Datum: 20.10.2014 Místo: Praha, Lucerna Music Bar Účinkující: Pharmakon, Swans Akreditaci poskytl (pro redaktora H.): Silver Rocket

První pohled (H.):

Kapel, jejichž návrat na scénu po nějaké době nečinnosti byl smysluplný, ve své podstatě zas až tak málo není, nicméně skupin, jejichž návrat byl smysluplný natolik, aby dokázal zastínit starou a mnohdy i klasickou tvorbu, je naprostá hrstka. Zámořští experimentátoři Swans k nim ovšem rozhodně patří, protože monumenty jako “The Seer” nebo “To Be Kind”, jaké tato formace okolo Michaela Giry po svém návratu vydala, se mohou bez obav rovnat s čímkoliv z minulosti a vlastně i velkou část toho staršího překonávají.

Swans po svém comebacku začali koncertovat opravdu hojně a 20. října to rozhodně nebylo poprvé, co vystupovali v České republice. Právě na koncertech je ovšem nádherně vidět, že je tato skupina relevantní i dnes, protože na svých aktuálních šňůrách ignoruje staré desky a hraje pouze aktuální tvorbu – a přesto je všichni chceme vidět a snad nikdo nevolá po starých “hitech”. A tato relevantnost se v pražském Lucerna Music Baru opětovně potvrdila…

Jako předskokan vystoupila Margaret Chardiet v rámci svého projektu Pharmakon, jehož loňská deska “Abandon” vzbudila docela pozdvižení. Drobná (a vzhledem k tomu, o jak nepříjemnou hudbu jde, až překvapivě pohledná) blondýnka se na pódiu zjevila naprosto beze slova a ihned začala za pomoci pultu a jakési magické destičky tvořit svůj power electronics / harsh noise. U toho ovšem zůstala jen chvíli, protože zanedlouho se chopila mikrofonu a za pokračujícího zvukového teroru do něj začala tvořit docela úctyhodnou plejádu hrdelních běsů. Nicméně i pódium jí brzy bylo malé… na chvíli se mi ztratila z dohledu, a když jsem ji přes hlavy lidí stojících přede mnou hledal, kde se zrovna nachází, najednou se dav rozestoupil a ona za neustálého trýznění mikrofonu procházela okolo. Mezi lidmi strávila velkou část svého setu, díky čemuž nebyla moc vidět, ale i tak byl její výstup rozhodně působivý a bohužel i dost krátký. Stejně náhle, jako její koncert začal, zvuková masáž také přestala a Margaret Chardiet se uklidila pryč. Bezesporu však šlo o vystoupení, jež mělo co říct a v jehož případě vůbec není od věci hovořit o tom, že zapůsobilo.

Jakkoliv je však temný noise/industrial hudba značně extrémní, vedle následujících Swans byla Pharmakon přece jen pouhou hlukovou jednohubkou. Jako první na pódium vstoupil Thor Harris (který svému křestnímu jménu dělá čest a díky mocnému plnovousu opravdu vypadá jak viking, vedle něhož jsou Amon Amarth k smíchu) a ujal se gongu, do něhož třískal několik dlouhých minut sólo – až za chvíli se k němu přidali Phil Puleo a Christoph Hahn. Právě tento rozjezd byl asi jedinou slabinou vystoupení Swans, protože byl až příliš natahovaný. Samozřejmě, Swans pracují na dlouhých zvukových plochách – je to znát jak na skladbách dalece přesahujících 30 minut, tak i z více jak dvouapůlhodinové délky celého vystoupení – ale poslouchat v podstatě 15 minut čistého času takřka neměnné bušení do gongu, to mi s prominutím přišlo trochu moc. Jakmile se ovšem na pódium dostavil i zbytek skupiny v čele s Michaelem Girou, jakékoliv výtky šly do kopru, protože začal koncert s velkým K.

Swans jsou specialisté v tom, že na turné hrají skladby, které ještě nevyšly. Když koncertovali k minulému albu “The Seer”, hráli už písně, jež se později objevily na letošním “To Be Kind”. A i když nyní formálně jedou šňůru k “To Be Kind”, polovinu setlistu již tvořily nové kompozice. A právě s jednou z nich vystoupení otevřeli. Jednalo se o třičtvrtěhodinový (včetně onoho čtvrthodinového gongového rozjezdu) kolos “Frankie M”. Když se píseň po oné čtvrt hodině konečně “rozjela”, šlo o naprostý skvost plný excelentních pasáží. Přesně tak, jak to na současných Swans máme rádi – dlouhé, působivé, monotónní, hutná uhrančivá atmosféra, neustálý tlak, fantastická gradace. Za vypíchnutí stojí zejména pasáž, v níž se Michael Gira chopil mikrofonu, protože to byla naprostá síla… bylo by dost naivní pochybovat o tom, že až tohle jednou vyjde na desce, tak ve všech médiích nebudou opětovně padat ta nejvyšší možná hodnocení. Kromě “Frankie M” pak zazněly ještě další dvě nové kompozice “Don’t Go” a “Black Hole Man”, přičemž zejména druhá zmiňovaná (která plynule navazovala na píseň “Bring the Sun” z letošního alba a která celé vystoupení uzavřela) byla opět jedním slovem famózní.

Swans jsou však do jisté míry samozřejmě i o hluku – doslova sonické výbuchy, kdy veškeré nástrojové obsazení nemilosrdně atakovalo ušní ústrojí všech přítomných, se objevovaly v každé skladbě, nicméně nutno dodat, že zvuk byl skvělý a i v těchto nejchaotičtějších momentech bylo stále slyšet třeba baskytarovou linku nebo jinou melodii schovanou za monumentální hradbou zvuku. Jediný, kdo tu a tam zanikal, byl Thor Harris, jenž střídal nástroje jak na běžícím páse, přičemž některé občas nevynikly na sto procent, což byl z mého stanoviště případ především cimbálu a jakéhosi prapodivného dřevěného nástroje, který trochu připomínal housle. S touto jedinou výjimkou nebylo ohledně nazvučení co vytýkat.

Swans jsou určitě o hluku a také jsou hodně nahlas, což určitě byli, naštěstí však hlasitost nepřesahovala únosnou mez. I z tohoto pohledu je zcela jistě na místě mluvit o spokojenosti, protože Swans byli hlasití přesně na té hranici, aby rozvibrovali kosti v těle, ale ne tak moc, aby z toho fyzicky bolely uši. Jedinou výjimkou byla pronikavá píšťala v “The Apostate”, protože její zvuk mi vážně drásal poslechové ústrojí, jinak to “přetrpět” šlo.

Co se týká “The Apostate”, v té se bohužel vyskytly i technické problémy, když po půl hodině začal stávkovat baskytarový aparát, takže skladba musela být přerušena minimálně tak deset minut před svým koncem. Situace však byla vyřešena asi tím nejlepším možným způsobem – úsměvem, krátkou omluvou, vtipem a přechodem na další píseň “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Pokud vám onen úsměv k hudbě Swans moc nesedí, rozhodně by se slušelo zmínit, že vystupování muzikantů mezi jednotlivými bylo velice lidské a civilní, takřka v přímém kontrastu s tím, co se děje v samotné muzice. Obzvláště to bylo vidět na konci vystoupení při mohutném a mnohaminutovém aplausu, kdy Michal Gira přál všem přítomným lásku. On vydatný potlesk následoval po každé kompozici – a určitě to nebyl takový ten potlesk jen ze slušnosti, jak tomu občas bývá – ale právě ten na konci byl rozhodně nejdelší. Během něho pak také došlo k představení jednotlivých členů, úklonám a odchodu. Byl to však potlesk uznání nad excelentním výkonem a jako poděkování za skvělý zážitek, jaký Swans návštěvníkům připravili, zcela jistě však ne prosba o přídavek… ostatně, ony ty dvě a půl hodiny byly velice náročné samy o sobě, takže já osobně bych snad o nějaké přidávání ani nestál.

Koncert Swans byl jednoznačně fantastický… nejen vrchní principál Michael Gira, ale i všichni ostatní hudebníci podali bravurní výkon a s výjimkou několika málo mušek, které proběhly výše, nešlo vytýkat zhola nic. Je ovšem nutné zdůraznit, že ani tyto mušky se jinak nepodepsaly na dojmu z celého vystoupení, jenž byl jednoduše obrovský. To je sice u někoho jako Swans považováno takřka za automatickou záležitost, přesto je to nutné explicitně zmínit, že ty dvě a půl hodiny byly setsakra velký zážitek.

---

Druhý pohled (Atreides):

Swans – jedno ze jmen, kterému jsem chtě nechtě propadl po prvním poslechu, a po seznámení s letošní deskou “To Be Kind” jsem se do nesmírných hloubek jejich hudby zanořil ještě o něco víc. Že říjnový koncert v Praze pak byla naprostá samozřejmost, snad ani nemusím připomínat, neb promrhat další setkání s Girovým ansámblem by už bylo téměř trestuhodné. Na tomto turné, jehož česká zastávka se odehrála v pražské Lucerně, předskakovala Pharmakon vezoucí noisový nášup, ale jakkoliv se o ní loni docela mluvilo, úspěšně mě její tvorba minula, takže jsem ji bral spíše jako milé zpestření na rozehřátí. Že Lucerna před pódiem praskala ve švech a mohutné sloupy, před které se nacpalo sotva pár řad, byly opět spíš k vzteku, asi taky příliš vyprávět nemusím, neboť to je v případě klubu věc docela známá a již jsem se s ní stačil smířit.

Při příchodu do sálu mě uvítala impozantně vyskládaná řada reprobeden beden, dvoje bicí a mohutný gong. Úplně vepředu pak malý pult určený pro Pharmakon alias Margaret Chardiet. Přiznám se, že ačkoliv její krátký set rozhodně nebyl nejhorší, víc než hudbou mě přitáhla svým vystupováním, respektive volným procházením se mezi lidmi, kdy ze sebe s lehkostí sypala jeden skřek za druhým. V kombinaci s hudbou to nebylo špatné, power elektronika je mi blízká, ale v podání Pharmakon na mě měla poněkud jiný účinek, než je v případě tohohle žánru zvykem. V úvodu mě dokázala naprosto suverénně uspat a popravdě od spánku ve stoje jsem neměl kdovíjak daleko. Až s postupem času mě dokázala i hudba a nejen vystupování zpěvačky vytrhnout z letargie, nicméně to už se set chýlil ke konci. Kolem a kolem to nebylo vyloženě špatné, ale asi jsem čekal intenzivnější set.

To už ale na pódium přišli Swans. Nevěděl jsem, co mám čekat, avizovány byly věci aktuální i zcela nové, a já tak úplně nevěděl, co vlastně čekat. Očekával jsem intenzitu a psychické i fyzické vypjetí, ale to vše jen ve velmi hrubých obrysech. Jak už napsal H., první se objevil Thor Harris a jal se mlátit do gongu. Efekt to mělo v zásadě podobný jako Pharmakon, ovšem podstatně mohutnější. Opět jsem upadl do letargie, ovšem tentokrát se přidal i mírně vyjetý stav a já měl po úvodní čtvrt hodině před očima takové věci, že byste se asi nestačili divit. Pak se konečně dostavil i principál Michael Gira a jeho druzi se do toho opřeli naplno, což nemělo za následek nic jiného než explozi všech představ a počátek postupně gradující extáze. Zbytek první skladby “Frankie M” mě rozmáchlými plochami unesl do jiných rozměrů a já toho večera prvně skutečně vnímal hudbu. A že bylo co vnímat. Rozsáhlá kompozice byla poskládána z několika repetetivních motivů, které dohromady tvořily valící se sonickou zeď. V podstatě tak zbytek skladby pokračoval v hypnotickém úvodu, ovšem ve zcela jiných dimenzích. Zato druhá “A Little God in My Hands” z letošní desky mě vrátila do poněkud střízlivějšího stavu, jakkoliv sama o sobě byla řádově mnohem psychedeličtější (a asi dvakrát delší) než její studiová podoba. Hluková pasáž v samém začátku byla naprosto excelentní a cesta k chorobnému závěru rovněž, vůbec celá skladba měla díky delší ploše mnohem silnější průběh a gradaci.

Setlist Swans: 01. Frankie M 02. A Little God in My Hands 03. The Apostate 04. Just a Little Boy (for Chester Burnett) 05. Don’t Go 06. Bring the Sun / Black Hole Many

První hodina se Swans utekla takovým způsobem, že jste ji vlastně ani nepostřehli. Takový ten pocit, když se v úvodu třetí položky setlistu “The Apostate” podíváté, kolik že je to vlastně hodin a zjistíte, že ciferník se naprosto náhodně přeskupil tak, aby zobrazoval o hodinu víc. Něco jako změna na letní čas. Druhou hodinu vyplnily ještě další dva monumenty – “Just a Little Boy (for Chester Burnett)” a novinka “Don’t Go” a všechny tři skladby byly výborné. Hlavně druhá skladba, na kterou z desky potřebuji velmi specifickou náladu, fungovala naprosto sama a Girovy téměř nahodilé skřeky do kontextu skladby zapadly v živém podání mnohem lépe. Naopak trochu mě zklamal úvod závěrečné skladby “Bring the Sun / Black Hole Man”. První část mně známá z desky se pyšní jedním z nejintenzivnějších nástupů, jaký jsem kdy slyšel, a vážně jsem se těšil, až jej uslyším na koncertu. Naštěstí se ale poněkud rozmělněný úvod přelil do naprosto famózního zážitku, který ještě umocnila druhá, neskutečně frenetická polovina, s níž se Swans rozloučili.

Ovace byly bouřlivé a Michael Gira i zbytek ansámblu si je užívali, ale svém vystupování ostřílených harcovníků je nijak neporušili. Upřímně netuším, koho všechno máme podle principála pomilovat a kde šířit lásku, protože jsem odcházel přece jen poněkud nahluchlý. Swans ale zdaleka nebyli tak brutální jako jejich pověst, minimálně jsem se po celou dobu obešel bez špuntů. Jen v jednom případě jsem asi na minutu vytáhl sluchátka, ale v podstatě to bylo zbytečně, protože zdaleka to nebylo tak nahlas, aby tekla krev z uší. Co vám budu povídat, čekal jsem, že budou lidi utíkat ze sálu bolestí, ale nakonec to celé bylo… jak to jen říct… asi dospělé. Tak akorát na hraně a ne za ní, což je zcela upřímně to jediné, co od Swans neočekávám. Počítal jsem s tím, že to bude bolet a že špunty asi budou nutnost, abych naprosto neohluchl, ale v jádru to bylo takové přívětivé, což se rovná mírnému zklamání. Mírnému, protože kolem a kolem to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem zažil.

---