Datum: 28.10.2015 Místo: Praha, Neone Účinkující: Prurient, Ukamau

První pohled (H.):

Na státní svátek 28. října se prý v Praze konalo hned několik demonstrací. Já osobně jsem si žádné nevšiml, jen jsem si to zpětně přečetl. Zato jsem si ovšem všiml jedné jiné věci – večerního hluku.

Co si budeme nalhávat – když tu hraje někdo jako Prurient, tak je to přesně ten druh události, kdy člověk zvedne prdel a na koncert jde, i kdyby ho den předtím sklátila cholera. Jinými slovy, nebylo co řešit – večer jsem si to namířil na Vltavskou, chvíli hledal klub, v němž jsem dříve nikdy nebyl (naštěstí to nebyl problém), a pak už stačilo jen čekat na dobrovolně podstupovaný teror vlastního sluchového ústrojí…

Jako první se představil původem arménský projekt Ukamau, o jehož existenci jsem až doposud neměl sebemenší tušení, takže jsem moc nevěděl, co bych od toho měl očekávat. Musím ale říct, že to, co se nakonec dělo, se mi líbilo opravdu hodně, a i když si někdo z vás může ťukat na čelo, Ukamau mě bavil minimálně stejně jako hlavní tahák večer, možná ještě o kousíček víc.

Stručně řečeno se vlastně jednalo o jedno předlouhé saxofonové sólo. V bílé košili oblečený muzikant si však notně vypomáhal i pedály, s jejichž pomocí zvuk svého nástroje (žádné dvojsmysly) patřičně znásilňoval, proháněl skrz efekty, vrstvil a skládal do loopů. Saxofon v tomhle podání ovšem nezněl příliš jazzově… spíš z toho lezl takový saxofonový drone, který místy zacházel až na kraj noisu. Jistě by tomu někdo mohl vytýkat určitou monotónnost, ale mně to tak nepřišlo, vážně jsem se bavil a uhrančivosti vystoupení notně napomáhala i takřka absolutní tma. Opravdu skvělý začátek večera.

Netrvalo dlouho (asi tak jedno pivo) a přišel čas na samotného Dominicka Fernowa aka Prurienta, který předvedl, jak vypadá první noisová liga. Ačkoliv, zpočátku to tak úplně nevypadlo. Audio teror samozřejmě začal hned od prvních vteřin, nicméně se mi zdálo, jako kdyby Fernow všemi knoflíky kroutil trochu nezúčastněně, ale to se záhy změnilo – nejpozději v tom momentě, kdy poprvé uchopil jeden ze dvou mikrofonů a začal vřískat. Od té doby už to jelo ve velkém stylu… řev takový, že málem vyplivnul plíce, drhnutí mikrofonem o zem i stěnu, epileptické výbuchy, kdy kolem sebe mlátil rukama i nohama, jako kdyby odháněl hejno neviditelných nasraných sršňů… A do toho všeho samozřejmě neustálé proudy hluku vyluzované z notebookem, krabičkami i pultem.

Čím déle vystoupení trvalo, tím intenzita sílila. Očistec nakonec trval rovných 40 minut, po jejichž uplynutí došlo k překotnému zaklapnutí notebooku a úprku pryč, díky čemuž bylo zřejmé, že už je vážně konec. Nicméně, v případě takovéhle muziky je 40 minut akorát tak dost a radši takhle natlakovanou kratší dobu, než to uměle prodlužovat a rozmělňovat. Jinými slovy, koncert skončil přesně tehdy, kdy skončit měl – v tom nejlepším.

A co se týče toho, co zaznělo… dle očekávání se nekonaly žádné poklidné akustiky z poslední desky „Frozen Niagara Falls“; koncert byl především o tom hluku. Sem tam industriální rytmus, který oproti noisové masáži působil skoro až odpočinkově, či náznak ambientu, ale prim hrál čistokrevný noise. O to víc mě překvapilo, že jsem byl schopen poznat dvě nebo tři skladby (i když je pravda, že nepoznat „Dragonflies to Sew You Up“ moc nejde), byť i ty živě zazněly v trochu obměněné a improvizované podobě. Každopádně, najde-li se mezi vámi někdo, kdo byl přítomen a byl by schopen dát dohromady kompletní setlist, tak na rovinu říkám, že si vyslouží můj doživotní respekt.

---

Druhý pohled (Skvrn):

Poslední říjnový týden měl koncertně patřit norským Leprous. Dlouho se zdálo, že by to mohlo klapnout, ovšem nakonec se kolem inkriminovaného data začaly dít věci. Nejprve do toho cosi vlezlo, načež to pak zase odlezlo a vidina progresivně metalové noci opět ožívala. Nicméně umřela. Ohlásil se totiž Fernow se svým dítkem Prurient. No, a vzhledem k tomu, že oba koncerty dělily tři dny a tak dlouhou zastávku jsem si v Praze nemohl dovolit, musel jsem si vybrat. Noise po chvilce přemýšlení vyhrál, a den české státnosti se tudíž slavil hned dvojnásobně vlasteneckým způsobem. Nejenže zahrál americký Prurient, ale rovněž i původně arménský projekt Ukamau.

Adresa koncertu ukazovala na bývalou budovu Elektrických podniků, takže jsem nabyl přesvědčení, že i po zavření výborného Podniku, tahle funkcionalistická krasavice hudebně nadále žije. A taky že jo. Koncert se konal v prostředí klubu Neone, s nímž jsem doposud neměl tu čest, nicméně jeho nález byl ve finále jen minutovou formalitou. A interiér samotný? Prostředí moderní, jeviště nevyvýšené, plus sloup uprostřed. Lidí ale docela málo, takže v pohodě, nevadil. Počáteční seznamování s prostorem za námi, teď už hudba.

Ukamau – tahle volba se pořadatelům vydařila. Na první pohled sice vypadalo vše nevinně – přede mnou stála do bílé košile oděná postava držící saxofon – avšak stačilo jen několik výdechů a pečlivých přejezdů přes krabičkový arsenál a o správně hlučné peklo bylo postaráno. Ani vám nevím, co přesně jsem očekával. Každopádně jasné je, že v mých nejasných představách se mělo skrze Ukamau zvukově jen postupně rozjíždět. Solidní brajgl zkrátka překvapil. Mlhavá očekávání naopak správně odhadovala ucelený set. Ten byl ve skutečnosti přerušen snad jen jednou a hned se zase „brajglilo“ dál. Ukamau si na rozdíl od americké konkurence mnohem slyšitelněji pohrával s vrstevním a alespoň v mých očích představil mnohem neprostupnější pohled na rafinovaný hluk. Minuty ubíhaly neskutečně rychle a zanedlouho zbývaly už jen sekundy na finální potlesk. A dlužno dodat, že zasloužený. Snad jediná, čistě subjektivní připomínka směřuje na samotné vyznění saxofonu, který se v té své „saxofonovité“ poloze nacházel jen málokdy a právě občasná redukce krabičkového násilí by nemusela být na škodu. Jinak ale výborné.

Na nástup Prurienta se nečekalo příliš dlouho. Chvíle dala chvíli a za připraveným notebookem již postával nenápadný chlapík, který se okamžitě proměnil ve středobod pozornosti. Díky hudbě i předvedeným pohybovými kreacím. Avšak netrvalo dlouho a já sklopil oči k zemi. Začal pořádný hudební válec a veškerou pozornost jsem věnoval jen jemu, tudíž netuším, zda Fernow vydržel fyzicky běsnit hned celou dobu v kuse. I když z celé diskografie Prurient znám jen poslední desku, je zřejmé, že setu vládla improvizace. Nejednou se objevila mému uchu velmi povědomá pasáž, aby se poté následně zvrhla v cosi dočista jiného a doposud neslyšeného. Přesto to byl celou dobu Prurient takový, jakého jsem dosud znal. Násilný, variabilní. Snad jen klidných pasáží oproti desce ubylo.

Vrchol večera přišel spolu se „Shoulders of Summerstones“, která zazněla (dokonce) z celé své poloviny. A jelikož právě ona je mou skladbou z „Frozen Niagara Falls“ úplně nejoblíbenější, vážně jsem si pomlaskával. V ten moment však do konce zbývalo už jen několik nervních souzvuků, skřípotů a jeden úprk. Ten Fernowův ze sálu směrem k šatnám. Po nějaké té třičtvrtěhodině dobojováno. Na rozdíl od kolegy bych si sice představoval ještě nějakých těch 15 minut navíc, ale je fakt, že na pořádně hlasité muzice jsem už zase nějaký ten týden nebyl a hlad po ní byl enormní.

Večer opanoval Prurient, přičemž ani Ukamau nezůstal pozadu. Pocitově sice „vyhrál“ první zmiňovaný, ale kdoví, jak by to dopadlo, kdyby si účinkující své role v rámci večera prohodili. Buď jak buď, skvělý koncert, a pakliže se tu zase jeden z projektů objeví, rád se zajdu podívat.

---