Sortilegia

Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi

Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi

Datum: 1.12.2017
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Almyrkvi, I I, Sinmara, Sortilegia

Nebudeme se zdržovat žádnými formalitami a pustíme se rovnou do díla. Jako první se 1. prosince v klubu Underdogs‘ ujali pódia němečtí I I alias Infernal Invocation. Tahle banda mě z dosavadních nahrávek, jichž není mnoho, příliš nezaujala. Ani v živém podání to nebyl nějaký zásadní zázrak, ale už to znělo lépe, agresivněji a příjemně to sypalo. Určité pasáže byly nasrané až běda, o tom žádná, ale slušelo by tomu ještě víc bestiality a té se držet, protože po chvilce vždycky přišlo nějaký povolení. Nejvíce pekla rozséval zpěvák a kytarista A., který se nijak nešetřil a nejen díky náhrdelníků z kostí kolem krku poutal nejvíce pozornosti. Zbylá trojice muzikantů mu dělala spíš křoví. Nakonec docela oukej, ale palici mi to zase neurvalo.

Následovalo islandské pásmo, které slibovalo docela solidní podívanou, ale nakonec musím říct, že šlo docela o zklamání. Almyrkvi jsou z nahrávek fajn a debutové ípko „Pupil of the Searing Maelstrom“ i čerstvá řadovka „Umbra“ se mi vcelku líbí, ale živě mě seveřané úplně nepřesvědčili. Nástup a první riffy ještě vypadaly slibně, ale hodně rychle se set Almyrkvi zvrhnul v docela prázdné rádoby-atmo, které navíc vyznívalo příliš hodně a nekonfliktně. Zpěvák mohl valit bulvy, jak chtěl, ale bylo mu to prd platné, takže mi nakonec nijak nevadilo, že Islanďané své vystoupení výrazně zkrátili a zahráli tuším jen nějakých 25 minut.

Naopak Sinmara mi přišla, že zase hrála déle, než by bylo vhodné, a klidně si to mohla o jednu skladbu zkrátit. Ale žádné velké překvapení, protože sestava byla totožná jako u Almyrkvi, tak jak by hoši předváděli strhující set, když o chvíli dříve s jiným projektem strhnout nedokázali? V průběhu hraní jsem zachytil songy z letošního EP „Within the Weaves of Infinity“, příspěvek na splitko s Misþyrming i ukázky ze tři roky starého řadového debutu „Aphotic Womb“, ale nic z toho neznělo tak dobře jako ve studiové podobě.

U SinmaryAlmyrkvi bych vlastně mohl říct to samé – nešlo o vyloženě debilní koncerty, ale ani o vyloženě dobré. Něco tomu scházelo a vlastně toho bylo dost, chyběl feeling, posedlost a oddanost bezedné temnotě. Kdyby se mě někdo přímo na místě zeptal, tak za předpokladu, že toto měla být ukázka té slavné islandské scény, z níž se v poslední době můžou všichni posrat, bych řekl, že jsme všichni slepí a hluší, něco si nalháváme a uctíváme přelud. Tohle prostě byly průměrné koncerty. V tomhle momentě jsem měl pocit, že kdybych na tu akci nedorazil, o nic bych nepřišel.

Sinmara

Vše napravila až poslední skupina. Sortilegia byla o ligu výš než všechny tři předchozí kapely dohromady. Již dvakrát jsem zde psal, že Sortilegia je v živém podání dokonalá oslava Smrti, a nyní se to potvrdilo znovu. Jen málokterá blackmetalová formace má schopnost z pódia takto uhranout, strhnout, sevřít a nenechat vydechnout. Zatímco předešlá vystoupení jen nesměle jezdila po povrchu, zde se šlo do útrob a samotné podstaty žánru. Sortilegia možná vzývá, co již formálně vzato bylo dávno slyšeno, a jejich produkce je atavismus a primitivismus, ale to je jen zdání pro ty, kteří tomu nerozumí. Ve skutečnosti malá blondýnka Koldovstvo všechny islandské chcípáky vyškolila, jak se hraje skutečný black metal, a z jejího nelidského vytí, syrových riffů a neustálého sypání bicích se zformoval až transcendentální zážitek.

Sortilegia

Nerad plýtvám superlativy. Nemám ve zvyku v reportech kydat slinty o tom, jak jsem viděl životní koncert, jak si tohle nebo tamto budu pamatovat ještě dlouho, jak někdo zbořil tenhle nebo tamten klub, jak dokonalé to bylo. Když tohle někdo blije, v drtivé většině případů jsou to jen sračky a projev dnešní doby, kdy v honbě za zážitky chválíme průměr a namlouváme si, že šlo o něco výjimečného. Sortilegia je ovšem jinde, a když jsem přednedávnem tvrdil, že jde živě o jednu z nejlepších blackmetalových kapel, nyní to mohu bez obav zopakovat. Na deskách jsou skvělí, ovšem na koncertech téměř geniální. Viděl jsem potřetí a opět odcházím s hlubokými dojmy a jizvou na duši. Nesvatost.


3 komentáře u „Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi“

  1. A to mě právě islandská dvojice bavila z večera nejvíc – Almyrkvi disponovali perfektní vesmírnou atmosférou a ta bluausnorďácky načichlá rytmika skvěle vynikla, Sinmara navzdory horšímu zvuku (minimálně vepředu) dovedla taktéž patřičně chytnout za pačesy. Naopak Sortilegia byla sice solidní, ale vzhledem k těm ódám, co všichni na počest jejich živých vystoupení pějou, musím přiznat, že jsem čekal prostě víc. Jako užil jsem si to, ne že ne, ale že by to bylo tak hutné, pohlcující, geniální, jak je zde líčeno, to mi prostě nepřislo. Já nevim, asi jsem vadnej :D No a němečtí I I poměrně nuda – agrese, jež dýchá ze studiovek nedostala kvůli zvuku úplně volný průběh, takže výsledek neurazil, ale ani bůhvíjak nenadchnul. Jako celek akce ale parádní.

  2. Tak mám podobnej názor. První kapela na rozjezd dobrý, chvílema zařezávali slušně. Líbil se mi zvuk. Z následujícího islandského dua mě bavil víc set Almyrkvi – bylo tam víc momentů, kdy se něco skutečně dělo. Obě kapely slušný, ale třeba Misþyrming nebo Wormlust jsou ještě někde jinde. Ovšem Sortilegia to je fakt nejčernější black. Zvuk nebyl nejpodařenější, ale i tak lezlo z repráků něco fakt zlýho. Hypnotický, majestátní, uhrančivý, zdrcující. Zážitek.

  3. Infernal Invocation není nic pro mě. Při prvním válu Almyrkvi jsem si říkal, že něco tak podmanivého, jsem hodně dlouho neslyšel. Pak se sice dostavovaly takové rozpačitější chvilky (čistý zpěv?), ale i tak se mi to hodně líbilo. Sinmara dost v pohodě, ale já to nějak nehajpuju ani z nahrávek (poslední EP Behind The Waves…se mi líbí asi nejvíc). Mohlo To být kratší. Sortilegia normálka, už mě to live bavilo i víc. Ale i tak to bylo uhrančivé. Klidně bych bral, kdyby to bylo instrumentální.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.