klubu jsem odcházel příjemně naplněn, ale skutečně výrazné, emotivní kontury začal zážitek nabírat až poté a dokonce zvláštně zabarvil i „běžný“ poslech desky. Když píšu těchto posledních pár řádků, tak od festivalu uběhlo devět dní a já „Tabernaculum“ zase poslouchám den co den.

Kubánec: Rebirth Of Nefast? Začátek… ABSOLUTNO… konec!!! Nadrbaný Metacyclosynchrotron mě drží pod krkem a řve mi z dvaceti centimetrů do ksichtu. Do dnešních dnů jsem se s tímto zjevením ne zcela vyrovnal a zážitek z živé prezentace „Tabernaculum“ ve mně silně rezonuje ještě dnes, deset dní po tom, co jsem se vrátil. Každý den si na to vzpomenu. Zdá se ti, že přeháním? Vůbec ne.

Metacyclosynchrotron: I ve mně zážitek stále doznívá a to nejen díky Rebirth of Nefast. Z hlediska čistě hudebního bych třetí ročník Oration neoznačil za osobní koncertní/festivalový vrchol. Viděl jsem však několik výjimečných vystoupení v podání Aluk Todolo, Vemod a Rebirth of Nefast, plus pár výborných, mezi které patřily sety Abyssal, Misþyrming, Sinmara a Virus. Zbytek rovněž fajn. K akcím jako byla tato ovšem patří i různé doprovodné zážitky a ty festival v mých očích povýšily opravdu vysoko. Asi není nutné zdůrazňovat, jak krásně na Islandu je, a atmosféra v obou klubech byla skvělá, i když bych chvílemi od lidí očekával větší „odvaz“. No a hromadu výtečných vzpomínek by zde ani nebylo vhodné publikovat. Snad o jednu bych se mohl podělit. Pohladil jsem si islandského poníka! Načež se mě pokusil kousnout, zmrd!


1 komentář u „Oration MMXVIII (pátek)“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.