Datum: 18.2.2012 Místo: Praha, Exit-Us Účinkující: Umbrtka

Žilo bylo jedno básnicko-hudební prachmatické těleso. Toto těleso již od počátku své existence představovalo něco neotřelého, a jak už to v případě takových neotřelých těles bývá, za ta dlouhá léta existence se našli mnozí, kteří se jej rozhodli věrně následovat. Naše těleso však vedle samotné tvorby donedávna vyčnívalo z řady jiných těles ještě jedním charakteristickým rysem. Až na tři pomíjivé a veřejnosti utajené výjimky, které se sluší zmínit snad jen pro úplnost, totiž nenabídlo svým věrným následovníkům jediné regulérní vystoupení. Sobota 18. února léta Páně 2012 však vešla do dějin jako den, kdy se uskutečnila událost, na kterou lákaly šedavé letáky s všeříkajícím textem: “Umbrtka – šedý metal přijíždí do Prahy”…

Ano, tajné přání mnohých se stalo skutkem a šedý metal do Prahy skutečně přijel. Faktem však zůstává, že i když jsem si dlouho nebyl jistější ničím jiným než právě účastí na tomto koncertu, jímaly mě nejrůznější obavy. Důvody k nejistotě byly veskrze racionální. Mám totiž v živé paměti slova Lorda Morbivoda stran nevhodnosti Umbrtčího hudebního materiálu k živé prezentaci. K tomu stačí přidat neslavnou zkušenost, jakou jsem v libeňském klubu Exit-Us nabyl loňského roku, a obavy jsou najednou velmi aktuální. Myšlenky na toto téma se mi honily hlavou i v okamžiku, kdy jsem vstoupil. Ale nebudu vás napínat – velmi záhy vzaly za své i ty nejnepatrnější pochyby…

Vinou lehkého zpoždění pro mě koncert započal až s druhou skladbou jménem “Umbrtkovo nádraží”. Prakticky okamžitě a s nemalým překvapeném jsem si všiml krystalicky čistého a dokonale vyváženého zvuku. To jsem vážně nečekal a netuším, jaká kouzla a čáry tady zafungovaly. Ale na druhou stranu, když je zvukař schopný a za celý večer má zahrát jedna jediná kapela, jde dosáhnout mnohem lepšího výsledku než při běžné kulturní události podobného ražení. A jelikož byla zvuku evidentně věnována dostatečná pozornost ještě před samotným koncertem, nebylo zapotřebí dalších úprav v jeho průběhu, a proto si svoji exkluzivní kvalitu udržel po celý večer. Jako liché se nakonec ukázaly i obavy o působení zhudebněného prachmatismu naživo. Dvanáctiletá historie Umbrtky skýtá skutečně bohatou studnici skladeb, ze kterých páni vybrali a následně nazkoušeli (ne)celých devatenáct skladeb a sluší se říct, že ani jedna nepůsobila nepatřičně.

Hrálo se především ze starších alb a publikum tak mohlo zakusit syrového prachmatismu. Zazněly tak třeba skladby “Legenda o špinavé rouře”, “Zdistav Umbrtka”, “Trakce a vozba do boha” nebo “Slunce”. Velmi speciálním zážitkem bych nazval lehce kabaretní počin “Umbrtkovo tramvaj”, kdy se Lord Morbivod s bravurou zhostil čistého vokálu a minimálně na mě tak skrze tuto skladbu zanechal značný dojem. Zkrátka však nepřišli ani příznivci experimentálních počinů původem z nejnovějšího alba “Spočinutí”. Zazněly z něj hned tři a i toto byl velmi unikátní zážitek. Už názvy “V Jeho den”, “Slečna s knihou” a “Jaro nevidět” (electro dance verze) totiž napovídají, že se jejich prezentace zhostila sama tajuplná pěvkyně, která svůj hlas propůjčila i studiovým verzím příslušných skladeb. Zvládla to s bravurou a třeba skladba “V Jeho den” mě oslovila mnohem více než z desky…

Vzpomenutím příspěvku sličné a talentované zpěvačky jsem však nakousl další téma, kterým není nic menšího než koncertní sestava. Ta se v průběhu večera průběžně obměňovala a nástrojů se vedle stabilních členů Umbrtky chopili muzikanti, kteří se angažují v ostatních projektech Lorda Morbivoda. Na pódiu se tedy krom slečny zpěvačky postupně vyskytli tito lidé – Morbivod (vokály, kytara, baskytara), Strastinen (vokály), Well (vokály), Egon (kytara), Opat (kytara), Sheafraidh (bicí) a Throllmas (vokály, baskytara). Poslední z členů Umbrtky, Karl, nedorazil – údajně kvůli nemoci.

Hodnotit vystoupení Umbrtky jako pouhý koncert by nebylo moc šťastné. Jak jsem již zmínil v úvodu, Umbrtka je těleso velmi činorodé nejen na poli hudebním, a tak měl po strop naplněný Exit-Us příležitost zaslechnout několikero vstupů pana Strastinena, který v pauzách mezi skladbami přednášel své básně. Za zmínku rozhodně stojí emotivní přednes básně “Dědek hoven”, jejíž hudební doprovod se v závěru spontánně zvrhl v cover verzi Rammstein a jejich kultovky “Du hast”, což výsledný efekt jedině znásobilo. Ušetřeni jsme nezůstali ani svérázného humoru především z Morbivodových úst. Celá událost tak dostala zcela jiný rozměr a já osobně bych se ji nebál přirovnal k velmi vkusnému kabaretnímu vystoupení. Nadšené publikum totiž umělce neodměňovalo jen hromovým potleskem, ale také srovnatelným množstvím zcela upřímného smíchu a to se, uznejte sami, na vesměs metalovém koncertě nestává každý týden…

Co víc dodat. Koncert Umbrtky se dá považovat za zcela mimořádnou záležitost. Krom již zmíněných objektivních pozitiv se totiž muzikantům podařil skutečně husarský kousek, a to dokonale vkusně vyvážit recesi a nadhled s vážností. Kdo se nezúčastnil se může jen domýšlet, jaký byl pocit vnímat tuto vzácnou rovnováhu z první ruky. Stejně tak zůstane ochuzen o nestrojené nadšení muzikantů a jejich sounáležitost s obdobně nadšeným davem lidí…

Ještě teď mi to připadá až neuvěřitelné. Mohlo se pokazit úplně všechno. Nepokazilo se však nic a výsledkem není nic menšího než naprostý triumf. Jestliže bude nějaké příště (a já věřím, že dříve nebo později bude), rozhodně si jej nenechám ujít. Jsem totiž náramně zvědavý, jakým způsobem mě Umbrtka překvapí tentokrát. Do té doby ale uctivě do záklonu a vzývat Pána…