Země: Česká republika Žánr: dark metal Datum vydání: 25.11.2016 Label: Agonia Records Tracklist: 01. Life of Demon 02. Osculum Infame 03. Moment of Fright 04. The Book of Death 05. Black Iris 06. Moment of Hope 07. The Key to the Empty Room 08. New Empire 09. Up to the Down 10. Do You Think Is It the End? Hrací doba: 49:18 Odkazy: web / facebook / bandzone K recenzi poskytl: Agonia Records

O Root již v našich zeměpisných šířkách byly popsány stohy papíru, toho skutečného i toho imaginárního v počítači, a další stohy na své popsání ještě čekají. Ale tomu se není co divit. Ať si totiž o Root myslíte cokoliv a ať už jejich ústřední persónu považujete za ikonického frontmana nebo egoistického senilního dědka, jedna věc se téhle kapele upírat nedá – za legendy jsou považováni právem. Jakkoliv se jejich poslední tvorba ubírá jakýmkoliv směrem a jakkoliv kvalita desek objektivně padá, Root už navždy budou zapsáni v kronice českého metalu na jednom z čestných míst.

Zatímco třeba u různých (věkových) souputníků jako Törr či Asgard lze docela úspěšně polemizovat o tom, nakolik jejich domnělá legendárnost plyne z kvalitní hudby, anebo čistě jen ze skutečnosti, že ty kapely hrají dlouho, u Root není pochyb o tom, že ve své historii natočili i excelentní nahrávky. Excelentní nejen na poměry své doby, ale i v dnešním měřítku a dnešní optikou – jednoduše nadčasové věci. Já bych se dokonce nebál prohlásit, že jisté nahrávky jejich diskografie patří k tomu úplně nejlepšímu, co kdy kdo v naší kotlině na metalovém poli natočil. To však samozřejmě berte čistě jako subjektivní názor.

Nicméně nelze přehlížet, že odchody výrazných persón Root velmi uškodily stejně jako místy poněkud rotující sestava v posledních deseti letech. Root totiž není jen BigBoss, kapela už dávno ztratila dlouholeté stálice v podobě Ashoka, Evila a – samozřejmě – Blackieho, jehož absence bolí asi nejvíce i po těch letech. Právě s jeho odchodem totiž začala kvalita nahrávek Root upadat, ať už jde o nevýrazné a nudné „Daemon viam invenient“ nebo rozporuplný návrat k black metalu na „Heritage of Satan“, jenž přinesl pár dobrých písní i několik poněkud trapných momentů.

Na své novince „Kärgeräs – Return from Oblivion“ se Root stejně jako na „Heritage of Satan“ vracejí do minulosti a pokoušejí se vzkřísit doby dávno uplynulé. Byť tentokrát míří do jiného období své historie. Jak už název napovídá, letošní počin navazuje na desku „Kärgeräs“ z roku 1996, jež v diskografii Root patří k těm nejoceňovanějším (ačkoliv mým osobním favoritem není). Jenže pozor, ohlížení se za „Kärgeräs“ nakonec probíhá čistě v rovině příběhové a textové, nikoliv v rovině hudební. V té se totiž Root nejvíce přibližují svému darkmetalovému období na přelomu tisíciletí, což je mezi námi právě ta éra, jíž si osobně považuji úplně nejvýše. Konspirační teoretik by pak okamžitě viděl další souvislost v  angažování staronového kytaristy Aleše Dostála, jenž s kapelou svého času natočil možná vrcholné dílo „The Book“ z roku 1999.

Nicméně návrat stylový se nemusí nutně rovnat návratu kvalitativnímu, což je právě případ „Kärgeräs – Return from Oblivion“. Jisté riffy by se skutečně teoreticky mohly objevit na nějakém albu z triumvirátu „The Book“ – „Black Seal“ – „Madness of the Graves“, nicméně jako celek novinka nemá šanci se zmiňovaným majstrštykům přiblížit a jen se jim zdálky kouká na záda. Zcela zatraceníhodné však „Kärgeräs – Return from Oblivion“ jistě není – pořád je to důstojnější a lepší počin než „Daemon viam invenient“ a „Heritage of Satan“ dohromady.

Novince se nedá upírat, že několik písní je dobrých a nestydím se říct, že mě baví. A vlastně jich je není tak málo jako posledně, což je příjemné. „Osculum Infame“, „Moment of Fright“, „The Book of Death“ či „Black Iris“ jsou zcela jistě povedené, což z první půle „Kärgeräs – Return from Oblivion“ činí dobré poslouchání i navzdory trochu rozporuplnějšímu otvíráku „Life of Demon“, který patří k tomu méně přesvědčivému. Jmenovaná čtveřice však dokáže nabídnout dobré riffy i atmosféru a vlastně bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem nechtěl, aby takhle nějak současní Root zněli.

Druhá půle desky už je ale výrazně slabší, hlavně ji načíná kýčovitá „Moment of Hope“, již jsem začal nenávidět takřka okamžitě a velice rychle jsem ji při poslechu začal nemilosrdně přeskakovat. Další pomalá a baladická věc „The Key to the Empty Room“ už je stravitelná, ale že bych si ji užíval, to tvrdit nemohu. „New Empire“ se dá, ale nic zvláštního to není a v rámci celku docela úspěšně zapadne, byť je několik motivů slušných. Až závěrečná dvojice „Up to the Down“ (další baladická záležitost, tentokrát konečně povedená) a „Do You Think Is It the End?“ s výrazným kytarovým motivem zlepšuje náladu.

Klidně si i takhle krátce po vydání dovolím říct, že podobně jako oba předchůdci ani „Kärgeräs – Return from Oblivion“ zkoušku časem nepřežije a zpětně nebude velkých důvodů se k fošně vracet. Je svým způsobem příjemná, je vcelku důstojná a rozhodně je o třídu lepší než předchozí dva počiny. Nicméně když bude nálada na Root v tomto stylu, počiny z přelomu tisíciletí vždy vyhrají na plné čáře, protože s žádným z nich se „Kärgeräs – Return from Oblivion“ nemůže rovnat.

Vedle toho by novince šlo vytknout i pár dalších věcí, za něž trochu paradoxně může hlavní persóna Root. BigBoss je dobrý zpěvák se specifickým hlasem, ale místy poněkud přehrává a působí mírně afektovaně. Dá se to zvládnout, ale některé linky prostě mohly být lepší. V neposlední řadě jsem vůbec nepochopil, proč musí být BigBossova držka na obálce, působí to… no, děsně.

I přes zmiňované výhrady, z nichž některé jsou dílčí a jiné poměrně velké, je ale „Kärgeräs – Return from Oblivion“ slušná nahrávka, která mě z jistého úhlu pohledu i potěšila, poněvadž jsem už po „Daemon viam invenient“ a „Heritage of Satan“ nečekal příliš. Poslech se tomu věnovat dá, ale jak již padlo, z dlouhodobého hlediska album vedle starších věcí zapadne a vcelku právem.