Datum: 30.11.2013 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Satyricon, Chthonic

Názory na konkrétní kapely se na metalové scéně velice různí, ale asi nikdo se se mnou nebude přít, když prohlásím, že Satyricon jsou v pravém slova smyslu kult, aniž by však zůstali zastydlí v kultovních devadesátých letech a rezignovali na vývoj. To je ale dost známá skutečnost a rozebírání hudebního vývoje Satyricon rozhodně není cílem tohoto článku. Zmiňuji to vlastně jen proto, abych ilustroval, proč jsem poslední listopadový večer ani na okamžik neváhal a vyrazil do víru velkoměsta za vidinou perfektního hudebního zážitku, který mi Satyricon poskytli už jednou pod otevřeným nebem a o jehož klubové variantě jsem slyšel básnit nejednoho fajnšmekra.

Dlouho očekávaný večer se ale ze začátku moc dobře nevyvíjel. Když jsem po jistých osobních logistických zmatcích [spletl si klub (smích) – pozn. H.] dorazil na Chmelnici dobře čtvrt hodiny po oficiálně hlášeném začátku produkce, našel jsem tam hromadu příchozích, kteří netrpělivě vyčkávali, až budou konečně vpuštěni do klubu. Na první pohled bylo jasné, že se něco podělalo, a také že ano. Jak později pořadatel vysvětlil, Satyricon kvůli problémům s tourbusem dorazili se čtyřhodinovým zpožděním, což totálně rozbilo podvečerní itinerář a protáhlo zvučení. I díky svému pozdnímu příchodu jsem ale venku nečekal dlouho, a když okolo půl deváté konečně začaly davy proudit dovnitř, v dobré náladě jsem se nechal proudem unášet a mezitím přemýšlel, jak se asi předvedou taiwanští Chthonic, které si Satyricon přibrali na evropské turné jako support. S vytvářením nějakého relevantního dojmu si ale budu muset počkat do příště, a to z velmi prostého důvodu – když jsem se konečně zbavil přebytečných svršků, umístil svou tělesnou schránku do publika a začal vnímat, do konce setu Chthonic zbývala písnička a půl. Podle všeho se totiž začalo hrát v ten okamžik, kdy do sálu naběhli první lidé, a drtivá většina postupně docházejících návštěvníků tak z prvního vystoupení večera neměla skoro nic. Chápu, že krizový management musí přijímat i nepříjemná opatření, ale stejně mě to naštvalo. Z těch pár minut koncertu Chthonic jsem si tak zapamatoval jen několik málo věci. Předně to byl docela podivný zvuk, ve kterém úspěšně zanikala většina kytarových melodií (což je u melodického black metalu docela problém), dále velmi sympatické nasazení zpěváka, kytaristy a basačky a nakonec samozřejmě tričko zmíněné basačky, které kdyby toho odhalovalo ještě trochu víc, tak ho mohla rovnou zahodit a hrát nahoře bez. Jakýs takýs dojem, který na mě nakonec Chthonic udělali, byl ale dobrý a někdy v budoucnu si rád dám repete. A ne, zdaleka to nebude jen kvůli fešné Doris, která zapomíná nosit podprsenku…

Navzdory tomu, že prošvihnutá většina setu Chthonic zamrzela, to bylo v celkovém kontextu stejně dost marginální. Alfou a omegou večera totiž byli jen a pouze Satyricon a ti měli nastoupit hned vzápětí. Po trochu delším čekání, než s jakým jsem počítal, se tak nakonec i stalo a já se vážně těšil, jak mě to od první vteřiny sebere, vtáhne do sebe a za nějakou hodinu a půl zase vyflusne a já budu žadonit o další kolo. Jenže se někde stala chyba, kýžený efekt se tak úplně nedostavil a já nemám nejmenší potuchy proč. Formálně bylo totiž všechno v pohodě. Jako jo, ze začátku maličko zlobil zvuk a kytary jsem musel docela hledat, ale to se dost brzo srovnalo a všechno ostatní bylo skvělé – šílenec Frost za bicími do nich mlátil, jako by to mělo být naposledy, Satyr syčel a plival jed se stejnou zlověstnou noblesou, v jakou jsem doufal, celá strunná sekce byla parádně sehraná a synchronizovaný headbang, který pánové nejednou spustili, působil vážně dobře… Opravdu to mělo všechny atributy skvělého vystoupení a podle hromové odezvy publika to také skvělé vystoupení bylo, jenže mě to zkrátka nebavilo zdaleka tolik, jak si pamatuji z předloňského Brutal Assaultu a jak jsem si od té doby zafixoval, že mě to bavit musí. Že by to bylo tím přehnaným očekáváním? A nepodepsalo se na tom i světlo, které od zvukaře osvětlovalo záda všech okolo mě a docela mi tím ztěžovalo pokusy se do hudby pořádně ponořit? Obojí je velice pravděpodobné, ale ani pojmenování důvodů na výsledku nic nemění.

Abych ale byl fér, za půl druhé hodiny, kterou dostali Satyricon k dobru zazněla řada skladeb, které jsem si opravdu hodně užil i já. “Our World, It Rumbles Tonight”, “To the Mountains”, “Black Crow on a Tombstone”, “Now, Diabolical”, “Pentagram Burns”, “Mother North”… ono toho nakonec vlastně není vůbec málo! A když se k tomu připočte důstojnost a pokora vůči fanouškům, tedy atributy, které mi na Satyricon vážně imponují a které se projevily i tentokrát, už mi vážně docházejí slova, jimiž bych mohl výkon kapely jakkoli zpochybňovat, což koneckonců vlastně ani nechci. Co naplat, Satyricon odehráli vážně dobré vystoupení a říkám na rovinu, že to, že jsem z něj odcházel nikoli nadšený, ale jen docela spokojený, je prostě můj problém. Doufám tedy, že až se k nám Satyricon vypraví příště, zastihnou mě v takovém stavu mysli, abych si mohl jejich show užít se vším všudy. Tentokrát se to holt úplně nepovedlo.