Riverside - Shrine of New Generation Slaves

Riverside – Shrine of New Generation Slaves

Riverside - Shrine of New Generation Slaves
Země: Polsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 21.1.2013
Label: InsideOut Music / Mystic Production

Tracklist:
01. New Generation Slave
02. The Depth of Self-Delusion
03. Celebrity Touch
04. We Got Used to Us
05. Fee Like Feeling
06. Deprived (Irretrievably Lost Imagination)
07. Escalator Shrine
08. Coda

Hodnocení:
Kaša – 8/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Dlouhá léta stála polská partička Riverside na okraji mého zorného pole. Věděl jsem o nich, věděl jsem, jakou hudbu produkují, a přesto jsem vydržel celá léta je slepě přehlížet. Vlastně už ani neznám přesný důvod, ale nějak se mi do toho prostě nechtělo. Změna nastala teprve se čtvrtým albem “Anno Domini High Definition”. Najednou jsem zjistil, že to není vůbec špatné a začal jsem pronikat i do zbytku jejich diskografie. S odstupem času si říkám, jak jsem byl blbý, že jsem sám sebe dokázal tak dlouho ochuzovat o kvalitní počiny jako “Out of Myself” či “Second Life Syndrome”, na kterých Riverside nastavili laťku tak vysoko, že ji doposud nepřeskočili.

“Shrine of New Generation Slaves” je docela jistě klasický počin z kuchyně našich severních sousedů. Čtveřice z Varšavy, v jejímž čele stojí nepřehlédnutelný zpěvák/baskytarista Mariusz Duda, se album od alba posunuje k něčemu, co by se dalo vzdáleně charakterizovat jako písničkový prog-rock/metal. Aniž bych to myslel jakkoli urážlivě, tak se od delších kompozičních celků častěji posouvají k jednodušším písním, z nichž si možná některé zachovávají delší stopáž, svou stavbou však nepůsobí toliko nepřístupně jako třeba na EP “Memories in My Head”, na kterém kapela oslavila své desetileté výročí. Tři skladby při hrací délce půl hodiny ukázaly, že jsou Riverside schopni oslnit i když nepoužívají přístupnějších motivů a kratších, údernějších skladeb. Novinka navazuje na předešlou “Anno Domini High Definition” a opět tak sází na relativně svižnější skladby, které však neztratily nic z progresivně komplexních základů, na nichž čtveřice staví. Dojem klasické nahrávky podtrhuje obal z rukou (jak jinak) Travise Smithe, který se proslavil svou prací pro Opeth, Nevermore či právě Riverside, protože tohle je už jejich pátá spolupráce.

Mix progresivního rocku a metalu se na “Shrine of New Generation Slaves” rozvíjí v dokonalou symbiózu hned v několika momentech. V tomto ohledu určitě stojí za zmínku “New Generation Slave”, která sice začíná pěkně zlehka a pomalu, jakoby ve stylu intra, ale někde v půlce její stopáže se vše zlomí a dočkáme se chytrých kytarových riffů, které mi svou atmosférou připomínají Porcupine Tree na jednom z pozdějších alb. Tato píseň se dotkne klasického hard rocku díky vzletnému vokálu a klávesám. Na úvod je tato skoro-titulka příjemné odlehčení a především díky chytlavé melodii v refrénu to pro mne byla dlouho jednička alba, protože se mi dostala pod kůži pěkně rychle. Obdobná měřítka snese hned několik dalších skladeb, které s hard rockem bez ostychu koketují, až jsem místy zapomněl, co že to borci vlastně mají hrát. “Celebrity Touch” zaujme chytře stavěným riffem, “Feel Like Feeling” zase přímočarým, elektronicky volajícím zevnějškem. Každý si najde to své, aniž by Riverside museli ustoupit ke kompromisům.

Najdou se i nějaké ty výjimky, bez kterých by vše, co doposud bylo řečeno, bylo až moc pravdivé, takže pro milovníky obsáhleji vystavěných a do detailů propracovaných skladeb jsou tady “The Depth of Self-Delusion”, emocemi nabitá “Deprived (Irretrievably Lost Imagination)” s fantastickým jazzovým závěrem se saxofonem. Nad oběma však vysoce ční (skoro) závěrečná “Escalator Shrine”, která připomíná skladatelské postupy Stevena Wilsona v době, kdy to ještě s Porcupine Tree táhl na plný plyn. Tato píseň nejprve pěkně v poklidu, s výraznou pinkfloydovskou rytmikou roste až do momentu, kdy se v jejím středu zlomí a začne se pěkně v progresivním stylu exhibovat. Zejména klávesák Michał Łapaj dostal víc prostoru na ploše dvou minut, než v některých jiných skladbách dohromady. Závěrečná “Coda” už jenom dotváří a nechává doznívat atmosféru předešlých padesáti minut. Přes minutu dlouhá akustická vybrnkávačka, jejíž hlavní gró tvoří procítěný projev Mariusze. Prostě taková pověstná tečka na závěr.

Nebo ne? Pro vlastníky limitované edice si totiž Riverside nachystali další dvě kompozice “Night Session” s přízvisky “Part One” a “Part Two”, což jsou dva delší kousky, které (alespoň tak soudím dle názvu a jiného zvuku oproti zbytku desky) vznikly živě ve studiu a ukazují hranice kapely v oblasti psychedelického rocku a kam až jsou schopni tyto hranice posunout. Není to vůbec špatné, ovšem kvality plnohodnotných skladeb tyto bonusy nedosahují, takže je vlastně dobře, že se nachází pouze na limitované edici. Možná by to chtělo založit na těchto ingrediencích nějaký neřadový počin, kde by naplno mohla vyniknout atmosféra, o kterou se na bonusovém disku pokusili, ale nevytáhli ještě všechna esa z rukávu.

Vyrovnané a emocemi nabité desky jako “Shrine of New Generation Slaves” neleží na zemi v takovém množství, aby o ně člověk denně zakopával, takže z tohoto hlediska mají Riverside co nabídnout i novým posluchačům, kteří doposud s touto čtveřicí nemají žádné zkušenosti. Hlavní devízou tohoto alba je jednoznačně jeho uvolněnost a plynulost při zachování schopnosti překvapovat i po delší době, což je kombinace, o kterou se možná snaží kdekdo, ale ne každému se tohoto výsledku podaří dosáhnout s hlavou vztyčenou. Budu samozřejmě mluvit pouze sám za sebe, ale mě novinka Riverside dost potěšila i věřím, že podobně by si mohla získat i vás.


Další názory:

Polští progresivisté Riverside pro mě nejsou neznámým pojmem, když vyšla deska “Anno Domini High Definition”, dost jsem je sjížděl. Jinak musím přiznat, že s dřívější tvorbou kapely úplně zkušenost nemám. Letošní počin nijak nezklamal, Poláci drží laťku, kterou si dříve nastavili. Přišli s komplexním dílem, které zahrnuje slovo progres ze všech úhlů pohledu. Objeví se pasáže, které jako by vypadly z Porcupine Tree, zároveň nemůže chybět dotek Pink Floyd a klasického hard rocku. Fungují jak krátké údernější skladby, tak i epická kompozice “Escalator Shrine”, o překvapení není nouze. Kvalitní, byť trochu rutinní materiál.
Stick


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.