Datum: 8.10.2016 Místo: Jeseník, Kongresový sál Priessnitzových lázní Účinkující: Priessnitz

Ještě to nekončí a už nezačíná. Pokud bych měl jesenický koncert kultovních Priessnitz shrnout v několika málo slovech, byl by to tenhle verš ze „Sluníčka“. Napsat cokoliv navíc by bylo pro zasvěcené zbytečné – nicméně tahle reportáž není primárně určena těm, kteří v kongresovém sálu Priessnitzových lázní byli taky, píšu ji pro ty, kteří tam být nemohli, takže se těch pár slov pokusím rozvinout, aby pochopili i oni.

Priessnitz nejsou kapelou, která by v posledních letech překypovala aktivitou – mezi čerstvou novinkou „Beztíže“ a předcházející deskou „Stereo“ zeje díra o velikosti deseti let, během níž za sporadického koncertování ulehl sudetský kvintet ke spánku – pokud nepočítám spolupráci Jaromíra (99) Švejdíka s Jaroslavem Rudišem na filmu Nebel, jeho činnost v Umakartu a asi tisíc dalších aktivit stranou kapely. Z těch několika málo možností vidět Priessnitz v posledních letech v Praze jsem trestuhodně prokaučoval zastávku v rámci vánoční šňůry, tudíž možnosti vidět jesenické na domácí půdě nebylo možno odolat. I vzhledem ke skutečnosti, že „Beztíže“ má být posledním albem.

Věci se ale daly do pohybu ještě několik hodin před sobotním koncertem – již v pátek, kdy jsem sedl do vlaku směr Zábřeh, abych se o pár hodin později setkal s přáteli ve vlaku do Malých Sudet. Co by to bylo za výpravu, kdyby člověk před hlavním děním nenasál atmosféru onoho Bohem zapomenutého regionu, kde život ubíhá vlastním, toliko svojským způsobem, který v textech kapely učaroval nejednomu fanouškovi. Obraz ubíhající krajiny, k níž se váží vzpomínky staré deset a více let, v člověku nutně probudí pocity nostalgie, nemluvě o zasmušilosti prostupující celým krajem, jehož zvrásněná krása nenechá v klidu ani nejchladnější srdce.

Sobotní katarzi podtrhl chlad a ocelové nebe, z nějž se snášely drobné kapky pokoušející nervové soustavy. Prohlídka tichého města nás dovedla k pěknému náměstí, kostelu i bývalému klášteru. Vzpomínky na místa, která si pamatuji docela jiná, ošklivější, nadějně ožily, že ne všechno tu je ztraceno. Zbývá okoštovat mok místního minipovovaru s vydat se nad Freiwaldau do Priessnitzových lázní. Snahu o nalezení vyhlídky na údolí Jeseníku provází chmurné počasí a vydatný déšť, pročež raději hledáme místo koncertu a jdeme vyčkat jeho začátku pivem a okupací stánku s merchandisem, z nějž si odnáším aktuální album a tričko s jeho motivem – obé za velmi přívětivou cenu.

O půl deváté jsou Priessnitz uvedeni vlídným slovem ředitele lázní, neboť koncert je jednak součástí týdne Vincence Priessnitze, jejž zakončuje, jednak zakončením lázeňské sezóny. Po něm se ujímá slova Bohdan Bláhovec, jeden z nejznámějších slamerů a mimo jiné i přítel kapely, jehož nezkrotný proud slov okořeněný decentním humorem motá hlavu jen matně ohraničenými hrátkami s významy. Po jeho smířlivém závěru již přichází na scénu samotná kapela – a za bouchání paličkou o skleněnou lahev otevírá koncert novinkou „Na kraji města“. Svižný rytmus ukazuje kapelu jako perfektně sehranou a sebejistou, proslulá písničkovost pak rozhýbává celý sál – je vidět, že Priessnitz jsou skutečně především koncertním tělesem, které nejlépe funguje právě při souhře s publikem.

Hraje se snad ze všech alb, „Stereo“ a „Zero“ střídá ještě starší materiál z „Nebel“ a „Freiwaldau“ a ten zase aktuální deska „Beztíže“ – vše zabaleno do čistého, zasmušilého zvuku, který je ale v živé podobě mnohem tvrdší, intenzivnější. Něžnějším písním dává náboj, z nějž běhá mráz po zádech, ty od přírody rockové sílí exponenciální řadou a atmosférické plochy tolik typické pro post-rock posouvá ty nejstarší post-punkové šlehy na novou úroveň existence, který si zaslouží být zaznamenán, protože v současném podání – a teď mě před herezí chraň vůle Boží – valchují hřbet jako nikdy – jedním příkladem za všechny budiž extatický závěr „Nebel“.

Priessnitz, to je ale především toulání Jeseníky, místy, které nikdy nebyly a ani už nebudou nebo naopak byly a budou stejné i za sto let, děj se co děj. Síla krajiny a místních lidí, melancholie, hořkosladké nostalgie a dalších vjemů a pocitů, které rezonují ve Švejdíkově naoko triviální lyrice. Je to ale právě nekomplikovanost a lehkost, se kterou předává mnohdy neveselá sdělení, které živě fungují tak skvěle, protože přinejmenším starý materiál znají snad všichni. A slyšet sborové „Děláže“, „Dotkni se mě“, „Divokou a chladnou“ (a.k.a. „Jaro“) nebo takovou „Mimosezonu“, zpívat a prožít spolu s kapelou tuhle sdílenou zasmušilost, která vás odnese mezi horská sedla a jarní sněhy doprostřed přírody, je něco tak neskutečně nádherného, že cesty do Jeseníku nelze litovat.

Komunikace s publikem je decentní, probíhá téměř mimoděk a podtrhuje intimní přátelskou atmosféru – s gesty, úsměvy, momenty, v nichž Jaromír nechává publikum zpívat i celé sloky bez výrazných zásahů. Přesto každý rozumí tomu, co chtějí Priessnitz předat. Mezi písněmi se toho mnoho nenamluví a raději se hraje – víc než dvě hodiny. A když už si člověk říká, že toho má kapela plné zuby, vrací se s přídavkem. A dalším, jako by snad byli tihle Chlapi z práce nezničitelní. A pak ještě s jedním, tentokrát už skutečně posledním. Nevím, kolik písní zahráli, můj skromný odhad se zastavuje někde u čísla třicet. Když ale po dobré hodině a tři čtvrtě schází sudetský sextet (živě obohacený o druhou kytaru) z pódia, jen těžko může být někdo nespokojen.

Pro kritiku nezbývá prostor – vše do sebe zapadlo a nic neskřípalo. Bylo to veselé, smutné, bylo to něžné i hrubé jako Jeseník. A hlavně – bylo to krásné a přátelské, takže ačkoliv se do Priessnitzových lázní sjeli lidé snad ze všech koutů republiky, stejně onoho večera byly v sále, slovy z úvodní básně, jen dvě skupiny lidí: Kapela Priessnitz a místní rodáci.