Datum: 26.11.2011 Místo: Zlín, Zimní stadion Luďka Čajky Účinkující (obsažení v reportu): Amon Amarth, Benighted, Coroner, Gamma Ray, Kingdome Come, Morbid Angel

Má účast na zimní mutaci Masters of Rock byla jasná od chvíle, kdy jsem na letních “Mástrech” uviděl plakát s první várkou potvrzených kapel – Amon Amarth a As I Lay Dying. Tyto dvě bandy jsou pro mne kapelami srdcovými, i přes poslední slabší alba. Nikdy jsem je neviděl naživo, takže to pro mne byla povinnost. Určitě jsem chtěl samozřejmě mrknout i na Morbid Angel a později potvrzené Testament. Jenže osud, manažeři kapel, samotné kapely nebo Pragokoncert tomu chtěl jinak. Nebudu pátrat po vinících změn, které po mém zakoupení lístku nastaly. Jen by bylo dobré si je připomenout. Snad si to pamatuji dobře. Původní sestava Zimního Masters of Rock byla následovná: Gamma Ray, Amon Amarth, Testament, Morbid Angel, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia, Bullet.

První změnou na sedmého ročníku Winter Masters of Rock byl přesun celého festivalu z haly Novesta do vedlejšího (údajně prostornějšího) zimního stadionu Luďka Čajky. Zájem o lístky byl velký, a tak si to podle Pragokoncertu situace vyžádala. Byl jsem před třemi lety v Novestě a moc velký rozdíl jsem nezpozoroval. Ale to je celkem jedno.

Další změna ovšem byla změnou v line-upu. Pokud si dobře vzpomínám, jako první svou účást odřekla americká thrash metalová hvězda Testament. Údajně pro to, že nestihli vydat novou desku, tak zrušili celé turné. Ok, tato změna mne zasáhla, ale ne přímo u srdce. Jen tak to trochu zamrzelo. Poté se ale s odřeknutými kapelami roztrhnul pytel. Vypadla Symfonia kvůli údajnému zranění kytaristy Tolkkiho, zmizeli Bullet, odřekli As I Lay Dying, protože se jim nechtělo na poslední dva koncerty turné, zmizeli Necrophobic, kteří měli přijet jako jedna z náhrad a jako poslední odpadli necelý týden před začátkem Septicflesh, zřejmě ze stejného důvodu jako As I Lay Dying.

Pragokoncert se snažil najít adekvátní náhrady a určitě chápu, že to není nic snadného. Takže Coroner nahradili Testament, Kingdom Come nahradili kapelu Symfonia. A přibyli ještě Benighted, Nervecell, Hackneyed a Blowsight. Z těch náhrad jsem se těšil jen na Benighted. Takže to vypadalo, že letošní ročník pěkně propiju. A světe div se – propil jsem ho! Ale ne tak, abych neviděl nějaké kapely a nemohl k nim napsat pár slov.

Do Zlína jsme dorazili kolem jedné hodiny. A já ke svému překvapení dokonce stihnul většinu vystoupení první kapely Benighted. Stihnul jsem nějakých pětadvacet minut jejich koncertu, což je naprostá většina, vzhledem k tomu, že dostali pouze půl hodinu. Zvuk měli dle mého dost špatný. Vůbec jsem neslyšel kytarové vyhrávky, které mají Benighted obsaženy ve své tvorbě v hojném množství. I přesto jsem pochytil své oblíbené songy z desky “Icon” – “Saw It All” a skvělou “Slut”. Zahráli i pár songů z novinky. Zejména píseň “Fritzl” mě potěšila. Jinak mne pobavil zpěvák kapely, který nadšeně házel palicí i přes to, že na jeho hlavě se leskne pleš. Vypadalo to vtipně. Ale to nijak neubralo na celkovém dojmu, a Benighted tak obstarali skvělý úvod celého festivalu.

Pak se stala zvláštní věc a já se úspěšně opil. Nezabránili tomu ani všudypřítomné cedulky, naznačující zákaz pití alkoholu na veřejnosti. V blízkosti areálu jsme odmítali popíjet, protože desítka “Géčko” za 30,- mě moc netěšila. A stejně jsem nakonec musel pár kousků dát, ale až později, na udržení dobré nálady. Ano, nebyl jsem střízlivý, ale rozhodně jsem neměl potřebu ležet na zimáku na sedadlech a pospávat tam. A takových tam bylo požehnaně, snad už od první kapely. Co bych měl také zkritizovat, je fakt, že po skončení každého vystoupení, se totálně ucpaly cesty ven i dovnitř zimáku. Takže, když jsem chtěl jít na pivo, musel jsem jít ve chvíli, kdy hrála nějaká kapela, jinak to totiž bylo o nervy. A ještě se mi nelíbil povrch, který na Zimním stadionu Luďka Čajky mají. Při každém šlápnutí, jsem měl pocit, že se za chvíli budu válet na zemi, protože ta podlaha byla neskutečně kluzká. A hlavně, když se vytvořil kotel, tak to bylo dost nepříjemné. I z těchto důvodů jsme ze začátku dost času trávili mimo areál.

Do něj jsme se tedy vrátili až ke konci vystoupení Kingdome Come. Čehož jsem nelitoval, protože ty poslední dva songy, které hráli, mě moc nebavily. A tak už jsme napjatě vyčkávali na thrash metalovou palbu v podobě Coroner. Tato trojice nastoupila a já začínal sledovat, jestli se nevytvoří nějaký kotlík do kterého bych se mohl zapojit. Což o to, kotlík se i vytvořil, jenže songy Coroner jej nedokázaly udržet. Takže jsem byl zklamán. Coroner hráli hodně utahané songy se spoustou vyhrávek, ale rychlosti nebylo tolik, kolik jsem čekal. Ale za to zklamání si můžu sám, protože Coroner hrají trochu progresivnější verzi thrash metalu, což má hlava neznalá netušila. Ale spousta lidí odcházela z jejich vystoupení spokojena.

Po Coroner, ale přišla death metalová legenda Morbid Angel, která to do lidí nasolila ve velkém stylu. Naprosto fascinován jsem byl z výkonu bubeníka Tima Yeunga, který to tam pálil s naprostou lehkostí. Vážně masakr. Zazněly léty prověřené hity jako “Immortal Rites”, “Maze of Torment” nebo “Angel of Disease” u které jsem si nadšením vykroutil hlavu. Morbid Angel zahráli i tři pecky z nové desky “Illud divinum insanus” – “Existo Vulgoré”, “Nevermore” a “I Am Morbid”, při které frontman David Vincent hecoval publikum ke křiku slova “Morbid”. Ve chvíli, kdy to bylo dostatečně hlasité načal Trey Azaghtoth uvodní riff celé písně. Morbid Angel ukázali, jak se hraje špičkový death metal, a v tu chvíli to pro mne bylo nejlepší vystoupení večera.

Jenže pak se chystal příchod kapely Amon Amarth. Pro mne vrchol letošního Zimního Masters of Rock. V předních řadách nastala šílená tlačenice a po celou dobu čekání se publikum tím šíleným tlakem podivně pohupovalo. Jako by vytvářelo vlny na moři. Poté začalo intro a Amon Amarth rozpálili první song “War of the Gods” z aktuální desky. V tu chvíli část publika propukla v obrovské nadšení a chvíli to vypadalo, že se vytvoří obrovský kotel. Což bych jen přivítal. Rozhodně jsem totiž nehodlal na svou oblíbenou kapelu jen tak stát a zírat. A po pár písních a mého zoufalého hledání toho právého kotle jsem si vytvořil svůj vlastní. Tohle nedělám běžně, ale na Amon Amarth jsem prostě musel. Jejich hudba mne tak nakopla, že to nešlo jinak. Při “The Pursuit of Vikings” kapela rozezpívala celou halu. A poté už jsem se nebránil šílenému narážení do lidí kolem. Někteří na mě házeli nevraživé pohledy, někteří se mě snažili odhodit někam jinam, ale ve chvíli, kdy se ke mně přidalo dalších pár bláznů, tak kotel začal pracovat, jak má. Všiml si toho i zpěvák Johan Hegg, který naším směrem ukázal zvednutý palec. Vzhledem k tomu, že se umím radovat z úplných blbostí, tak mě to potěšilo. Při “Varyags of Miklagaard” se celá hala rozskákala a atmosféra byla v tu chvíli neskutečná. Amon Amarth určitě musí Českou republiku navštěvovat rádi, protože reakce na ně jsou nadšené, až úplně šílené. Zazněly mé oblíbené songy “Asator” a “Death in Fire”. Jako přídavek zahráli “Twilight of the Thunder God” a “Guardians of Asgaard”, při které se publikum odhodlalo k wall of death, jenže naprosto klasicky nikdo nevěděl, kdy vyběhnout. Takže z toho nebylo nic. Ovšem z celkového hlediska jsem si vystoupení Amon Amarth užil. I přes špatný zvuk, který jsem ani moc neřešil.

Jako poslední vystoupila kapela Gamma Ray. Tento druh metalu už nějakou dobu neposlouchám a upřímně musím říct, že mě ani moc nebaví. Jejich vystoupení jsem viděl z tribuny a po celou dobu jsem pospával. A vždy, když jsem se probral, tak pohled na vedle mě sedícího bráchu, který také usínal, byl naprosto výmluvný. Odešli jsme dřív, než Kiske stihnul zazpívat “Future World”, ale nijak jsem toho nelitoval. V rámci nějaké té objektivity, jsem ale požádal kamaráda, který je fanouškem Gamma Ray, aby o jejich koncertu sepsal pár slov. Tímto tedy Opkerovi ještě jednou děkuji.

Na partu točící se okolo Kaie Hansena, jsem se těšil ze všech skupin tohoto ročníku nejvíc. Tyto chlapce jsem už viděl třikrát, ale to mi vůbec neubíralo na nadšenosti, jen jsem měl malé obavy z informace, že by snad kytarista Henjo Richter kvůli zranění neměl dorazit. Byl jsem velice mile překvapen, když jsem ho – a samozřejmě i ostatní – uviděl na pódiu. Ze všeho nejvíc jsem byl zvědavý na slíbený setlist, který měl být složen hlavně ze starších songů, které živě nikdy nehráli, což dokázali hned po skončení intra. Koncert totiž zahájili peckou “Anywhere in the Galaxy”. Pokračovali spoustou dálších starých fláků jako například “The Spirit”, “Money” nebo “Men, Martians and Machines”. Atmosféra byla jako vždy úžasná, lidi se velmi dobře bavili a “Paprskům” to hrálo jak o život. Přišel i slíbený Michael Kiske zazpíval úžasným způsobem “Time to Break Free” a bohužel odešel. Zazněly samozřejmě i klasické koncertní hymny jako “Fight”, “Rebelion in Dreamland” nebo “To the Metal”. Kluci poděkovali, rozloučili se a odešli. Ale něco tu nehrálo, nezaznělo vůbec nic z repertoáru Helloween. Vtom se všichni včetně Kiskeho vrátili a dali přídavek v podobě klasik “Future World” a “I Want Out”. To byl vrchol jejich koncertu, pro některé možná i celého Zimního Masters of Rock. Kiske zpíval perfektně, kapela si užívala koncert a lidi pařili jak o život, prostě tomu nic nechybělo. Určitě to byla krásná tečka za tímto koncertem a musím říct, že pro mě to byl nejlepší zážitek tohoto ročníku zimního “Másteru”.

Takže nakonec, přes všechny trable, které zimní mutaci festivalu Masters of Rock potkaly, se z mého pohledu letošní ročník vydařil. Ano nepřijela většina původně avizovaných kapel. Zimní stadion Luďka Čajky byl v mnoha ohledech dost nepraktický. A Amon Amarth měli špatný zvuk. I přesto jej hodnotím kladně, a tak jsem spokojeně mohl odjet domů.