Datum: 25.5.2013 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Septicflesh, Fleshgod Apocalypse, Carach Angren, Descending

Co se více méně mainstreamového metalu týče, koncert, jehož průběh se na následujících řádcích pokusím nastínit, byl svou sestavou asi nejpřitažlivější událostí podobného ražení, jaké se Praha ve druhém čtvrtletí letošního roku dočkala. Dvojice symphonic death metalových es Septicflesh a Fleshgod Apocalypse doprovázená bubáky Carach Angren a jakýmisi Descending, to už byl zatraceně dobrý důvod dotáhnout své velectěné pozadí na Chmelnici a dopřát si trochu kultury…

Bohužel, záhy po příchodu začalo být zjevné, že zdaleka ne každý aspekt večera potěší stejně jako vybraný lineup. Platit 650 korun (respektive 590,- v předprodeji) za koncert, který by se i s ohledem na sestavu cenou neměl přehoupnout přes pětistovku, to bych ještě nějak skousnul, ale jen tehdy, pokud by se začátek akce dost hrubě nelišil od údajů jak na vstupence, tak na oficiálních stránkách pořadatele. Tím avizovaným začátkem byla osmá večerní. Já do klubu dorazil ne později než ve 20:15 s vědomím, že pokud prošvihnu kus Descending, tak mi to vadit nebude, jenže když jsem se probil do sálu, na pódiu už vesele řádili v pořadí druzí Carach Angren, na které jsem se upřímně těšil, takže než jsem se stihl začít věnovat kapele, atmosféru v klubu jsem ve spravedlivém rozhořčení obohatil o pár pěkně peprných výrazů na adresu pořadatele. Pardon, ale začít přinejlepším o půl hodiny dříve, to je prostě podraz na fanoušky, kteří se odhodlali ne zrovna malou sumu poctivě zaplatit.

Samotným Carach Angren ovšem čachry v harmonogramu zřejmě moc vrásek nepřidělaly (proč taky) a na vcelku prostorném chmelnickém pódiu ze sebe vydávali velmi působivý výkon. Ačkoli vystupují pouze ve třech lidech, zejména pánové Seregor (kytara/vokál) a Ardek (klávesy) zvládli předvést takové pódiové divadlo, jaké bych do nich opravdu neřekl. Jištěni páně Namtarovou bicí palbou oba působili dojmem, jako by oni sami byli protagonisty svých duchařských historek, nebo je dotyčné přízraky přinejmenším posedly. Podívaná to byla náramná a čistě po stránce nasazení mě Carach Angren skutečně uzemnili, protože taková show se opravdu jen tak nevidí. Proto mě dost zamrzely dvě věci. Zaprvé to byl ne zcela dokonalý zvuk, ve kterém dost úspěšně zanikala většina riffů Seregorovy sedmistrunky a dostatečně čitelná byla jen sóla a podobné pasáže hrané jen přes jednu strunu. Kdo zná hudbu Carach Angren z desky, ten mi jistě potvrdí, že když je tahle kapela mizerně nazvučená, dost snadno se z toho stane obtížně čitelný zmatek, který je pro neznalého člověka jen pramálo přitažlivý. Zřejmě důsledkem toho byla také druhá věc, která vystoupení poněkud srážela – nevalná odezva publika. Občas lidé sice zaburáceli celkem obstojně, ale Carach Angren si za svůj velice dobrý výkon zasloužili určitě větší rámus…

Jelikož tento koncert přivábil velmi solidní množství lidí, už v průběhu setu Carach Angren se v sále udělalo poměrně tropické podnebí, takže hned zkraje přestávky to nohy táhlo k pípě tak nějak automaticky. Místo svlažení hrdla však následovalo další nepříjemné překvapení – netuším proč, ale pípa byla k dispozici pouze jediná a pohled na zdánlivě nekonečnou a hlavně zcela nehybnou frontu dost nesmlouvavě přehodnotil moje (a rozhodně nejen moje) úmysly pro nejbližší minuty, takže mi z nedostatku lepších způsobů zabíjení času nezbylo než se užírat myšlenkami na bordel v harmonogramu, vedro, z nepochopitelných důvodů zavřenou šatnu a to vše za sebevědomě nadsazenou cenu. Bohudík, italští Fleshgod Apocalypse tyto chmury částečně rozptýlili. Co se koncertní image týče, jde o jednu z nejstylovějších kapel, které mě napadají, a už na loňském Metalfestu jsem se přesvědčil, že jim to na pódiu šlape skutečně výborně. A oboje se potvrdilo i v klubovém prostředí Nové Chmelnice.

Fleshgod Apocalypse to do diváků napálili s ohromnou razancí a agresivitou a lidé na to evidentně slyšeli, protože čím déle koncert trval, tím lepší odezvy se kapele dostávalo a v samém závěru byla už vyloženě skvostná. Dlužno ale dodat, že to byla odezva naprosto zasloužená, protože Italové odehráli nesmírně intenzivní vystoupení a nad jejich sehraností a pohybovou synchronizovaností jsem musel vskutku uznale pokývat hlavou. Snad jediné, čím jsem si nebyl úplně jistý, to byl pro kapelu typický čistý vokál basáka Paola Rossiho. Občas mi přišlo, že mu to trochu neladí a některé čisté party šly z playbacku, což se Paolo ani nesnažil maskovat. Možná mu ale křivdím, protože od Fleshgod Apocalypse jakž takž znám akorát jejich poslední desku, takže to, co se mi zdálo drobátko falešné, bylo možná docela přesné, a ten playback třeba hrál proto, že to ani nebyly Paolovy party, takže čert ví. Ani Fleshgod Apocalypse neměli úplně vypiplaný zvuk, ale poslouchat to šlo bez větších problémů, takže po i po téhle stránce nakonec spokojenost. Realitou tak či onak zůstává, že Fleshgod Apocalypse potvrdili to, co jde poslední dobou vypozorovat z většiny dění okolo nich – mají ohromně našlápnuto, jsou si toho velmi dobře vědomi, snaží se z toho vytřískat co nejvíc a tlačí to vší silou a vášní, co jich jen mají. A to se pak nelze divit, že předvádí jeden skvělý koncert za druhým…

Jen co Fleshgod Apocalypse za hromového jásotu definitivně opustili scénu a vyloučili tak možnost přídavku, pódium začalo nabírat podobu, která dávala vědět, že tentokrát už je na řadě headliner. Řečtí Septicflesh se v posledních dvou letech vyhřívají na vrcholu zájmu a jejich stále aktuální klenot “The Great Mass” táhne, takže jsem poslední přestávku večera přemítal především o tom, jestli trochu pozmění setlist a dají prostor i starším albům a ne jen povinné dvojici “Anubis” a “Persepolis” z desky “Communion”. S čerstvým pivem z konečně zprovozněné pípy to ale bylo poměrně pohodové rozjímání a v okamžiku, kdy světla potemněla a sálem se začal ozývat nadšený lomoz doprovázející intro skladby “The Vampire from Nazareth”, nezbylo po něm nic než upřímné těšení na klubový výkon Septicflesh, kteří předcházejí úctyhodné zvěsti. Netrvalo dlouho a musel jsem oněm zvěstem dát za pravdu, protože co se během nějakých dvou tří skladeb srovnal zvuk (od té doby naprosto brilantní), Septicflesh si mě velmi rychle obtočili okolo prstu.

Naživo sice až tak nevynikaly všechny jemné nuance studiových desek, ale o to brutálnější to byl zážitek a samotné hudbě to na působivosti nic neubralo. Navíc došlo hned na dvě skladby ze “Sumerian Daemons” a zástupců “Communion” se také urodilo mnohem více než v posledních dvou festivalových setech, které Septicflesh v České republice odehráli, což velmi zásadně přispělo ke svěžesti a variabilitě celého vystoupení a tedy i spokojenosti z něj. Co se týče způsobu vystupování kapely, na tomto poli se suverénně nejvíc prosadili dva mužové. Bubeník Fotis Bernado si získal publikum během svého krátkého sóla a jakkoli podobné samoúčelné instrumentální onanie opravdu nemám rád, v tomto případě jsem musel i já smeknout a z plna hrdla si zařvat, protože sympaťák za bicími předvedl takovou palbu, ze které přecházely zraky. Po dobu celého vystoupení ale zcela oprávněně strhával pozornost frontman Seth, jehož způsob hry na basu je naprosto jedinečný a sám Seth poutá zraky přihlížejících už jen svým působivým zjevem. Jakkoli jsem si z předchozích vystoupení odnesl dojem, že je frontman vůči publiku trochu odtažitý, tentokrát mě přesvědčil, že to byl opravdu jen dojem, protože v pauzách mezi skladbami působil vyloženě sympaticky, uvolněně a s publikem komunikoval nesmírně civilně, což se nevidí úplně často. No a s přihlédnutím k vokálnímu infernu a šílenému nasazení, jaké předváděl mimo pauzy musím před tímhle všestranným umělcem opravdu smeknout.

Čím déle vystoupení Septicflesh trvalo, tím lepší mi přišlo a během závěrečného přídavku už šlo rozhodně o vynikající koncert, ve který jsem potají doufal. A když Řekové dohráli, měl jsem jasno – ze třech jejich vystoupení, které jsem zatím viděl, bylo tohle suverénně nejlepší a k absolutní dokonalosti mu chyběly snad jen dvě věci – umělý kouř, který by už tak dost vydatnou atmosféru bezpochyby jedině umocnil, a potom méně experimentální nasvícení. Vůči světlům namířeným na pódium nemám nic, ale dvojstup barevných reflektorů namířených na hlavy publika bych si rozhodně odpustit dovedl, a to z velmi prostého důvodu – nemám sebemenší potřebu koukat na osvětlený dav, který mi i normálně překáží ve výhledu, a v tomhle případě navíc odvádí pozornost od dění na pódiu, což se do výsledného zážitku rozhodně promítá. Pokud mě paměť nešálí, s ničím podobným jsem se jinde nesetkal a upřímně doufám, že už nesetkám. Naštěstí Septicflesh odvedli tak dobrou práci, že jí ani taková záležitost nepodrazila nohy, a když odezněly poslední tóny, přese všechnu mizérii, kterou tento koncert z nehudebního hlediska trpěl (a na kterou jsem si zde náležitě postěžoval), jsem odcházel spokojený, protože všechny tři kapely, které jsem toho večera měl tu čest vidět, ze sebe vydaly opravdu hodně a výsledek podle toho také vypadal.