Resonance Room - Untouchable Failure

Resonance Room – Untouchable Failure

Resonance Room - Untouchable Failure
Země: Itálie
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 18.3.2013
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. The Great Insomnia
02. Cages of Dust
03. So Precious
04. New Life
05. Naivety and Oblivion
06. Outside the Maze
07. A Picture
08. Unending Loss
09. Prometheus
10. Faded

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Jak jsem za posledních několik měsíců stihl vypozorovat, Itálie je rodištěm nejen několika notoricky známých jmen, ale plodí rovněž kapely, o kterých v zahraničí asi moc slyšet není, nicméně jejich tvorba se dá označit za přinejmenším zajímavou. A ačkoli mnou pokaždé, když dostanu do ruky nějakou takovou neznámou kapelu, cloumá skepse, občas se zadaří a narazím na překvapivě slušný materiál. A jelikož dnes nemám náladu být tajemný, prásknu na sebe rovnou, že album “Untouchable Failure” od kapely Resonance Room je přesně takový případ. Jelikož je ale nasnadě, že takové vágní prohlášení toho moc neřekne, v následujících odstavcích se to pokusím krapet upřesnit…

Co se týče žánru, Resonance Room se pohybují na širokém poli potemnělého gothic metalu, ale z jejich hudby je tu více, tu méně zřetelně cítit jazyk, který v osmdesátých letech kodifikovaly legendy gotického rocku, a k tomu možná ještě nějaké další vlivy. Krom jemné progresivní aury jsou ale natolik decentní nebo chcete-li nezřetelné, že snad ani nemá smysl se o nich jakkoli dlouze rozepisovat. Ono gothic rock/metalové jádro k sobě totiž poutá veškerou pozornost a pro celou desku je v každém ohledu určující. Potom není divu, že asi první, co se posluchači zavrtá do paměti, jsou ve své podstatě ostré, ale přesto nějakým záhadným způsobem jemné a umírněné kytary, které reprezentují tu asi nejmetalovější složku, která přispívá k celkovému vyznění “Untouchable Failure”. Nejde o žádné zběsilé riffování a stejně tak se nedočkáte ani minimalistického doomu, ale síla kytarové sekce spočívá v chytré, propracované a tak akorát členité stavbě, jež potom doprovozena jemným klávesovým podkresem tvoří solidní instrumentální základ, o který se celá deska opírá. Nesnaží se šokovat a jeho pasáže nejsou samy o sobě nijak zvlášť chytlavé, ale když se do toho člověk zaposlouchá, zjistí, že jde o velice dobrý a rozhodně ne triviální výkon, za který se jeho autor či autoři rozhodně nemusí stydět. Spíše naopak.

A stydět se v žádném případě nemusí stydět ani zpěvák Alessandro Consoli, který svým zastřeným hlasem desku opravdu korunuje, respektive dokonale doplňuje instrumentální složku se všemi klady i potenciálními zápory, které z toho plynou. Není to sice žádný Pavarotti, ale jeho vokál je opravdu charismatický a k samotné hudbě se perfektně hodí. A je to právě vokál, který je nositelem asi nejpřitažlivějšího prvku celého alba – poutavých a velmi specifických melodií. I když specifických… Nevím, jestli je to jen mnou, nebo je to skutečnost, ale melodie mi svou stavbou a náladou dost připomněly tvorbu The Foreshadowing, rovněž italské kapely, pohybující se ve velmi podobných vodách. Tato vzájemná podoba však ani není na škodu, protože právě melodie jsou asi tím nejlepším, co The Foreshadowing na svém posledním počinu nabízí, takže když si je (a to prosím berte s velkou nadsázkou) Resonance Room “vypůjčili”, podložili kvalitním instrumentálním podkladem a vrchem přidali obstojnou dávku vlastní tváře, je asi jasné, že to nemohlo dopadnout zle.

Zle to skutečně nedopadlo, ale na druhou stranu nelze hovořit ani o žádném extra trháku a teď bych chtěl vysvětlit proč. Velmi silný je začátek alba a skladby “The Great Insomnia” a “Cages of Dust” se mi opravdu zaryly pod kůži a skladba nebo dvě v podobném stylu se dále objevují i ve středu alba. Pravě tyto temné a jedinečnou vnitřní energií obdařené kusy dle mého tvoří jádro alba a základ jeho přitažlivosti. Je to tím, že se v nich snoubí všechny výše zmíněné kvality v dostatečné koncetraci potřebné k tomu, aby to fungovalo. Ona koncentrace ale bohužel není v až takové míře přítomna na celé ploše desky, skladby, které jsou samy o sobě dobré tak občas trochu zapadají, a proto není “Untouchable Failure” ve výsledku až tak dobrým, jak by být mohlo. To však neznamená, že by by tento “zbytek” zcela postrádal dobré momenty. Jsou tam, není jich málo a minimálně některé z nich rozhodně stojí za pozornost. Neméně chvályhodná je rovněž zřetelná snaha dodat albu dynamiku jak pomocí rychlosti a agresivity (zde v nejen vzájemném kontrastu vynikají především až sladká “So Precious” nebo trochu zasněná “A Picture” proti přímočaré a takřka brutální “Unending Loss”), tak skrze různou úroveň využití progresivních prvků, které ač prostupují celou deskou, tak jsou zřetelnější spíše v její druhé polovině. A i když v žádném případě není daný aspekt dotažený do extrému, pořád to funguje a jsou to právě tyto aspekty, jejichž prostřednictvím Resonance Room sice možná trochu nenápadně, ale s definitivní platností potvrzují, že to nejsou žádní rádoby cool a jinak zcela neschopní nýmandi, ale muzikanti, se kterými je třeba počítat.


Další názory:

Ale jo, není to špatné… vlastně je to možná až překvapivě solidní. K “Untouchable Failure” jsem přistupoval v podstatě bez jakýchkoliv očekávání, a když už jsem nějaká měl, tak spíše ve smyslu ne moc záživné, průměrné a trochu utahané nahrávky, jenže deska, jakou Resonance Room natočili, má k něčemu takovému dost daleko. Samozřejmě, nejedná se o veledílo, které by člověku nějak překopalo jeho pohled na muziku, přesto se jedná o album více než slušné a rozhodně nenudící. Resonance Room umí s potemnělou gotickou atmosférou pracovat velmi dobře, rozvážně riffy i zádumčivý vokál fungují naprosto v pořádku – celkový dojem více než dobrý. Netvrdím sice, že budu “Untouchable Failure” poslouchat do konce života, nicméně těch několik poslechů jsem si dal s chutí a bavilo mě to.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.