Riverside – Love Fear and the Time Machine

Riverside – Love, Fear and the Time Machine

Riverside – Love, Fear and the Time Machine
Země: Polsko
Žánr: progressive / atmospheric rock
Datum vydání: 4.9.2015
Label: Mystic Production

Hrací doba: 60:31

Odkazy:
web / facebook

Jestli se ještě do vydání minulého alba s titulem „Shrine of New Generation Slaves“ dali polští Riverside úspěšně přikrýt žánrovou škatulkou progressive rock / metal, která je provází po celou dobu trvání jejich kariéry, tak mi dovolte říct, že nyní, v souvislosti s uvedením nejnovější desky „Love, Fear and the Time Machine“ na trh, to už není tak úplně pravda. Riverside potvrzují cestu, na níž minule nastoupili, a pomalu a jistě opouštějí progresivní stavbu kompozic a elementy, které skupinu do této žánrové příslušnosti pasovaly, jsou pomalu a jistě eliminovány na naprosté minimum. RiversideMariuszem Dudou v čele se zaměřují více na atmosféru a budování nálady, již na posluchače přenášejí, což s sebou nese ruku v ruce relativně přístupnější a k orientaci jednodušší materiál.

Riverside se zkrátka mění. Vyvíjí. A stejně jako se proměňuje samotná hudba, začíná se Mariusz cítit mnohem jistější ve zpěvných, vyloženě melodických linkách, které jsou povětšinou poklidné a neprokládá je ostřejším vokálem, který byl na poměry Riverside hrubý a oživoval starší materiál, s nímž Poláci prorazili. A musím říct, že to jemu sluší stejně tak dobře jako kapele samotné. Líbí se mi, že se Riverside vydali tímto směrem, protože stejně jako působí sebejistě zpěvák, je slyšet, že tohle je hudba, kterou chtějí Riverside dělat, protože o nějaké nejistotě, jež by z posunu hlavního výraziva mohla plynout, není slechu. „Love, Fear and the Time Machine“ je paradoxně dost možná nejsilnějším a nejkompaktnějším albem od dob „Rapid Eye Movement“.

Současní Riverside tak znějí jako taková syntéza písničkové stránky Stevena Wilsona a britských náladotvůrců Anathema. A věřte, že to není kombinace vůbec špatná, protože hned úvodní „Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?)“ spustí takový emoční vodopád, že to není pro Dudu a jeho čtyřčlennou partu tolik typické. Takřka na celé ploše desky hrají prim zvonivé elektroakustické kytary a procítěný vokál hlavního tahouna, přičemž kytarové riffy vystrčí růžky jen opravdu zřídka (viz „Saturate Me“ či „#Addicted“). Přesto však nelze říct, že by „Love, Fear and the Time Machine“ bylo albem minimalistickým, to ne. Jen si vystačí s menším množstvím výrazových prostředků, než tomu bylo v minulosti.

Za mě směřuje k „Love, Fear and the Time Machine“ jen malá výtka k samotnému závěru desky, kde je na můj vkus přeslazeno a přebaladizováno, protože když se hned za sebou sejdou písně typu „Towards the Blue Horizon“, „Time Trivellers“ a „Found (The Unexpected Flaw of Searching)“, tak se mi vždy zachce po nějakém menším oživení, které v předešlých minutách obstarala třeba právě „Saturate Me“ či dvojka „Under the Pillow“. Dramaturgicky tak poslední třetina alba zaniká pod nánosem všech těch melodií, které na posluchače Riverside vysypou, ale jinak k samotné hudbě snad jen tolik, že tím, kam se pánové posunuli, mi udělali vážně radost, protože jsou v tomto emočnějším rybníčku velmi sebejistí.


2 komentáře u „Riverside – Love, Fear and the Time Machine“

  1. Když jsem viděl ten obal alba, tak mi hned naskočil David Gilmour a jeho On An Island.
    Obrázek má podobné atmo, font písma, (ale možná jen blouzním haha) a to mě přimělo si poslechnout Riverside. Moc tyhle ukňourané fňuk, fňuk kapely ala Anathema nemusím, ale tohle se poslouchá příjemně, je to takové lehké. Hudba před spaním, nebo milováním…..

    1. Souhlas. Jak s tím Gilmourem, protože tohle mě napadlo taky, když jsem ten obal poprvé viděl, tak s tím příjemným poslechem. Tím, jak Riverside “měknou”, tak jsou pro mě čím dál zajímavější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.