Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 23.4.2013 Label: Zodiac Swan Records / T-Boy Records / Universal Music Enterprises Tracklist: 01. Teenage Nosferatu Pussy 02. Dead City Radio and the New Gods of Supertown 03. Revelation Revolution 04. Theme for the Rat Vendor 05. Ging Gang Gong De Do Gong De Laga Raga 06. Rock and Roll (in a Black Hole) 07. Behold, the Pretty Filthy Creatures! 08. White Trash Freaks 09. We’re an American Band [Grand Funk Railroad cover] 10. Lucifer Rising 11. The Girl Who Loved the Monsters 12. Trade in Your Guns for a Coffin Hodnocení: H. – 8/10 Kaša – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Přestože se to někomu, kdo ví, jaký mám vkus a jakou hudbu většinou poslouchám, může zdát dost divné, muziku Roba Zombieho jsem měl vždycky rád. Nějaký konkrétní hluboký důvod v tom není, jednoduše mě ta jeho jetá prezentace, kulervoucí hitovky a poněkud groteskní atmosféra na pomezí hororu a pokleslé zábavy pro úchyláky vždycky bavily. Ve zkratce řečeno, ten chlápek má prostě styl, muziku dělat umí a dohromady je z toho po čertech zábavná záležitost. To je sice celé, nicméně je toho dostatek na to, aby se Zombie probojoval mezi mé oblíbené hudebníky, na jejichž nové desky se dost těším a s obrovskou chutí si je poslechnu. Možná je jen škoda, že si s nimi pokaždé dává tak na čas (i když tři roky, které uběhly od předchozího počinu, nejsou zas až tak extrémní díra, jako tomu bylo dřív), což je s největší pravděpodobností způsobeno tím, že Zombie s kapelou má ve zvyku dost masivně koncertovat (bohužel hlavně v Americe), a také tím, že Rob už dávno není jen muzikant, ale také filmař. Upřímně se přiznám, že osobně bych dal přednost tomu, aby bylo víc hudby a méně filmů, protože s výjimkou výborných prvních dvou bijáků “House of 1000 Corpses” a “The Devil’s Rejects” (v češtině jako “Dům 1000 mrtvol”, resp. “Vyvrženci pekla”) mě jeho počiny ze stříbrného plátna příliš neberou a třeba takový “Halloween” mi přišel dost slabý.

To už jsme ovšem odbočili trochu jinam, než kam by měl článek směřovat, jelikož se dnes máme věnovat nové desce, která má asi nejvíc cool název z celé Zombieho diskografie – “Venomous Rat Regeneration Vendor”. Ačkoliv zpočátku jsem se na novinku dost těšil, těsně před vydáním mě nadšení začalo poměrně opouštět, k čemuž byly hned dva důvody. Tím prvním byla vzpomínka na předcházející počin “Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool”, kterou při vší úctě považuji za jednoznačně tu nejhorší ze všech sólovek, jaké Zombie doposud vydal. Což o to, pár songů bylo opravdu dobrých, především z první poloviny, jmenovitě “Jesus Frankenstein”, “Sick Bubblegum”, “What?”, “Mars Needs Women” a “Werewolf, Baby”, ale druhá půle již byla s výjimkou povedené “Burn” jenom nepříliš povedená vata, která víc nudila, než bavila, což na žádném z předchozích alb nebývalo. Vcelku logicky tedy panovaly pochybnosti, zdali se Zombiemu podaří na “Venomous Rat Regeneration Vendor” laťku zvednout na úroveň, jakou bych si já představoval. Oním druhým důvodem, proč jsem novince tak moc nevěřil, pak byl singl “Dead City Radio and the New Gods of Supertown”, který sice není vyloženě špatný a pár solidních momentů má, ale jako singl mi přišel poměrně nevýrazný – a za předpokladu, že jako singly, které budou desku propagovat, bychom měli vybírat ty nejlepší pecky, “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” moc nadějí nedávalo…

Finální výsledek “Venomous Rat Regeneration Vendor” ovšem jasně ukázal, že jakékoliv pochybnosti nebyly v tomto případě na místě, jelikož hned první poslech je hravě rozprášil. Přesně, jak už to tak bývá – zatímco na “Hellbilly Deluxe 2” jsem se opravdu hodně těšil a nakonec se z toho vyklubalo zklamání, k “Venomous Rat Regeneration Vendor” jsem zpočátku přistupoval střízlivě, jenže deska mi lidově řečeno nakopala prdel. První tři Zombieho sólovky začínaly zajímavými intry (obzvláště “Sinners, Inc.” z “The Sinister Urge” a “Sawdust in the Blood” z “Educated Horses” jsou vyloženě skvělé), novinku podobně jako na “Hellbilly Deluxe 2” odpaluje rovnou regulérní song “Teenage Nosferatu Pussy” a nutno říct, že jde o otvírák jak hovado, možná hned jeden z nejlepších kusů na albu. Song takřka ihned chytne pod krkem a od prvních vteřin do posluchače láduje přesně to, co od Roba Zombieho máme rádi – našlapaná kytarová práce (John 5 bylo to nejlepší, co mohlo Zombieho kapelu potkat), chytlavá rytmika, která vše žene patřičně kupředu, samozřejmě nezaměnitelný vokál vrchního principála, kulervoucí refrén, který se vám hned na první dobrou nacpe do hlavy, odkud už jej nevypáčíte ani heverem, a navrch zmiňovaná groteskní atmosféra, která tomu celému nasazuje korunu.

Následuje již zmiňovaný a trochu rozporuplný singlový kousek “Dead City Radio and the New Gods of Supertown”, který – jak již bylo řečeno – rozhodně není zlý, ale na celém “Venomous Rat Regeneration Vendor” patří k těm nejslabším (nebo lépe řečeno k těm nejméně dobrým) kouskům. Refrén se určitě povedl, ale sloky jsou takové nic moc, stále se ale nejedná o nic, co by člověka nutilo písničku přeskočit. A rozhodně se také sluší dodat, že v rámci desky jako celku mi song vadí o dost méně než v samostatné podobě jakožto singl. Tak či onak, náladu okamžitě vylepší hned následující “Revelation Revolution”, která se zpočátku tváří trochu nenápadně, ale má sílu jak dobytek a některé momenty v ní by se v klidu uživily třeba i na “The Sinister Urge”, které – i když asi půjdu trochu proti proudu, když to neprohlašuju o kultovním “Hellbilly Deluxe” – je asi mojí nejoblíbenější Zombieho fošnou.

Když jsme výše o hovořili o výborných intrech, která Zombie vždycky uměl, na novince tento kousek zastupuje na čtvrté pozici “Theme for the Rat Vendor” se značně orientální náladou, přesto se však do celku v pohodě hodí a jedná se o skvělé ozvláštnění, po němž přijde další pecka “Ging Gang Gong De Do Gong De Laga Raga”, jejíž jméno si v životě nedokážu zapamatovat. Nicméně se v ní opět ukazuje nepochybná síla Zombieho muziky – nejedná se o žádnou velkou vědu, song nabízí vcelku jednoduchý riff i přímočarou rytmiku, ale celé to neuvěřitelně šlape a hlavně baví, aby písnička posléze vybouchla do řízného refrénu. Poměrně netradiční na Zombieho poměry je “Rock and Roll (in a Black Hole)”, ale i podobná ozvláštnění patřila k tomu, co třeba na “Hellbilly Deluxe 2” citelně chybělo, zvlášť když třeba “Educated Horses” i “The Sinister Urge” s nimi pracovat dokázaly. “Rock and Roll (in a Black Hole)” staví na (téměř) nekytarových a trochu elektronicky znějících pasážích s trochu plíživějším vyzněním, které jednou v polovině a jednou na konci songu vybuchne do metalového nářezu, jenž je na v kontextu zbylých songů dost rychlý. Nohu na plynu má kapela i v následující “Behold, the Pretty Filthy Creatures!”, ale i v takové fofrovačce si kapela bez problémů drží svůj ksicht.

U zbylých songů by to již mohlo vypadat, že Rob Zombie s kapelou už v nich nepřicházejí s ničím novým, což je co do struktury nebo překvapení jistě pravda, ani náhodou to však neznamená, že by závěr “Venomous Rat Regeneration Vendor” nějak nudil, protože i tady se najdou výborné songy. Zajímavá je jistě “We’re an American Band”, čili cover od Grand Funk Railroad, v němž mě sice moc nebaví kytarové sólování, ale refrén je hodně fajn a ke zbytku alba sedne jak nic, ale i třeba další trochu rockovější zářez “Trade in Your Guns for a Coffin” na úplný konec. Nejlepším songem ze závěru desky je dle mého názoru ovšem jednoznačně skvělá “The Girl Who Loved the Monsters”, která je sice ve své podstatě klasickou “zombieovkou”, ale moc dobrou. Poslední dvě písničky, které jsme doposud nezmínili, “White Trash Freaks” a “Lucifer Rising”, už nic extra nového opravdu nepřinášejí, ale jsou úplně v pohodě a výborný dojem z “Venomous Rat Regeneration Vendor” ani v nejmenším nekazí.

Celkově se mi “Venomous Rat Regeneration Vendor” opravdu líbí. Zombieho diskografie je poměrně vyrovnaná a směrem nahoru z ní podle mě vystupuje pouze “The Sinister Urge” (směrem dolů zase “Hellbilly Deluxe 2”), kterou se pokořit nepodařilo, nemám však sebemenší problém zařadit novinku po bok “Hellbilly Deluxe” a “Educated Horses”, což je, myslím, velmi solidní výsledek a jak již bylo naznačeno výše, vlastně lepší výsledek, než jsem očekával. Když nic jiného, Rob Zombie si u mě opět napravil reputaci po slabším “Hellbilly Deluxe 2”, a to se také počítá. Celkově jsem s výsledkem “Venomous Rat Regeneration Vendor” více než spokojen.

Další názory:

Předchozí album “Hellbily Deluxe 2” nezastihlo Roba Zombieho a jeho doprovodnou kapelu zrovna v působivé formě, díky čemuž pokračování kultovního debutu zůstalo daleko za očekáváním a několik skvělých skladeb bylo trestuhodně pohřbeno pod hromadou vycpávky. Právě z tohoto důvodu jsem k novince přistupoval s očekáváním o poznání střízlivějším a musím říct, že “Venomous Rat Regeneration Vendor” je rozhodně krokem vpřed, protože těch slabších skladeb na něm není naštěstí mnoho. Pokud od Roba Zombieho nečekáte žádné velké umění, ale chytlavé tutovky, tak by vám novinka neměla přivodit žádné problémy a měli byste se skvěle bavit. Mě odjakživa bavily kratší a rychlejší fláky tohohle milovníka hororu, takže je celkem jasné, že jsem šel do kolen z kousků jako “Behold, the Pretty Filthy Creatures!” a “Trade in Your Guns for a Coffin”, které si svoji úderností a chytlavostí nic nezadají se staršími skladbami. Spousta písní má silný hitový potenciál, který spolu s nezaměnitelným zvukem, jejž si Rob Zombie za ta léta vypracoval, funguje znamenitě a jsem toho názoru, že právě toto album mělo vyjít pod hlavičkou “Hellbilly Deluxe”, protože svou kvalitou by si tento legendární titul zasloužilo mnohem víc než minulý zářez.
Kaša