Rhapsody of Fire - Dark Wings of Steel

Rhapsody of Fire – Dark Wings of Steel

Rhapsody of Fire - Dark Wings of Steel
Země: Itálie
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 22.11.2013
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Vis divina
02. Rising from Tragic Flames
03. Angel of Light
04. Tears of Pain
05. Fly to Crystal Skies
06. My Sacrifice
07. Silver Lake of Tears
08. Custode di pace
09. A Tale of Magic
10. Dark Wings of Steel
11. Sad Mystic Moon

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vývoj v řadách Rhapsody of Fire, kterým tahle italská parta prošla, je sice mediálně dostatečně provařený, ovšem je to natolik vděčné a dovolím si říct, že i ojedinělé téma, že si jeho přiblížení při recenzi novinky “Dark Wings of Steel” nemůžu odpustit. Vraťme se nyní nějakých sedm let zpět do minulosti, kdy byli (tehdy ještě pod původním jménem) Rhapsody nuceni změnit si z právních důvodů své jméno na jeho současnou podobu s dodatkem of Fire. Před sebou v té době měli slabé album “Triumph or Agony” a vleklé soudní tahanice s kapelníkem Manowar, tehdejším manažerem a šéfem vydavatelství, kterým nebyl nikdo menší než Joey DeMaio. Abych byl upřímný, příčina tohoto sporu mi doposud není úplně tak jasná, ovšem hlavní je fakt, že kapelu toto ochormilo na více než jeden rok, během kterého se jednotliví členové rozutekli, kam jen to šlo, nebo se věnovali svým sólovým projektům. Když už to vypadalo, že se Rhapsody of Fire vyhrabali z toho nejhoršího a začali sypat ne úplně hrozná alba v podobě “The Frozen Tears of Angels” a “From Chaos to Eternity”, tak si připravili překvapení…

…a rozdělili kapelu na dvě nová seskupení. První, jak už název Luca Turilli’s Rhapsody napovídá, vznikla kolem hlavního skladatele a kytaristy Luca Turilliho, kdežto Rhapsody of Fire pokračují dál s novým kytaristou, jímž se stal jistý Roberto de Micheli. Čert aby se v jejich vzájemných vztazích vyznal, když bubeník Alex Holzwarth donedávna působil v obou odnožích této kapely. Tímto se tak nezadržitelně dostáváme k událostem aktuálním a hlavní otázce, jež mě (předpokládám, že jsem nebyl sám) napadla při rozdělení kapely na dvě nové, a sice zda se to nějak projeví na výsledné podobě jejich alb, nebo dostaneme dvě totožné desky od velmi podobných kapel. Zatímco Luca Turilli již loni vysázel na stůl svůj debut “Ascending to Infinity”, který nijak zvlášť nevybočoval z odkazu Rhapsody (of Fire), bylo znát, že mu chybí skladatelský parťák Alex Staropoli, což se ukázalo už na jeho sólových projektech, které nikdy nedosahovaly kvalit ani těch slabších počinů jeho ex-domovské kapely, a první počin “Ascending to Infinity” nebyl žádnou výjimkou. Obavy, jež se tak vynořily v souvislosti s “Dark Wings of Steel”, tedy desátou řadovkou Rhapsody of Fire, byly jasné. Stejně jako Turillimu chybí Staropoli, tak se dalo čekat, že Staropolimu bude scházet Turilli. Jeho kytarové kudrlinky vždy patřily k ozdobám dřívějších alb, a pokud jeden začal doplňovat nebo v lepším případě rozvíjet nápady toho druhého, tak to mělo něco do sebe a právě to na “Dark Wings of Steel” chybí. Nebo spíš jsem očekával, že to bude chybět.

Výsledek tak je, že dostáváme dvě velmi podobná alba, kterým sice vzájemně něco chybí, ale v jádru mezi nimi žádný markantní rozdíl není. Rozklad kapely kvůli odlišnému hudebnímu směřování tak přijde naprosto k smíchu, když “Dark Wings of Steel”, krom jiného kytarového výraziva, nepřináší hudebně nic extra odlišného od “Ascending to Infinity”. Z toho, co doposud zaznělo, to vypadá, že vlastně jediným světlým bodem novinky Rhapsody of Fire bude jako vždy skvělý Fabio Lione, když skladatelsky je už předem zaděláno na další porci načančané nudy. Budete se divit, ale desátá řadovka, ačkoli nepřináší nic jiného než do detailu vypiplaný, epický symfonický power metal, budí dojem, že oproti minulejšku mají skladby silnější tah na branku, a protože melodický potenciál není úplně marný, tak se mi líbí víc než Turilliho loňský počin a vlastně poslední tři řadovky Rhapsody of Fire. Přestože se na novém zářezu podílel po dlouhé době jen jeden kytarista, tak příjemně překvapí hutnější kytarový sound, který nectí výhradně neoklasický italský zvuk, jako tomu bývalo v minulosti, ale některé pasáže připomínají spíš Kamelot. Celé je to sice pokryto velmi hustou vrstvou orchestrálních aranží a klávesových ploch, ale momenty, kdy celá ta šaškárna sklouzne do pozadí a do popředí se dostane jen klasické nástrojové obsazení, nejsou špatné. Za všechny zmíním povedenou “Tears of Pain”, která v refrénu zběhne ke klasickému fantasy power metalu, ale sloky jsou veskrze kytarově orientované, což v té záplavě orchestrací působí svěže.

Co se skladatelských postupů týče, tak sám bych ani nepoznal, že dosavadní dvorní skladatel Turilli už není součástí kapely, protože ačkoli je fakt, že jeho kytara slyšet opravdu není, tak jednotlivé písně samy o sobě nesou všechny znaky tvorby, které by se v podání Rhapsody of Fire daly označit za charakteristické. Fabio Lione je jeden z nejlepších vokalistů na scéně, takže není pochyb, že přirozené pasáže dává se stejnou lehkostí a sebejistotou jako pověstné výšky, jimiž zdobí nejeden refrén. V paměti určitě utkví hned ten první z úvodní “Rising from Tragic Flames”, v níž je hnán kupředu mohutnými sbory, které jsou nepostradatelnou součástí hudby této party. Totéž patří ke klasickým orchestracím, jež v minulosti byly daleko nápaditější, nicméně že by hrály jen druhé housle v pozadí, aby se neřeklo, to rozhodně ne. Alex Staropoli stále umí napsat moc pěkné pasáže, jimž nechybí i trocha dramatična, které dýchá z kombinace sborů a orchestru v “Tears of Pain”. Sice to není nikterak odzbrojující kombinace, ale dané téma funguje již léta, tak proč by ho nyní měli pánové přehlížet.

Jak je v případě Rhapsody of Fire zvykem, projde si posluchač v průběhu “Dark Wings of Steel” různými náladami. Samozřejmě nechybí epičtěji laděné skladby, v nichž se nešetří bombastickými aranžemi, kam spadá především “Angel of Light” nebo titulka ze závěru desky, ačkoli stopáží by k tomu sváděla spíš “My Sacrifice”. Ta má sice daleko k přímočaré písni, ale i přes delší hrací dobu působí jako obyčejná power metalová polobalada, která po celou dobu tak nějak plyne, občas se hrábne do strun a ke konci se snaží souboj mezi kytarou a klávesy navodit pocit velkolepého závěru. Zdůrazňuji, že se snaží, protože přestože tohle je jeden z momentů, který se mi na této skladbě vážně líbí, tak jako celku jí chybí nějaký vývoj, který závěrečné sbory nevyvolají. Svého zástupce na novince mají rovněž balady, ačkoli taková ta opravdu pravověrná je zde pouze “Custode di pace”, jež se fakt nepovedla. Nádech operní tvorby je díky použité italštině znatelný, ale přesto mám z takových patetických kravin husí kůži, takže při pozdějších posleších už jsem ji rovnou přeskakoval. No, a na konec jsem si nechal pořádné speed metalové hymny, při nichž zaplesá srdíčko nejednoho fanouška Lioneho výšek a vzletných melodických refrénů. O úvodní “Rising from Tragic Flames” už řeč byla, takže dalším flákem, který spadá do této kategorie, je určitě “Silver Lake of Tears”. Jestli tuto klasickou věc neukradl Staropoli ze starých šuplíků Helloween nebo ze zbytků, jež zůstaly z prvních dvou dílů Avantasie, tak nevím. Neříkám, že ten zbytek jsou prvotřídní pecky se vším všudy, ale když řeknu, že pokud jste neměli problém s dosavadní tvorbou tohoto tělesa, tak určitě nebudete novinkou překvapeni, ovšem neměli byste být ani zklamáni.

Pomyslný souboj mezi dvěma Rhapsody kapelami tak dle mého názoru vyhráli Rhapsody of Fire. Jejich živelnější a přirozenější verze symfonického power metalu sice není vyloženě můj šálek kávy, protože ten všudypřítomný optimismus, který z podobné hudby číší, je mi proti srsti, ale objektivně to album prostě není špatné a v rámci diskografie bych jej zařadil mezi to lepší. Má své silné i slabé stránky, to nelze popřít, ale protože jako celek se to dá zkousnout a neměl jsem s jeho poslechem žádný problém, tak jej hodnotím o stupínek výš než “Ascending to Infinity”, které možná zmiňuji až nebezpečně často, ale uznejte, že tomuhle srovnání se prostě nelze vyhnout, když stejně všichni čekají hlavně na výsledek, kdo na tom bude líp. Možná i těch 6,5 bodů vypadá na nízkou známku, protože když se člověk zamyslí, tak na scéně vlastně není kapely, která by hrála tuhle bombastickou verzi power metalu líp. Tedy, alespoň mě nikdo nepadá, ale přece jen to není taková pecka, abych z toho šel do kolen, to si radši pustím některý ze starších počinů, jimiž Rhapsody of Fire kdysi udivovali a získali si statut žánrové jedničky.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.