Žižkovská noc 2018

Žižkovská noc 2018 (čtvrtek)

 Žižkovská noc 2018

Datum: 22.3.2018
Místo: Praha, Palác Akropolis, Goose Bar
Účinkující: Cytotoxin, Diphteria, Ille, Kalle

Pokud byl v loňském roce čtvrteční program Žižkovské noci spíš taková rozehřívačka před hlavním dvoudenním maratonem, letos už měl formát naprosto plnohodnotný. A tak v podvečer započaly po celém Žižkově kulturní žně – v čele s hudebním programem, jehož specifickým výsekem vás nyní provedu. Zprvu zamíříme do Paláce Akropolis, kde chvíli po sedmé spouští tuzemský indie pop Ille. Každý rok přibírám v rámci programu Žižkovské noci nějakou tuzemskou dobře poslouchatelnou a vstřebatelnou alternativní popovku a zatímco vloni jsem se vrhnul na Květy, letos tip padl právě na toto kvarteto. Vystoupení proběhlo ve velmi příjemné atmosféře s pochopitelně skvělým nazvučením. Hrálo se převážně z nové desky „Pohádky“, což je materiál celkem intimní, čitelný a naživo byl odprezentován velmi precizně. Zpěvačka a klávesačka Olga ovládala své vokály bez škobrtnutí a instrumentalisté bavili různými výměnami nástrojů a dali vyniknout detailům, kterých si na studiovkách člověk nevšimne. Překvapivě chyběly některé notoricky známe starší hity typu „Holka ve tvý skříni“, což však v dané konstelaci ani nevadilo.

Nicméně hlavní důvod, proč jsem svou pouť začínal v Akropoli, bylo duo Kalle. Kapela, která za svou loňskou desku „Saffron Hills“ získala i cenu Anděl, vládne ještě o poznání intimnější atmosférou než formace, jíž ještě před momentem patřilo pódium. Jedna kytara, samply a uhrančivý hlas Veroniky Buriánkové. Chemie mezi aktéry funguje na jedničku, o tom žádná. To stačí na mrazení v zádech. Jenže s přibývajícími minutami člověk nachází vzorec, podle něhož se většina skladeb staví a přeci jen není schopen udržet v napětí celé vystoupení. I tak ale šlo o povedený koncert, který ukázal, v čem tkví kouzlo atmosferické hudby. Jen jsem holt oproti většinovému nadšení ohledně geniality nové desky trochu skeptičtější. Nu, nebo že by to bylo tím, že co do hlasu Veroniky mi jsou blíž Nod Nod? Těžko říct.

Žižkovem cesta je klikatá, já okultista jsem, ale na blackmetalová zla musím ještě trochu počkat, a tak mířím tam, co je tomu zřejmě nejblíž – a to je Goose bar s deathmetalovými a corovými nářezy. Pajzlovitá atmosféra prostoru je umocněna problémem s odpadem, jenž se zasloužil o to, že celý večer se vedl v podzemním prostoru významně páchnoucím fekáliemi. Nu nevadí, nejsme žádné bábovky. Když se zařazuji do hloučku v publiku, Anime Torment hrají poslední songy. Ze zvuku slyším hlavně bicí, zpěv a matně jednu kytaru, zbytek je utopen. Posléze nastává dlouhé zvučení Diphteria, kteří si to mohou dovolit, protože deathocorová kapela Madafaka, jež měla hrát nyní uvízla po cestě, a tak se přesunula až za skupinu, kvůli níž jsem sem zamířil a kterou svůj program následně uzavřel – Cytotoxin.

Nejdříve ale ještě k Diphterii. Ta se postarala o solidní nářez, který sice byl čistě po hudební stránce poměrně sterilním žánrovým zástupcem, nicméně nasazení a divokost, s níž vystupovali, tomu dodaly patřičné grády. Zpěvák Roman evidentně patřičně posilněný blbnul jako utržený ze řetězu a členové i publikum se také nenechali zahanbit. Oproti předchozí kapele byl zvuk o poznání lepší, a tak celkový dojem zůstal poměrně pozitivní. Zkrátka šlo takovou solidní přímočarou koncertní rubanici.

Ve srovnání s tím, co následovalo, byla ale Diphteria jenom taková jednohubka. Cytotoxin je brutální technická deathmetalová kapela z Německa, jejíž estetika je založena na stylizaci černobylské katasrofy oním vděčným sci-fi/hororovým způsobem. Na scénu přichází v plynových maskách a zpěvák v rukou třímá žlutou plechovku se znakem radioaktivity. Pak už masky strhnou a rozjedou pravé metalové peklo. Nářez může začít – publikum, ač zprvu ještě ne zas tak početné, se na ně evidentně těšilo a ihned se člověk nechává strhnout zuřivým kotlením. Precizní kytarové vyhrávky Jasona a Fonza sice teprve v průběhu koncertu chytají svůj správný zvuk, nicméně posléze fakt není co vytýkat. Kousky z poslední nahrávky „Gammageddon“ vynikají parádně, například konec „Radiatus Generis“ opravdu patřičně drtí. Zpěvák burcuje publikum, které postupně houstne a nejednou si proběhne circlepitem a ještě neváhá pořádně se do toho opřít. Atmosféra člověka úplně nabíjí novou energií. Teprve po skončení si člověk uvědomí, že je nasáklý potem a polomrtvý. Samuela Kerridge v Crossu holt už nedávám.

Čtvrtek se tedy u mne nesl jak v duchu hravosti, melancholie, tak v duchu sofistikované agrese. V až divadelně klidném prostředí Akropole si užíval písničkářství, stejně jako za inhalování nechutných smrádků řádil na prvotřídním technickém deathu. Bahno a květ. Co přinese zítřek?


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.