Datum: 5.4.2013 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Pain of Salvation, Anneke van Giersbergen, Árstíðir Akreditaci poskytl: Pragokoncert

Kdo má alespoň rámcový přehled o promotérských aktivitách společnosti Pragokoncert, ten byl asi stejně jako já příjemně překvapen, jakou sestavu se tentokrát tomuto významnému hráči české metalové scény podařilo přilákat do Prahy. Už samotní Pain of Salvation by na v dobrém smyslu pozdvižené obočí určitě vystačili, ale jejich doprovod v podobě nizozemské divy Anneke van Giersbergen a islandských Árstíðir tyto pocity jen umocnil. V neposlední řadě pak do éteru pronikla zpráva, že by se mělo jednat o výhradně akustický koncert, takže příjemné překvapení vyrostlo do podoby potenciálně jedinečného zážitku. A to už je, uznejte sami, opravdu pádný důvod k návštěvě.

A že to je pádný důvod pro opravdu hodně lidí se ukázalo už u vstupu. V polovině schodiště začínající fronta na orazítkování totiž plynule přecházela ve frontu na šatnu a ačkoli jsem na Nové Chmelnici relativně pravidelným návštěvníkem, marně v paměti hledám koncert, kde bych byl svědkem něčeho podobného. Po nějaké té době strávené obhlížením výzdoby chodby však i moje svršky nakonec pokojně spočinuly v útrobách šatny a jsa dosavadním stavem věcí značně vyšťaven jsem zamířil k baru. Rovněž velmi vydatná fronta žíznivých příchozích mi však sebrala další spoustu času, takže jsem z jejích útrob bohužel nerozuměl prakticky ničemu, co k publiku pronesl z backstage vypluvší Daniel Gildenlöw, který tímto celý večer uvedl, a poblíž pódiu jsem se dostal až nějakou dobu poté, co jej vystřídala Anneke van Giersbergen a večer opravdu začal. Anneke, ač v posledních letech vystupuje s kapelou, s sebou tentokrát nepřivezla nikoho dalšího a společnost jí dělala jen a pouze elektroakustická kytara. A kdo má alespoň přibližné povědomí, jakou hudbu Anneke s kapelou po svém odchodu z The Gathering nahrává, ten asi snadno odtuší, že ničím nerušená kombinace kytary a vokálu měla na vyznění samotné hudby poměrně zásadní vliv. Bylo to velmi prosté, rozhodně o poznání intimnější než z desky a v žádném případě se nedá mluvit o čistokrevné reprodukci studiového materiálu. Někoho to mohlo sice trochu zklamat, ale na druhou stranu tahle konstelace okolností vytáhla do popředí samotný vokál, kterým Anneke sebrala srdce milionům fanoušků po celém světě, to moje nevyjímaje. A i tentokrát se ukázalo, že když tahle půvabná a sympatická dáma začne zpívat, jde stranou úplně všechno. Zpívala totiž zcela strhujícím způsobem a s každou další skladbou dávala svým fanouškům další a další důvody, proč jejich vztah k její osobě dále pěstovat a upevňovat. Přitom ale nešlo o kdovíjak seriózní výstup a atmosféra, která v sále panovala byla vyloženě uvolněná a přátelská. Anneke ji vytvářela přívětivým humorem a úsměvy, které posílala na všechny strany a bylo to opravdu potěšení jak pro uši, tak pro oči.

V průběhu nezazněly jen skladby z repertoáru samotné Anneke, respektive Agua de Annique, ale po jednom došlo i na covery The Gathering, Cyndi Lauper a dokonce Anathemy. A právě skladba od Anathemy (pokud mě paměť neklame, byla to “Everwake”) posloužila jako přechod mezi vystoupením Anneke van Giersbergen a islandskými Árstíðir, které program večera umístil na druhou pozici. Byl to přechod velmi elegantní a promyšlený a šestice mužů spíše rozvinula dosavadní náladu do trochu jiných poloh, než aby ji nějak narušili odlišnou hudbou. Ta jejich mi byla předem zcela neznámá, ale netrvalo dlouho a pánové si mě doslova podmanili. Spustili v duchu poměrně melancholické akustické hudby někde na půl cesty mezi folkem a jemným progresivním rockem a znělo to velice dobře. Když ale všichni účinkující postupně předvedli, že jsou obdařeni mimořádnými hlasy, od té chvíle se z velmi dobrého zážitku začal nenápadně stávat zážitek jedinečný. Skvostné harmonie a krásné melodie jak nástrojů (vedle kytar se hrálo i na klávesy, housle a cello), tak všech šesti vokálů působily trochu jako z jiného světa a Árstíðir v jejich přednesu nepolevili ani na chvíli a od začátku do samého konce drželi a udrželi vysoký standard, který jsem předem v žádném případě nečekal. Celé vystoupení bylo poměrně minimalistického ražení, ale přesto hudebně bohaté a nebylo vůbec nic divného, když jsem se čas od času nechal skutečně unést a realita se trochu vzdálila. Bylo to sice poprvé, kdy jsem se s Árstíðir setkal, ale upřímně doufám, že to nebylo naposledy, protože jejich hudba je zcela ojedinělá a v pravém slova smyslu krásná, což toho večera na Chmelnici dokázali více než přesvědčivě.

Přese všechnu tu nádheru, která v uplynulé době zazněla, přišla vhod poměrně dlouhá přestávka, jaké se do té doby neúnavně aktivní publikum dočkalo před samotnými Pain of Salvation. A když už mělo dojít na hvězdu večera, iniciativy se toho večera již potřetí ujal frontman Daniel Gildenlöw (svojí druhou premiéru večera si odbyl během setu Árstíðir, kteří s ním odehráli skladbu “Road Salt”). A začal velmi dlouhým povídáním o konceptu celého turné, důvodech, proč je pódium zařízené ve stylu obývacího pokoje konce sedmdesátých let, a další věcech, které vyústily v konečnou podobu koncertu. Škoda jen, že mu nebylo moc rozumět, protože podle toho, co jsem pochytil, to bylo rozhodně povídání zajímavé. Každopádně když už to vypadalo, že s tím žvanění prostě nepřestane (smích), na pódiu se konečně objevili i ostatní muzikanti a začalo se hrát. Slibně odstartovaný set bohužel záhy narušili nějací retardovaní jedinci, kterým asi přišlo naprosto košer pustit se do sebe v předních řadách a uprostřed první skladby. Léo Margaritovi nemám zastavení setu vůbec za zlé, ale atmosféra šla do kopru a alespoň v mém případě jí zabralo hodně času, než se zase vrátila. Každopádně Pain of Salvation hráli dlouho, takže se to poměrně brzo alespoň srovnalo a mohl jsem tedy věnovat tomu opravdu důležitému. Přiznám se, že nejsem žádným znalcem tvorby Pain of Salvation, takže nevím, jak akustické verze skladeb působily v porovnání s originály, ale z pohledu nezaujatého pozorovatele to znělo velmi dobře a vůbec nebylo znát, že tyto skladby byly původně napsané dost odlišně. Mělo to dostatek technické finesy, snad žádná hluchá místa a absence zkreslených nástrojů v kombinaci s překopanými aranžemi vnesla do prostorů nové Chmelnice poměrně pestrou paletu rozličných nálad, které všechny k sobě poutal lehký sedmdesátkový feeling, jehož dosažení bylo podle všeho cílem.

I tentokrát došlo vedle vlastního repertoáru i na covery a zazněly tak mimo jiné kultovní fláky jako “Holy Diver” nebo “Dust in the Wind” (rovněž akusticky). V závěrečné “1979” si Pain of Salvation na pódium přizvali do té doby s lidmi ochotně debatující Anneke i (snad) kompletní Árstíðir, čímž vzájemnost a provázanost jednotlivých vystoupení došly vrcholu. A byl to závěr opravdu povedený. Přibližně od tří čtvrtin setu mohu už i já hovořit o opravdu skvělém zážitku, který nedovedl pokazit ani druhý pokus již zmíněných idiotů dát si přes hubu. Lidé byli nadšení, Daniel postupně zpřetrhal E struny hned na dvou kytarách a nálada v klubu byla zkrátka ve všech směrech vynikající. Společná úklona všech muzikantů pak udělala formální tečku za koncertem, za který patří Pain of Salvation a nejen jim dík z mnoha důvodů. Když pominu samotné výkony na pódiu, asi největším z nich je přátelská, neformální a velmi netradiční atmosféra, na které si všichni vystupující dali záležet jak na pódiu, tak mimo něj, a která dodala celému koncertu naprosto ojedinělý ráz, díky němuž lze o pražské zastávce turné Pain of Salvation hovořit jako o události hodné zapamatování…