Země: Velká Británie Žánr: pop Datum vydání: 4.11.2016 Label: Columbia Records Tracklist: 01. The Heavy Entertainment Show 02. Party Like a Russian 03. Mixed Signals 04. Love My Life 05. Motherfucker 06. Bruce Lee 07. Sensitive 08. David’s Song 09. Pretty Woman 10. Hotel Crazy 11. Sensational Hrací doba: 39:57 Odkazy: web / facebook / twitter

Robbie Williams bezesporu patří mezi nejvýraznější osobnosti britského popu uplynulých dvaceti let. Od doby, kdy způsobil malé ostrovní šílenství se svou kapelou Take That, uplynuly více než dvě dekády a během té doby si prošel klasickou cestu popstar, takže zažil jak chvíle, kdy se pohyboval v hvězdných výšinách, tak pád o několik pater dolů na okraj zájmu širokého hudebního obecenstva. Záměrně netvrdím, že se dostal na samé dno, protože si myslím, že zas až tak své dříve získané pozice nevyklidil, ale pryč jsou doby, kdy se jeho alba dala označit za skvělá nebo přinejmenším velmi povedená. A tuto situaci se loni snažila napravit jeho další řadová placka „The Heavy Entertainment Show“.

Nakolik se Robbiemu podařil plnohodnotný návrat, ještě necháme chvilku stranou, ale řekněme si na rovinu, že posledních pár desek nebyly žádné šlágry. Doby „I’ve Been Expecting You“ či „Sing When You’re Winning“ a „Escapology“, což jsou všechno počiny z přelomu milénia, jsou dávno pryč, protože posledních několik alb bych označil v rámci jeho diskografie za vcelku obyčejná a ničím nevyčnívající. Dokonce i kontroverzní „Rudebox“, které rád nemám, je v tomto ohledu výraznější nahrávkou, na niž se alespoň nezapomíná. Na druhou stranu, z „Reality Killed the Video Star“ a „Take the Crown“ si vybavím maximálně první dva singly a tím to končí. A říkám to navzdory faktu, že mám Robbieho rád a jeho nová alba si vždycky s chutí poslechnu.

Bohužel s „The Heavy Entertainment Show“ se toho od minula příliš nezměnilo, a přestože se jedná o desku, která se pod kůži díky většímu množství hitů dostává rychleji, celkový výsledek je nevyrovnaný. Přechází se od naprostých hovadin k velmi povedeným skladbám, při nichž si říkám, že starý dobrý Robbie je zase zpět. Hodně jsem si sliboval od návratu ke spolupráci s Guyem Chambersem, jenž má na starosti spoustu starších hitovek, nicméně nelze říct, že by kusy s jeho autorským vkladem patřily k vrcholům „The Heavy Entertainment Show“, takže i to pověstné kouzlo spolupráce dvojice Williams–Chambers už není zdaleka to, co bývalo. Za vše mluví singlová hovadina jménem „Party Like a Russian“ s nasamplovanou ruskou melodií z baletu na motivy Romea a Julie.

Když už jsem nakousl ty slabší momenty, je nutné zmínit úvodní nevýraznou titulku „The Heavy Entertainment Show“, jíž schází energie starších tutovek a pořádný odpich, aby mohla album slušně nakopnout. Úspěšně zapadne elektroničtější „Sensitive“ s funky houpavým rytmem a předposlední „Hotel Crazy“ naopak se swingovým feelingem, díky kterému ji chápu spíš jako zbytek z předchozí „Swing Both Ways“. Tedy abych byl přesný, tak minimálně svou kvalitou k tomuto svádí. „Pretty Woman“ na první poslech působí rozverně a energicky, ale do hlavy jsem ji prostě a jednoduše nedostal.

Naopak se hodně vyvedla rytmicky úderná „Bruce Lee“, na níž se mi líbí košatý refrén s ženským sborem v pozadí. Jedním z nejvýraznějších momentů je třetí „Mixed Signals“ z pera zaoceánských rockerů The Killers (ti si na albu ve své skladbě zahráli), kterou Robbie táhne svým vypjatým vokálem vzhůru. Vážně povedená věc se silným hitovým potenciálem. Totéž by se dalo říci i o prvoplánové rádiovce „Love My Life“, jež v přímém souboji poráží další baladu „David’s Song“. Jasně, je to kýč jako prase, ale přesto jsem si ji postupně oblíbil natolik, že s ní nemám žádný problém a občas jsem se přistihl, že si ji bez jakéhokoli studu pobrukuji.

Další z vrcholů se skrývá za „Motherfucker“, kterou táhne Robbie od začátku do konce na svém charisma. Tohle je jeden z momentů, kdy mi do sebe zapadaly všechny aspekty dané kompozice, takže od povedeného textu a skvělé vokální až po příjemně aranžérsky košaté pozadí „Motherfucker“ nemá chybu.

Přestože nelze popřít, že by „The Heavy Entertainment Show“ jako celek bylo dostatečně barvité, tak to v tomto případě nestačí a právě onou zdánlivou snahou zaujmout tak nějak všechny si podřezává větev pod nohama. V porovnání s třemi předchozími počiny je to rozhodně krok, z nějž po dlouhé době cítím z Robbieho sebejistotu, ale k veskrze povedenému dojmu mu nějaká ta vata pořád přebývá. Pro fanoušky tohoto britského showmana se však jedná o povinnost, s níž budou jistě spokojeni. Já to vidím jen na lehčí nadprůměr.