Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 2.2.2010 Label: Roadrunner Records / Loud & Proud Tracklist: 01. Jesus Frankenstein 02. Sick Bubble-Gum 03. What? 04. Mars Needs Women 05. Werewolf, Baby! 06. Virgin Witch 07. Death and Destiny Inside the Dream Factory 08. Burn 09. Cease to Exist 10. Werewolf Women of the SS 11. The Man Who Laughs Hodnocení: 6/10 Zbytek redakce hodnotí: Corey(8) – 8/10 Seda – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Sice to chvíli trvalo, než se Rob Zombie konečně dokopal k vydání pokračování svého dnes již takřka legendárního sólového debutu „Hellbilly Deluxe“ z roku 1998, ale nakonec jsme se přece jenom dočkali. A jaká tedy deska s celým názvem „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“ je?

Nejdříve je nutné si zodpovědět otázku, co od hudby Roba Zombieho očekáváte. Pokud to není žádné velké umění, ale parádní a chytlavé songy, které se vám zakousnou do palice tak vehementně, že je odsud nedostanete ani heverem, ulítlé, komiksově úchylné a s nadhledem podané pecky, které vás čapnou za flígr a vymetou s vámi podlahu vašeho obýváku, tak jste na tom podobně jako já. V čem je tedy problém? Snad v ničem… jen možná, že na „Hellbilly Deluxe 2“ se tohle tak trochu (a u Roba poprvé v kariéře) nepovedlo. Není to žádný průser, o tom žádná, ale přece jenom v kontextu Zombieho předchozí tvorby, musím novince přiklepnout ze všech (teď již čtyř) sólovek tu poslední pozici. Svému staršímu bráchovi z devadesátého osmého nesahá nový „Hellbilly Deluxe“ ani po pytlík.

A začátek desky je přitom přímo famózní. Tomu říkám nástup. Vůbec poprvé je rozbita forma, kdy placku otevírá hororově laděné intro. To je totiž zakomponované rovnou do prvního songu „Jesus Frankenstein“. Vůbec to však nevadí. Tato hned první pecka je totiž absolutní bomba do držky, kulervoucí jízda s tahem na bránu, že konkurence může blednout závistí. A ten refrén, no to je mrda, co vám budu povídat. Podobně našlapaně hustá je i videoklipová dvojka „Sick Bubble-Gum“, třetí singlová „What?“ a také čtvrtá „Mars Needs Women“. Jenže to je asi tak skoro všechno…

S následujícími songy už to taková sláva není. Ne, že by byly všechny vyložené špatné, světlé momenty by se našly, jenže proti úvodní vražedné čtyřce jde laťka o poznání dolů, přičemž klesá spíše pozvolně až k té nejméně povedené písni, což je u mě „Death and Destiny Inside the Dream Factory“, která prostě není nic jiného než vata, sorry. I třeba taková dost proklamovaná „Werewolf Women of the SS“ mě nechává docela chladným.

Z letargie vytrhává až osmá „Burn“, která se také relativně povedla, a z druhé poloviny alba je to zřejmě jediný song, jenž se nemusí bát srovnání s první písničkami. Jen to kytarové sólo, či co to mělo být, mi tam nesedí. Králem druhé půlky „Hellbilly Deluxe“ se tak stává závěrečná „The Man Who Laughs“, na níž jsou zajímavé u Zombieho dosud neviděné (ehm, neslyšené) smyčce. Jen škoda, že ji rozbíjí hodně nudné a nepovedené sólo na bicí, které se rovná čtyřem zazděným minutám.

Jak jsem již někde výše prozradil, není to nějaký extrémní průser. To ne. Pokud jste si Robovu muziku někdy v minulosti oblíbili, jděte bez obav i do novinky. Stejně jako její předchůdci, i ona totiž svému autorovi poskytuje hned několik koncertních tutovek, jen jich protentokrát není tolik. Počin je to lehce kvalitativně nevyrovnaný, první polovina zabijácká, druhá už je o dost horší. Pořád je to sice dobré, ale už to prostě není “tak dobré”.