Datum: 23.11.2014 Místo: Praha, Podnik Účinkující: Karaoke Tundra, Sage Francis Akreditaci poskytl (pro redaktora Atreida): Silver Rocket

První pohled (Atreides):

Podnik. Kdybyste tenhle název někde viděli na plakátu, nejspíš byste si mysleli, že to je nějaký omyl a název klubu promotér zapomněl dopsat. Název nejspíš tak trochu z nouze, nicméně v důsledku taky tak trochu geniální. Ukrývá jej v sobě omšelý komunistický komplex na Vltavské a popravdě mě asi nepřestane udivovat, co všechno se dá do toho bílého nevzhledného kvádru schovat, protože prostor je to vskutku rozměrný. A minulou neděli se do něj schovala jedna z nejvýraznějších postav indie rapu, Sage Francis. Nebudu nijak zastírat to, že jeho zjevení v Čechách je pro mě jeden ze splněných snů. Tahle osoba mi učarovala už dávno a už jen samotné ohlášení, příslib, že by se tu mohl poprvé ukázat, ve mně vzbudil nadšení.

Prostá informace “začátek v osm” byla na úvod večera lehkým rozačováním. Nástup první kapely, nebo jen dveře? S očekáváním prvního jsme se s Ježurou dostavili zhruba o půl hodiny dřív, přičemž jsme byli uvítáni zamčenou mříží. Brány Podniku se naštěstí otevřely ještě před osmou, i tak by ale příště bodla trocha informací navíc, tím spíš, když nebylo ani kam sednout na pivo nebo jiný jed dle chuti jako v jiných pražských klubech. Holt poučení pro příště. V předsálí byla výstava, jejíž téma by se dalo popsat jako “odrazy zkriplené reality”, žel nevím, o čí dílo šlo. Zhruba sedmero výtvorů (asi plastik? Nechci se tu nikoho dotknout nepřesnou terminologií, tak to berte s rezervou) bylo docela zajímavých a vcelku přesně reflektovaly některé nešvary dnešní společnosti. Když nic jiného, člověk si jejím prohlédnutím alespoň zkrátil čas při čekání na osobu, která měla večer otevřít.

Podle původních informací se mělo začínat v osm, nicméně vzhledem k tomu, že v tu hodinu celý sál zel takřka prázdnotou a uvnitř bylo asi tak dvacet lidí, se program o nějakých 40 minut posunul. Před Sagem se měl ukázat našinec Karaoke Tundra. DJ si připravil cirka půlhodinový set, nicméně jeho elektronika mě příliš nechytla. Nevím, asi na takovou hudbu nemám uši, ale do vkusu se mi příliš netrefil. Abych byl to trochu upřesnil – nemůžu říct, že by to stálo za pendrek, protože nějaké objektivní kvality to mělo. I tak jsem však většinu času spíš zíral na projekci, která mě nakonec bavila víc než samotná hudba. Musím však zmínit, že jeho zvolit jako předskokana právě Karaoke Tundru bylo lepší než někoho z domácí rapové scény, protože někoho takového by Sage, jak se záhy ukázalo, vyškolil takovým způsobem, že by do konce života chodil kanálem.

Snad nikdo nepochyboval o tom, že to bude dobré, ba co víc, skvělé. Jenže jakmile se dostal k mikrofonu, veškerá očekávání smetl, protože tohle bylo naprosto kulervoucí. Sage Francis je démon. I když mu veškeré instro jelo z notebooku s nakousnutým jablkem a byl na pódiu docela sám, dokázal vytvořit fantastickou atmosféru. Sázel jednu pecku za druhou a jeho kontakt s publikem by mu mohl leckterý frontman závidět a mít v malíku texty starších desek, ze kterých se hrálo především, šel bych to do první řady odeřvat spolu s ním a dalšími fanoušky, pro které je srdeční záležitostí. Během krátké chvíle si omotal publikum kolem prstu. Sotva padla poslední bariéra “on – my”, získal zbytek večera charakter rodinné sešlosti. Chvíli živelné, chvíli intimní. V nejvypjatějších momentech Sage plival slova kadencí rotačního kulometu, v těch klidnějších se do skladeb dokázal položit a procítit je. Zkrátka dokázal tvořit náladu prakticky lusknutím prstu.

Pokud zrovna song nestíhal song, Sage se občas pozastavil, naznačil, z jakého období se bude hrát další věc, zavtipkoval. Co zavtipkoval, přímo sršel humorem, hořel entuziasmem a bylo vidět, že do toho dává všechno. Jestli mě něco skutečně zamrzelo, tak to byla moje nedostatečná znalost starších desek. Předposlední “Li(f)e” znám začátku do konce i pozpátku, to se však o předchozím materiálu příliš říct nedá. I když přijel do Prahy představit i svojí novou desku “Copper Gone” a zaznělo z ní docela dost věcí (“Make em Purr”, “ID Thieves”, “Cheat Code” a minimálně jeden další track), svůj set na ní nepostavil. Projel diskografii od začátku do konce, takže to byly hlavně songy jako “Escape Artist”, “Sea Lion”, “Damage” a řada dalších, které vám tu už po paměti nevyjmenuju. Nakonec se po cirka hodině a čtvrt (nebo hodině a půl? Vážně nevím) rozloučil mojí milovanou “The Best of Times” a sympaticky se vykašlal na přídavky s tím, že až dohraje, sleze mezi lidi, a pokud budeme chtít, můžeme se s ním obejmout.

Něco takhle silného prostě jen tak nezažijete. Zkušenost je to nepřenositelná. Můžu se snažit sebevíc a stejně vám ten niterný zážitek dost dobře nepopíšu. Kdo nebyl, přišel o hodně. Kdybych byl rýpavý, asi bych si mohl trochu stěžovat, že Sage nedorazil s živou kapelou, že nehrál víc věcí z “Li(f)e” nebo cokoliv jiného. Ale proč, když to bylo dokonalé v takové podobě, v jaké to bylo. Tohle dost nečekané zjevení muselo dřív nebo později přijít a klidně můžu říct, že tohle bylo rapovou akcí roku, na kterou superlativy prostě nestačí.

Druhý pohled (Ježura):

Důvod, proč jsem se na Sage Francise vypravil já, není zdaleka tak čirý jako ten kolegův a byl to vlastně takový pokus. Pokus, jestli Sage podepře svoji pověst skvělého umělce neméně skvělým vystoupením, pokus, jestli mě osloví i to z jeho tvorby, co neznám (takže většina), a pokus, jestli mě vůbec osloví institut klasického hip-hopového koncertu, protože takový jsem do té doby nenavštívil vlastně ani jediný. A nač to zastírat – tenhle pokus vyšel na výbornou.

Začalo se přitom poměrně nevýrazně. Karaoke Tundra respektive hudba, kterou tvoří, asi není úplně můj šálek čaje, ale přesto jsem se snažil dát mu šanci. A objektivně vzato to něco do sebe opravdu mělo a část beatů mě opravdu oslovila. Bohužel zbytek mi přišel buď nezajímavý nebo rovnou poněkud iritující, takže ode mě žádné oslavné ódy opravdu nečekejte. Je ale fakt, že přežít to šlo bez větších obtíží a ty momenty, které mě oslovily, byly vážně docela fajn, takže i když mě Karaoke Tundra svou přítomností na nějakou další akci určitě nepřitáhne, v hrůze také utíkat nebudu, kdybych se tam náhodou objevil.

Rozjezd byl tedy poněkud vlažný, ale samotný Sage Francis, který nastoupil jen chvíli po svém předchůdci (docela nezvyk, že se půl hodiny nepřestavuje pódium), potřeboval jen pár minut k tomu, aby si omotal Podnik okolo prstu. Od samého začátku byl totiž naprosto skvělý. Fantastický přednes, vnitřní napětí a ohromné nasazení tělnatého chlapíka ve svérázném hábitu udělaly z toho vystoupení vážně mimořádnou událost a já si je užíval opravdu náramně, a to nehledě na to, jestli jsem dotyčné songy slyšel už dřív nebo ne – skvělé byly totiž všechny.

Sage si vystačil s minimem propriet (asi jedinými byly jeho ohoz a také prášek, s nímž v dlaních někdy uprostřed setu roztleskával publikum – efektní), vlastní pohyblivostí a naprosto prvotřídní ukázkou rapového umění, s níž mě opravdu uzemnil, a výsledkem bylo vážně excelentní vystoupení doprovozené neméně excelentním zážitkem. Bylo to intenzivní, nesmírně upřímné a underground z toho táhnul na sto honů, takže když se Sage rozloučil, vydal se objímat přítomné a sálem se rozezněl Johny Cash, měl jsem jasno – tohle bylo nejlépe utracených 250 korun za hodně dlouhou dobu, a až zase někdy vyrazím na nějaké hip-hopy, dotyční umělci to budou mít zatraceně těžké. Sage Francis totiž nastavil laťku hodně, hodně vysoko.