Rienaus - Saatanalle

Rienaus – Saatanalle

Rienaus - Saatanalle

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Kvlt

Tracklist:
01. Hänen armostaan
02. Polku
03. Kuolleen jumalan silmien alla
04. Välisoitto
05. Saatanalle
06. Kehoonsa kahlittu
07. Pimeä hehku

Hrací doba: 37:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heavy Promotion

Všemocné Metalové Archivy – nepřeberná studnice znalostí a základní příručka každého samozvaného pisálka! – praví, že ve Finsku existují hned dvě formace s názvem Rienaus. Což jen tak mimochodem ve finštině znamená Rouhání. Nicméně ta první z nich dle všeho jen kdysi vydala jediný demosnímek, tudíž jde asi jen těžko o záležitost, jakou by kdokoliv z nás znal. Zato o těch druhých Rienaus, o nichž si nyní začínáme povídat, jste už klidně slyšet mohli. Kapela už několik let hraje a v roce 2014 vydala svůj řadový debut „Aamutähdelle“. Dnes jsme se zde ovšem sešli ku příležitosti letošního vydání druhého dlouhohrajícího alba, jehož titul je všeříkající, přestože je opět ve finštině – „Saatanalle“.

Tak dobrá. Kapela se jmenuje Rouhání a album se jmenuje „Satanovi“. Kdo by vzhledem k těmto skutečnostem čekal cokoliv jiného než blasfemický black metal, tak je pěkný naivka. Překvapení se samozřejmě nekoná. Finské trio, jehož jeden člen jen tak mimochodem působí i v poměrně známých Azazel (což je pro mnohé kultovní formace, ale mně to přijde jako pěkná píčovina), samozřejmě plive síru do všech světových stran a občas i těch nesvětových. Anebo se o to spíš snaží,

Formálně Rienaus hrají docela na úrovni, o tom se samozřejmě nikdo nepře. Zvuk je střelený příjemně tak na půli cesty mezi špínou a čitelností, tudíž to leze dobře do ucha, a přitom posluchač nemá pocit nějaké podbízivosti nebo přeleštěnosti. Docela se mi líbí i vokály, které jsou patřičně uječené, ale zase ne kastrátsky vysoko. K plusům bych možná přidal i obálku „Saatanalle“, jejíž samotný výjev mi přijde dobrý, ale za mě by tedy nemusel být kurven logem a názvem alba.

Nicméně, to všechno jsou dejme tomu spíš dílčí záležitosti (dobře, až na ten zvuk, ten je jistě důležitý). Pokud se ovšem zaměříme na ty stěžejní atributy, jen těžko ze „Saatanalle“ vytřískáme víc než průměrnou záležitost. Poslech alba mě nijak nesere, však už jsem řekl, že do ucha to leze dobře, ale jednoduše tu nenacházím takřka nic, co by na mě dokázalo zapůsobit a nutit mě, abych se k novince Rienaus vracel. Tu a tam se vynoří až nečekaně povedený riff, kytarové sólo na pozadí „Kehoonsa kahlittu“ je vysloveně dobré, jenže…

Jenže jako celek „Saatanalle“ nedokáže výrazněji zaujmout. Kohokoliv, kdo se v black metalu pohybuje déle než půlroku, už takováhle nahrávka prostě nemůže vytrhnout a ukojit jeho touhu po zlé hudbě. Na to jsou Rienaus bohužel až příliš obyčejní a předvídatelní. Což je na jednu stranu trochu škoda, poněvadž Finové nějaké schopnosti zcela jistě mají, jenže… někdo ten průměr hoblovat musí, ne všechno mohou být geniální desky. A ten někdo jsou mimo jiné právě Rienaus.

„Saatanalle“ není úplně hloupá záležitost, to netvrdím. Při aktuální přeplněnosti scény však nemá příliš šancí zaujmout – chybí totiž síla hlouběji zasáhnout. Ve finále se tedy jedná o počin, jenž pouze prošumí kolem a za chvíli se na něj zapomene. Deska se jmenuje „Satanovi“ – nevím, jak je s ní spokojen sám Rohatý osobně, když mu ji Rienaus věnovali, ale já z hlediska posluchače se tedy uspokojen necítím. Je to vcelku zbytečné poslouchat, protože není problém najít hromady kvalitnějších záležitostí.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.