Žižkovská noc 2018

Žižkovská noc 2018 (pátek)

 Žižkovská noc 2018

Datum: 23.3.2018
Místo: Praha, Bar Maršál, Café Pavlač, Punctum Krásova, Goose Bar
Účinkující: Drutty, February, Julinko, Michalovy děti, Self-Hatred, Schattenlicht, TouchieTouchie

Srdce žižkovského festivalu dále tepe a já ani v pátek nevydržím opodál. Chvíli po šesté večerní už opět bloudím labyrintem uliček a hledám místo, které jsem měl celou dobu před nosem. Přímo kousek od zastávky Tachovské náměstí se totiž nachází Bar Maršál, v němž má probíhat večer studentských kapel v rámci tzv. Scream for Fame Stage. A důvodem, proč sem mířím, je mladičká – a to není žádná planá fráze, neboť skutečně všichni členové jsou zatím ještě stále středoškoláci – pražská kapela Michalovy děti, jejichž styl by se dal popsat jako melodický progresivní a psychedelický rock s inspirací v sedmdesátkách s ženskými vokály.

Nakonec kvůli své nedochvilnosti stíhám bohužel jen závěrečnou desetiminutovou dvouskladbu disponující velmi solidními technickými sóly a propracovanou strukturou, nicméně poněkud strádající na úporné snaze zůstat v soft polohách a v rámci gradace nepřitvrdit. Říkám bohužel, protože jsem prošvihl premiéru nové skladby, která dle předběžných podpultových nahrávek ze zkušebny zněla poměrně nadějně. Tak snad příště. Publikum je co do počtu značně skoupé a z většiny tvořené zřejmě jen spolužáky, sourozenci hudebníků a dalšími interprety, což mi přijde trochu nespravedlivé a nedůstojné pro takovouhle muziku, odněkud se však začínat musí. Bar Maršál jako takový mi přijde fakt ošklivý – evokuje mi spíš obchod s barem než koncertní klub a v samotném prostoru, kde hrají kapely, je spoustu světla a žádné pódium. Zvuk taky zní bohužel trochu podivně a uměle.

Nu, nevadí, stejně se tam moc neohřeji a už peláším do Café Pavlač, kde je stage věnovaná tuzemským kapelám ze Slezska, Hané a okolí. Primárně mne budou zajímat experimentálně metaloví Drutty (často charakterizováni jako „divný black metal“, ovšem zařazení do blacku mi přijde přeci jen poněkud matoucí – pokud už bych si měl pomáhat nějakou neabstraktní škatulkou, asi bych použil spíš pojem industrial metal), ale předtím si stihnu poslechnout, jak si ostravští February představují kombinaci indie rocku, post-rocku, post-punku a shoegaze. Těm dle Bandzonu má v květnu letošního roku vyjít debutová dlouhohrající deska. Pojďme si tedy posvítit na jejich živou formu.

February spouští svůj set kolem sedmé a znějí tak nějak přesně, jak jsem předpokládal – přímočaré rytmy, zasněné melodie (ne nepodobné nespočtu žánrových souputníků) a čisté zpěvy. Není to špatně, ale ani bůhvíjak zábavné, byť vystoupení má tendenci gradovat. Nejsilnější momenty jsou pro mě ty, které si berou více z post-punku než ze shoegaze – neboť ty mají o něco dál k předvídatelným akordovkám. Je nicméně třeba pochválit poměrně solidní kombinaci zpěvů Vlada Uskova a Tomáše Klézla. Co do ozvučení, u kytar bych možná ještě vytáhl výšky, jinak v zásadě není problém.

Patřičná zábava ale přichází až s vesmírným tripem podivínů z Drutty, jejichž tvrdé přímočaré riffy a robotizované vokály a samply tvoří specifický atmosferický zvuk. I když po čase se jejich muzika také stává trochu předvídatelnou, jejich songy, převážně pocházející z nahrávky „Nečetla? To by sis ale měla přečíst!“, zkrátka dovedou přikovat a fascinovat. Nechybí ani nasamplované pasáže s Menšíkovými promluvami z českého filmu „Vražda ing. Čerta“, jimiž je deska na několika místech prokládána – například na konci skladby „Obsluha vleku“, odkud pochází i samotný název desky. Kapela vypadá poměrně civilně, takoví postarší strýčkové v čele se zavalitým brýlatým zpěvákem a basákem, jenž si nechá říkat Rodrigo Obeso. Hudebně ovšem dokážou předvést něco docela netradičního. Z některých epičtějších momentů i celkem mrazí – například je tak tomu u songu „Kamenárka“. Lidí během setu v sále přibývá, a tak se nakonec skupina dočká na poměry klubu i poměrně obstojných ovací.

Nastává další stěhování. Rozhodl jsem se jít otestovat, co se děje na scéně Punctum v Krásově ulici, kterou má na starosti Heartnoize Promotion. Měl jsem vytipovanou sólovou dronovou kouzelnici Julinko, ale ještě předtím jsem chtěl zkusit naslepo, co tam bude – a vyšli z toho tuzemští ambientní TouchieTouchie. Ve velmi příjemném alternativním prostředí s promítanými vizualizacemi nás tak mohly učarovat zvukové koláže doprovozené o takové minimalistické divadlo. Uprostřed mašinky obehnané hromadou drátů, jeden syntezátor a kolem svíčky a klečící duo se zářivě blonďatými kadeřemi. Bosé nohy a oddaně soustředěné pohledy. Fascinující, očišťující a neuvěřitelně těžko hodnotitelné.

Julinko, což samo o sobě může znít překvapivě, je tedy ta méně abstraktní muzika z této zmiňované dvojice interpretů. Jen sličná Giulia Parin, její kytara a hromada efektů. Neskutečná práce s dynamikou, jak kytarových úderů, tak zpěvu a jejich transformací, si postupně člověka získává. Je třeba se smířit s tím, že se jedná o takový impresionismus, který nemusí sednout každému, ale já se v tu chvíli do její muziky postupně ponořuji hloub a hloub. Prim hraje atmosféra a všemožné hrátky s hudební paletou. Postupné vrstvení hypnotických melodií a zvuků je zde skoro jako malba polo-abstraktního obrazu. Zkrátka impozantní zážitek. Asi se o to postaralo i mé momentální rozpoložení a charisma zpěvačky, ale já byl uchvácen. A přitom je to vlastně tak jednouchý recept, nechat intimní hudbu posouvat herectvím. Elektrizující šamanství, na které budu ještě nějakou chvíli vzpomínat. O to větší zážitek, když pomyslím, že nebýt náhody a touhy vyzkoušet něco nového, tak bych na tohle vystoupení nepřišel.

Vracíme se do pevností metalových – do Goose baru, který dnes už nesmrdí po chcánkách. Jaká to osvěžující změna. Zde čekám na německý antifašistický black metal Schattenlicht, který přijde na řadu v jedenáct. Docela solidně ta jejich muzika odsýpá, jen tedy bych se na jejich místě neštítil i zlejších melodií – na black metal to bylo možná místy až moc punkově rozverné. Zatímco kousky z „Wegwerfmensch“ fungují solidně, starší EP doplácí na neobratný songwriting. To nicméně neznamená, že nudí. Nasazení muzikantů je totiž velmi slušné, a tak vystoupení disponuje slušným odpichem. Výtečné určitě ne, ale fajn to vystoupení bylo rozhodně. Háro patřičně provětráno.

Závěr mého pátečního programu pak na témže místě obstarávají doommetaloví Self-Hatred, kteří přinesou majestátní ponurost podobně, jak tomu bylo, když jsem měl tu čest je vidět před rokem na Hellenic Darkness. Kapelní dresscode opět zůstává tradiční – v košilích a kvádrech až na maskovaného klávesáka v kapuci s divadelní škraboškou. Disponují poměrně solidním nazvučením a prostor opanuje charakteristická tíživá atmosféra. Jenže ta po nějakém čase začíná působit poněkud konstantně a ustrnule v tradičním modelu. Co člověka vytáhne z letargie, je až závěrečný publikem vyžádaný přídavek v podobě zbrusu nového songu, který je neobvykle svižný a deathmetalový. První půlku skladby koneckonců klávesák, pokud koukám dobře, ani nic nehraje. Co do vizuální složky jde dokonce o moment, kdy právě i klávesák vystupuje z anonymity a od ovací zůstává už demaskován. Zajímavá tečka večera – takový dotek progresu tam, kde by se ho člověk moc nenadál. V původně uleželé konzervativní doommetalové slupce.

V pátek jsem tedy jak po reálné, tak po hudební mapě docela kroužil. Od progu k ambientu, od dronu k black metalu, od indie rocku k doom metalu a ještě dál. Pravda, něco se ani nestihlo, ale to tak holt bývá. Cesta to byla dlouhá, ale fascinující. Nejpříjemnější byly objevy – a tím největším pro mě byla právě specifická experimentální meditace s Julinko. Hudebnice, o jejíž existenci jsem se dozvěděl poprvé až daný den dopoledne, a večer jsem pak stál jako přikován. Bylo to intimní a hutné zároveň. Kvůli takovým zážitkům mají multižárnové festivaly smysl.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.