Datum: 27.8.2015 Místo: Vysoké Mýto, Náměstí Přemysla Otakara II. Účinkující: Please the Trees, Tichonov

Víte, na našem maloměstě – Choceň se to jmenuje a nějakých upocených 9000 obyvatel to má – není kulturní situace nejlepší. Zúžíme-li teď okruh „kultura“ na její hudební odnož, situace je ještě žalostnější. Před časy tu v jedné z hospod pravidelně probíhal festival zaměřený na tvrdou muziku a během posledního ročníku se tu ukázali i Tortharry, nicméně to už je minulost. V současné době mimo akcí vyvíjených místní ZUŠ stojí za zmínku ještě charitativní Afrika Fest a kulturní postrach zvaný pivní slavnosti. Znáte to, akce pro celou rodinu. Pivo a skákací hrad v hlavní roli. Pivo, protože pivo. Skákací hrad, protože zdejší dítka nemusí koukat, co udělal s jejich tatínky ten zlý pán za pípou. Vše se navíc odehrává uprostřed přírodní rezervace, což už snad ani nezasluhuje komentáře. Uznávám, že druhý den po konání akce byl z místa konání zase park a nikoli koláž z kelímků, plechovek a zvratek. Na druhou stranu pršelo. A místní Tichá Orlice, to je mocná čarodějka. Jo, a ta muzika? No co, letos tomu „hedlajnoval“ nějaký agrorockový ansámbl ze sousední vesnice, což místní zajisté přijali s nadšením. Už se totiž nemusel platit nějaký ten David Koller jako dřív a stejně jako loni se i letos kulturovalo zadarmo.

I v okolních městech není situace hvězdná a absence bližšího velkého města (myšleno kulturně žijícího, nikoli živořícího jako Pardubice) je znát, nicméně konec letošního léta se jeví velmi sympaticky. První událostí pozdně letní úrody byl vysokomýtský Týden hudby, který bych se vzhledem k jeho 11leté minulosti nebál označit za tradiční. Zastávku si zde v letech minulých naplánovali například (dnes již pro takovou akci těžce dostupní) Dva, Lenka Dusilová, Zrní, Vladimir 518 či žánrově spříznění Prago Union. Kolem a kolem tedy jména na místní poměry výborná. Vše navíc díky solidní podpoře města – ano, tady to má opravdu smysl – zadarmo. Celý týden, nebo chcete-li Týden, je navíc žánrově pestrý, a i když třeba milovníci tvrdší hudby mohou pro její absenci protestovat, je jasné, že ne každý je zvědav na večerní bugr na náměstí. Mimochodem na tom největším čtvercovém v našich luzích a hájích, to jen pro ujasnění, Mýtských jest totiž velkou pýchou.

Nyní už k aktuálním dnům a realitě letošního ročníku. Davy měl zabavit především Michal Hrůza, což se povedlo a dle hlasů místních se tu mělo onoho památného dne sejít na tři tisíce hrůzomilů. Pro mě byl z celého pětidenního týdne nejzajímavější čtvrtek, který skrze Tichonov a Please the Trees patřil (stále ještě) mladé nezávislé scéně, a jenž byl jako jediný okořeněn i mou ctěnou návštěvou.

Roli prvního vystupujícího přijali již zmínění Tichonov, na Bandzone se skrývající pod všeříkající škatulkou alternative-indie. Vyklubat se z toho tedy mohlo úplně všechno. Z „úplně všechna“ nakonec vylezl relativně příjemný oddych na pomezí indie popu a rocku. Jednotlivé skladby nepůsobily nikterak komplikovaně, a i když mě výrazněji nezaujaly, poslech to byl příjemný. Tichonov to solidně hrálo, dvojici vokalistů pro změnu zpívalo a nezklamal ani čitelný zvuk. Koncert ovšem zásadně ovlivnilo publikum. Že čtvrteční podpódiová realita nebude řádově tisícová, bylo zřejmé. Avšak na obraz složený z kapely a nějaké dvacítky zbloudilých jedinců se dívalo smutně. A byť se dítka brázdící na tříkolkách místní plochu neplánovaně starala o alespoň pocitovou výplň prostoru, nestačilo to. Samotní Tichonov se ale s výrazně ztíženými podmínkami vyrovnali s nadhledem a ctí. Zda to vše bylo nakonec smutné/veselé, zamlklé/sdílné či dobré/špatné, nevím. Ono takové oboustranné trápení – byť navenek obalené úsměvy – dost dobře hodnotit nelze. Nakonec jsem ani já do konce nevydržel a po nějakých dvou třetinách setu odešel. Místní putyka však nebyla špatnou volbou a nakonec poodhalila i některá šokující federální tajemství: Češi jsou v EU již od roku 2001 a Slováci platí čtyři vypité kousky za cenu tří. Ku nelibosti obsluhující, jež na čtyřčlennou partu sesílá hromy i blesky. A že tedy divo bijú.

Návrat na místo činu jsem naplánoval na půl devátou večerní, jež znamenala jediné – nástup Please the Trees. Po zkušenosti s Tichonov nebylo záhodno očekávat mnoho. O to příjemnější bylo již z dálky sledovat početné publikum, s tím Tichonovským co do počtu jen stěží srovnatelné. Přiznám se, že větší studiové zkušenosti s Please the Trees nemám a pár věnovaných náslechů před koncertem bylo veskrze informativních. Ne však výrazně nápomocných při samotném koncertě, neb tomu, co se onoho večera začalo valit z repráků, já říkávám překvapení. Please the Trees jsem si z oněch poslechů zafixoval jako přístupný indie rock, zhruba ve stylu, kterým se naživo prezentovali právě Tichonov. Jenže studiovou přístupnost živě vystřídala nečekaná komplexnost a touha provázat veškeré motivy do jediného hodinového celku. Skladby přechází bez jakéhokoliv přerušení jedna v druhou, gradace střídá gradaci a ke stavu pohlcení stačí jen pár minut. Takovéhle Please the Trees jsem chtěl vidět. Nevím, co se hraje za skladby, netuším, jak velkou část setu tvoří songy z nového alba. V tu chvíli na tom nesejde, bavím se skvěle. Z intenzity se slevuje až ke konci. To jsou už Please the Trees pryč, zatímco publikum chce víc. Nášup i přes narušení plynoucí plochy úspěšně vytleskán, minuta dává minutu a já začínám pozvolna bilancovat.

Srovnávat koncerty Tichonov a Please the Trees nemá valný smysl. První jmenované enormně oslabily prořídlé řady a do jakýchkoliv soudů bych se pouštěl jen velmi nerad. V případě Please the Trees je rozsudek jasný. Usvědčeni ze skvělé koncertní fazóny a vinni za mé překvapení, že i v našich východočeských končinách se mohu dočkat prvotřídního koncertu.