Datum: 11.6.2011 Místo: Praha, Výstaviště Holešovice Účinkující (obsažení v reportu): Cavalera Conspiracy, Duff McKagan’s Loaded, In Flames, Iron Maiden, Korn, Kreator, Mastodon, Misfits

Po roce se k nám do Česka vrátil putovní rockový cirkus zvaný Sonisphere. Festival si za poslední půlrok prošel neskutečnými peripetiemi v podobě problémů s účinkujícími, místem konání i cenou a typem vstupenek. Abych řekl pravdu, po příjezdu na pražské Výstaviště jsem od celé akce neočekával raději vůbec nic. Mohl jsem být jen příjemně překvapen, což se nakonec také stalo.

Ať už se jedná o počet kapel, pódií nebo návštěvníků, letošní Sonisphere byl o mnoho komornější než jeho loňská zastávka. Pokud se o přibližně 20 000 lidech dá říci, že tvoří komorní atmosféru. Každopádně do areálu jsme dorazili uprostřed setu Duff McKagan’s Loaded, z kteréhožto jsme tedy slyšeli několik posledních songů. Co jsem tak viděl, bývalý basák Guns n’ Roses si nevedl špatně, ale divácká odezva byla poměrně vlažná. Několik minut přestavby pódia a…

…jsou tady Misfits. Těšil jsem se na ně, moc. Mám je rád a hrají velice dobře. Jenže kdybych jejich písničky neznal, netušil bych ani, jaký si mám udělat názor. Tak špatný zvuk jsem snad v životě nezažil. Že nebylo rozumět zpěvu, bych možná i přešel, ale absence jakéhokoliv náznaku melodií jednotlivých skladeb mi vážně hnula žlučí. Kapela hrála obstojně, zpěvák byl správně démonický a snažil se rozpohybovat diváky před pódiem… leč k čemu to je, když zvukař je očividně postižený a celé vystoupení je zvukem doslova zabité. Jak to, že ostatní kapely mohly mít zvuk v pořádku? Ani se nedivím, že Misfits neznalému přihlížejícímu vůbec nic neřekli a nelíbili se. Frustrace přichází.

Po chvíli nastupují thrashoví Němci Kreator, u kterých je zvuk sice v pořádku, ale podivně potichu. Myslím, že taková kapela by si zasloužia být o něco více slyšet, ale na druhou stranu mám za to, že kdo si je chtěl užít, podařilo se mu bezchybně i bez větší hlasitosti. Vystoupení bylo tradičně zabijácké, jak se na Kreator ostatně sluší a patří. Zazněly starší povinné pecky typu “Pleasure to Kill“, stejně tak novější vály jako například “Hordes of Chaos”, “Destroy What Destroys You” nebo “Enemy of God”. Frustrace se zmírňuje.

Cavalera Conspiracy mají ten problém, že se pořád ještě tak trochu hledají. Alba zní na poslech dobře, ale naživo mi jejich písničky tak zajímavé nepřišly. To ovšem dobře dotáhly ještě Sepulturovské “Roots, Blood Roots” a “Refuse/Resist”. Z toho, jakou píše Max muziku, bych čekal, že bude jeho výstup před diváctvem o něco energičtější, ale působil na mě jako vetchý stařec, který má problém se i k tomu mikrofonu normálně natáhnout. Poskakoval pár centimetrů nad pódiem s pokrčenými koleny a vypadal přitom nanejvýš komicky. A opět se utvrzuji v tom, že bez kytarového šílence Marca Rizza by Max s Cavalera Conspiracy i Soulfly byl někde úplně mimo. Frustrace stagnuje.

Přetechnizovaní Mastodon mě úspěšně míjí, jejich hudba je na mě asi příliš komplikovaná nebo nevím. Jako nezaujatého posluchače mě na jejich live vystoupení vůbec nic neuchvátilo. Písničky postrádaly jakoukoliv vedoucí melodickou linku a kroutily se jako hadi v ostružinách. Kamarád, který Mastodon poslouchá, říkal, že se mu to líbilo, takže sám hodnotit raději nebudu. Frustraci nevytahuji.

Na In Flames jsem čekal jako na smilování. Už po několika málo vteřinách úvodní skladby jsem věděl, že jsem v nebi. Prvotřídní zvuk, perfektní hráčské výkony a charismatický frontman, který se ani na vteřinu nezastavil, způsobili, že v hledišti nastalo pravé peklo. Kdo znal, zpíval, kdo neznal, alespoň při refrénech skákal. Potěšil i výběr skladeb, které sestávaly ze stěžejních “Disconnected”, “Only for the Weak”, “My Sweet Shadow”, “Trigger”, “Pinball Map” a dalších. Prostě to, co by fanoušek od své oblíbené kapely očekával. Pro mě obrovské překvapení a nejlepší vystoupení festivalu. Už se těším na říjen do Prahy. Frustrace mizí.

Od amerických KoRn jsem nečekal pranic zvláštního, o to víc jsem byl překvapen, když domněle vyčpělá legenda zahrála tak, jak zahrála. Vtrhli na pódium a bez zbytečných řečí se pustili do toho, co jim jde nejlépe. Bezchybný zvuk společně s neskutečným frontmanovým vystoupením hrál do karet perfektní atmosféře. Lidi si jejich set parádně užívali a dojem z vystoupení mi kazilo jedině to, že jsem neznal texty. Po frustraci ani památky.

Setmělo se a přišla řada na headlinera a zároveň největší tahák festivalu – fenomenální Iron Maiden. Pódium bylo při přestavbě zahaleno černým plátnem, takže naše oči nemohly sledovat, co se děje a jak bude výsledná scéna vypadat. Úderem deváté hodiny se rozeběhlo intro “Doctor Doctor” od UFO a atmosféra se dala krájet. Písně “Satellite 15… The Final Frontier” a “El Dorado” otevřely celý setlist heavy metalového kultu a já se snažil hltat každou kapičku úžasné atmosféry, která ale postupně trochu ochabla. Upřímně, při sledování video live produkcí Iron Maiden mi obvykle běhá mráz po zádech. Netušil jsem, jak budu prožívat skutečné živé vystoupení, kterého se sám účastním, ale nyní mohu již říci, že jsem byl maličko zklamán. Čekal jsem vše daleko epičtější a větší. Jasně, dostal jsem v průběhu setu několik starých milovaných pecek, viděl jsem po stage pochodujícího Eddieho při skladbě “Iron Maiden” i jeho gigantickou podobiznu v posledních přídavcích, ale přesto mi tomu všemu něco chybělo. Nedovedu přesně vyjádřit, co to bylo, ale to “něco” bylo tak zásadní, že jsem si posledních několik písniček ani neužil tolik, jak bych mohl. Možná jsem čekal bohy, ale přišli jen Iron Maiden? Vážně nevím. Tím samozřejmě nechci říci, že by se vystoupení nepovedlo, ba právě naopak. Řemeslně precizní, výborně zahrané a kapela vypadala, že si užívá každou vteřinu ve světle reflektorů. Řeči Bruce Dickinsona mi přišly lehce přitroublé, ale asi to k tomu patří. Vytkl bych ještě absenci totálních fláků typu “Aces High” nebo “Run to the Hills” a až přebytek písní z nové desky, které mi nepřijdou oproti staré tvorbě nijak zvláštní. Rovněž zvuk místy hodně kolísal a chvílemi nebylo slyšel jednotlivé nástroje nebo zpěv.

Kolem jedenácté hodiny jsme se poklidně vypravili do svých domovů. Tak narvané metro jsem v životě neviděl. Parádní prostředí pro masovou histerii. Po skoro hodině na Zličíně a hurá domů autem. O bloudění při hledání dálnice (ano, ta je hned VEDLE zličínského nákupního centra) napíšu pro zájemce pohádku.

Oproti loňsku se pořadatel poučil a v areálu byla k dispozici koryta s užitkovou vodou, což maximálně oceňuji. Naopak se mi nelíbil nedostatek (lépe řečeno žádné tam nebyly) odpadkových košů. Takže všechny zbytky jídla, prázdné kelímky a ostatní odpad pěkně na zem a pak si má člověk někam sednout, když ještě k tomu nikde nebyla ani lavička. Vyrazilo mi dech, když jsem kupoval pití v petce a dostal jsem ji bez víčka. Prý abych nemohl házet uzávěry po účinkujících. Zajímavé.

Celkově hodnotím akci nad očekávání kladně a jsem zvědav, s čím se Sonisphere vytasí příští rok. Rammstein, že by? Uvidíme.