Datum: 10.6.2013 Místo: Brno, Fléda Účinkující: Saxon, AC Angry Akreditaci poskytl: Fléda

Jedna z anglických kapel, která se služebně dokáže rovnat takovým velikánům, jako jsou Iron Maiden nebo Judas Priest, to jsou Saxon. Skupina, jejíž věkový průměr se pohybuje kolem 60 let a její nejmladší člen má za chvíli padesátku na krku. Je obdivuhodné, že po takové době a v pokročilejším (takřka důchodovém věku) mají chuť a sílu táhnout káru dál, vydávat desky a dokonce je podporovat dlouhými turné. Jedinou českou zastávkou na turné k desce “Sacrifice” se stala brněnská Fléda. A já byl u toho a jsem za to rád…

Co mě dost pozitivně překvapilo, byl začátek. Začít se mělo v osm a taky prakticky krátce po osmé spustila předkapela s názvem AC Angry. Sice jsem měl ze začátku velký problém se zvukem, který byl namíchaný dost prapodivným způsobem. Bicí přeřvávaly vše a sólová kytara prakticky nebyla slyšet. To se ale naštěstí v průběhu prvních dvou skladeb pomalu ale jistě srovnalo. Muzika to nebyla sice nijak objevná, ale na rozehřátí to stačilo. Kapela do lidí hustila osmdesátkový heavy metal plný piva, sexu a rock and rollu. Vzhledem k tomu, že se během jejich setu teprve klub začal zaplňovat, měli AC Angry poněkud nevděčnou pozici, ale dokázali se s ní poprat celkem s grácií. Jednoduše standardní heavy rockový buchar, který se dal vydržet v pohodě, navíc docela ke kapele formátu Saxon docela slušně zapadl.

Ovšem to hlavní mělo teprve přijít, což byli angličtí heavy metaloví veteráni. Těm po krátké pauze spustilo na úvod intro z aktuální desky “Sacrifice”, na kterou navazoval ihned titulní flák. A kola z oceli se mohla rozjet naplno. Jak už jsem zmiňoval v úvodu, jedná se už o postarší pány, takže očekávat nějaké zběsilé řádění a běhání po pódiu by asi hraničilo s absurdní naivitou, přesto koncert energii nepostrádal. Za takové hlavní představitele Saxon se nejspíš dají považovat zpěvák Biff Byford se svou pověstnou platinovou hřívou a kytarista Paul Quinn, kterému pro změnu nechyběla nezbytná hučka na hlavě. Ovšem koncert si užívali všichni zúčastnění pánové. Bylo fajn, že Saxon řádně provětrali novinku a že to nesklouzlo ke kolikrát trapnému scénaři, kdy se zahrají dvě věci z aktuální desky, ke které se jede turné, a pak už se omílají dokola ty samé fláky. Tady ne, zaznělo věcí rovnou šest, a všechny fungovaly mezi starými hity jako “Heavy Metal Thunder” či “Strong Arm of the Law” naprosto výtečně.

Fléda byla relativně zaplněná, ale rozhodně ne nadoraz, což bylo docela příjemné, nevznikaly mačkanice a všichni měli svůj prostor, aby si mohli koncert náležitě vychutnat. Kapela postupně pookřávala díky velmi pozitivním reakcím publika, tudíž se ze začátku podmračeně vypadající Biff začal více usmívat a trochu blbnout. Že jsou rádi za každého fanouška, který na koncert přijde, krásně prezentovala následující příhoda. Během letitého fláku “Wheels of Steel” se v rukou jednoho z fanoušků objevil vinyl tohoto alba. Biff Byford si toho všiml a vinyl mu sebral, vyžádal si od jednoho z techniků fixu, přímo na pódiu jej podepsal a následně jej fanouškovi vrátil. To jsem na koncertě viděl poprvé, ale tímto činem u mě Byford a jeho kumpáni nevyčíslitelně stoupl v ceně.

Saxon předvedli srdcový výkon, který musel potěšit opravdu každého fanouška tvrdé rockové muziky. Tři generace fanoušků si užívali jak skladby z poslední doby, tak třepali makovicemi na letité fláky z hlubokých 80. let. Fungovaly i výlety do alb, které v rámci diskografie kapely nejsou tak provařené. Takovým příklad byl například “Conquistador” z desky “Metalhead”. U té bych si sice odpustil bicí sólo, ale naštěstí příliš nebrzdilo dramaturgii a spád vystoupení. Trochu mě zamrzelo, že prakticky nesáhli do skvělých alb “The Inner Sanctum” či “Into the Labyrinth”, člověk ale nemůže mít všechno. Tahle oslava rockové hudby byla naprosto precizní a po necelých dvou hodinách byl všemu konec, všichni byli zbrocení potem, ale přesto všem panoval spokojený úsměv ve tvářích, takový to byl skvělý koncert.