Saiga poster 2015

Saiga, Sweeps04, Rawooze

Saiga, Sweeps04, Rawooze
Datum: 26.3.2015
Místo: Praha, Venuše ve Švehlovce
Účinkující: Rawooze, Saiga, Sweeps04

Jestli něco na Praze miluju, je to objevování nových, nevšedních prostor, což se v mém případě děje prostřednictvím zážitků filmových, anebo jako tomu bylo tentokrát, hudebních. O Venuši ve Švehlovce jsem do konání akce neměl ani ponětí, čemuž se v zásadě není moc čemu divit, neboť její hlavní náplní je alternativní divadlo a činohra, což jsou žánry, ve kterých se zdaleka neorientuji tak dobře jako v těch hudebních. Nicméně tentokrát divadlo vystřídala pražsko-sibiřská úderka Saiga v doprovodu dronového poutníka Sweeps04 a nováčků Rawooze, kteří byli představeni coby noise rock, což je nabídka, která se za bohůmlibých osmdesát korun nedala odmítnout.

Původně jsem měl v plánu dorazit do klubu pokud možno dřív, abych měl čas si jeho prostory, které z fotek vypadaly vskutku náramně, pořádně prohlédnout. Nicméně se tak nestalo a já byl nakonec trochu rád, že se začínalo o dobrých deset minut později, takže jsem set Rawooze tak tak stihnul od jeho začátku. Nevím, jestli bych si po jeho skončení vyčítal, že bych přišel o pár minut později, nicméně špatné to rozhodně nebylo. Trio muzikantů bylo sehrané a svůj materiál mělo v malíku, takže stonerová nálož, kterou sypalo do lidí, byla velmi solidní. Rawooze se navíc dokázali vytasit s několika slušnými páčidly nutícími nervovou soustavu minimálně poškubávat hlavou do rytmu i atmosférickými prvky. Jen si nejsem upřímně jist, kde vlastně přišli k označení noise rock, protože nějakou hlukařinu jsem zaznamenal všeho všudy jednou a zvuk kytary byl pořád docela uhlazený. Garáž to byla vpravdě slušná.

Jediným výraznějším škraloupem zůstává hrací doba. Nevím, jestli kluci pobrali, jak dlouho vlastně mají hrát, nebo prostě jen zapomněli na čas, nicméně rozpis ke mně vcelku jasně hovořil o půl hodině, nicméně původně čtvrthodinový skluz natáhli několika písněmi na dvojnásobek. Trochu škoda, tím spíš když uvážím, že po noisovém zářezu, který byl bez debat vrcholem jejich setu, šlo vystoupení pocitově dolů a z toho, co měli k dispozici, nevytěžili maximum. Dost ale výtek. Během balení strunného aparátu jsem měl dost času si prohlédnout, kde se vlastně hraje. Venuše je hodně nevšední prostor. Hala s oprýskanou omítkou, nádherným stropem a starými dveřmi má vskutku impozantní genius loci a koncert do ní sedl dokonale. Absencí pódia i atmosférou trochu připomíná Café v lese, působí ale mnohem vzletněji, vzdušněji.

Byl jsem zvědavý, jak s otevřeným sálem popasuje Sweeps04. Při našem prvním setkání mě jeho dronový trip napříč vesmírem odnesl ve vymrzlém kokpitu daleko mimo realitu a doufal jsem v obdobný zážitek. Vzhledem k tomu, jak na mě podobná hudba působí, jsem neriskoval kácení na podlahu a raději si sednul přímo před kytaristu, armádu krabiček skrývající mnohé efekty a s prvním úderem strun se jal pohroužit do vod představivosti. Ta na sebe nenechala pod vlivem hypnotického dunění dlouho čekat a vykreslila abstraktní tváře planet a hvězd na víčka. Nápad sednout si takřka přímo proti zdroji hlubokých tónů, vibrací, hluku, skřípotu a dalších ruchů se ukázal být pro pohroužení se do hudby takřka k nezaplacení. Skutečně těžko slovy (nebo jakkoliv jinak) zaznamenat, co se člověku v takových chvílích míhá myslí. Poněkud překvapující bylo zjištění, že za několik minut se kolem mě stačilo naskládat cirka deset dalších lidí a přímo přede mnou se naprosto suverénně další dva rozvalili na podlahu. Set dostal ještě hlubší meditativní nádech a Sweeps04 opět z večera vyšel jako bezkonkurečně nejsilnější zážitek.

Když se dostala ke slovu Saiga, večer už se nezadržitelně chýlil ke konci. Sibiřské psychedelické komando odpálilo svoji nálož krátce po půl desáté a ke mně dolehly známé tóny z poslední desky „Steppenlord“. Která skladba přesně to byla, si již vpravdě nepamatuji, nicméně to bylo mé poslední pojítko se známou tvorbou. Obsah tři, čtyř následujících skladeb totiž byl takřka výhradně nový materiál (jen si nejsem jist, jestli směrem k blížícímu se závěru nezazněla titulní skladba debutu) a Saiga sypala do lidí riffy a sóla s jistotou stejnojmenného poloautomatu. Pravda, vzhledem k dost netradičnímu nazvučení, v němž se bicí spoléhaly jen na svůj nativní zvuk, nevyzněla kapela až tak hutně, jak jsem si představoval, nicméně o co menší to byl náklep, tím víc bylo psychedelie.

Atmosféra se dala krájet a šamani velkoměsta měli nakročeno k solidnímu výletu do nekonečných lesů a plání, nebýt technických problémů s kytarou, což celistvost a sílu zážitku poněkud naředilo. Nepřispěl ani časový pres, jenž se neustále upomínal jako netrpělivý zákazník, takže kapela byla jako na trní. Kvůli zpoždění se o dobrých dvacet minut přetáhla policejní desátá, aby Saiga vůbec něco zahrála a nešlo se domů po dvou, třech skladbách. I přesto ale trojice odvedla za daných podmínek parádní výkon, před nímž nezbývá než smeknout, jakkoliv jsem očekával ještě trochu divočejší jízdu. Škoda ne úplně zvládnuté časové organizace, protože jinak by to byla vskutku bezchybná akce. Pro geniální symbiózu hudby a prostoru však do Venuše rád zavítám znovu.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.