Rotting Christ - Kata ton daimona eaytoy

Rotting Christ – Κατά τον δαίμονα εαυτού

Rotting Christ - Κατά τον δαίμονα εαυτού
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.3.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. In Yumen – Xibalba
02. P’unchaw kachun – Tuta kachun
03. Grandis Spiritus Diavolos
04. Κατά τον δαίμονα του εαυτού
05. Cine iubeşte şi lasă
06. Iwa Voodoo
07. Gilgameš
08. Русалка
09. Ahura Mazdā-Aŋra Mainiuu
10. Χ ξ ς’

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 8/10
Kaša – 8/10
Atreides – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Řekové Rotting Christ patří k těm evropským klasikům, kteří to táhnou už od osmdesátých let a za celou tu dobu si nejenže dovedli postavení u fanoušků i u kritiky vybudovat, ale především si jej dokázali udržet a jejich jméno ani zdaleka nežije jen z desek starších deseti let. Proto není divu, že když v roce 2013 přicházejí s novým řadovým albem, podstatná část metalové obce čeká velké věci. Novinka nese jméno “Κατά τον δαίμονα εαυτού” a podle ústřední persony Rotting Christ, Sakise Tolise, je esencí všeho, čím Rotting Christ jsou. To jsou věru odvážná slova, takže se teď albu radši podíváme na zoubek. Co kdyby Sakis kecal…

“Κατά τον δαίμονα εαυτού” navazuje na dvojici alb “Theogonia” a “Aealo”, které i přes všechny vzájemné odlišnosti pojí dvě zásadní skutečnosti. Obě desky se vyznačují cílevědomě primitivním výrazem (a to si prosím nevykládejte jako mínus – jde o svým způsobem primitivní formu, nikoli obsah) a na obou se dostaly do popředí melodie a řada dalších prvků, které vyloženě sálají řeckou atmosférou, takže asi není úplně mimo nazývat je folklórními vlivy. O novince se však nedá říci, že by v těchto trendech pokračovala, protože i když je především melodická návaznost jasně slyšet, obecně se jedná o dílo značně odlišné. Tak třeba ten folklórní faktor – Rotting Christ se nevzdali svého už typického melodického výraziva a o zařazení desky do portfolia jejích autorů není již velmi záhy sebemenšího sporu. Na úkor typicky řeckých motivů, tradičních zpěvů a kdoví čeho ještě se však dostalo na široké spektrum cizích kultur od Jižní Ameriky po Mezopotámii ovšem nikoli tak, že by se v každé skladbě fidlalo na jiný lokální hudební nástroj. Bratři Tolisové totiž našli jakýsi univerzální výraz, který s drobnými obměnami funguje jak pro legendu o Gilgamešovi, tak pro protagonisty zcela odlišných mytologií z opačného konce planety. Těmi obměnami mám na mysli jak pochopitelné kompoziční odlišnosti jednotlivých skladeb, tak třeba řadu exotických či dokonce mrtvých jazyků, které Sakis použil při psaní textů.

A tím se pomaličku dostáváme k dalšímu stěžejnímu charakteru “Κατά τον δαίμονα εαυτού”, který ostře kontrastuje s vypíchnutou primitivnosti předchozích desek. Tentokrát se na to totiž šlo úplně jinak a atmosféra dýchá nikoli zvířeckostí a vzrušením z boje ale spíše mystičnem, a to ve velkém stylu. Značný podíl na tom vedle samotné hudby nese rovněž produkce, která oproti minulým počinů nikoli nevýznamně ubrala na agresivitě a nyní je mnohem uhlazenější a subtilnější, nicméně jí nechybí přitažlivě tajemná poloha, která plně koresponduje s kýženým oparem mystiky.

Bohužel, tohle všechno automaticky nestačí na extrémně dobrou desku, a to se bohužel projevuje i v případě “Κατά τον δαίμονα εαυτού”. Album totiž trpí dvěma zásadními slabinami, které mají za důsledek, že s výsledkem tříletého snažení Tolisovic bratří nejsem spokojen až tak, jak bych si přál. Zaprvé – drtivá většina skladeb si je svou strukturou až moc podobná a musím se přiznat, že až na pár jasně zapamatovatelných riffů a pasáží napříč albem mi v paměti ulpěly jediné dvě skladby, které rozhodně není snadné zaměnit se zbytkem. Krom “Grandis Spiritus Diavolos” a “Cine iubeşte şi lasă” je to opravdu dost na jedno brdo, a že jsou některé takové skladby opravdu dobré, je sice záplata poctivá, ale nikoli zcela dostačující.

Druhý problém pak vidím v tom, že těch opravdu dobrých skladeb není zdaleka tolik, kolik by bylo potřeba. Když to vezmu postupně, úvodní dvojice “In Yumen – Xibalba” a “P’unchaw kachun – Tuta kachun” je asi tím nejlepším, co deska nabízí a i přes obdobnou strukturu dovedou opravdu nakopnout a bavit snad s každým poslechem. Zmíněná “Grandis Spiritus Diavolos” funguje díky své přímočarosti, melodičnosti a z toho plynoucího hitového potenciálu, ale už titulka “Κατά τον δαίμονα του εαυτού” začíná trochu zaostávat, i když to určitě není špatná skladba. Od té doby je to jak na horské dráze – “Cine iubeşte şi lasă” je docela osvěžující zjevení, naproti tomu “Iwa Voodoo” je asi nejnudnější song alba. Následující “Gilgameš” se sice opět nese v obdobném kompozičním duchu, na který jsem o něco výše nadával, ale stejně jako první dvojice je i toto skladba slušná, i když vyniká dost možná kvůli tomu, co ji obklopuje.

“Русалка” je sice mnohem sympatičtější než “Iwa Voodoo”, ale i přes slyšitelnou snahu opatřit tuhle skladbu jistým slovanským feelingem by mi asi nechyběla, kdyby ji někdo z tracklistu škrtl. Odkaz na mezopotámská božstva a legendy, “Ahura Mazdā-Aŋra Mainiuu”, patří opět k té lepší a zábavnější polovině alba, byť i tato skladba opakuje teď již několikrát použitou kostru, a samotný závěr v podobě pro Rotting Christ ikonického “Χ ξ ς'” je opět takový nemastný, neslaný a na jazyk se mi loudí i nepříliš lichotivý pojem zbytečný. A je to veliká škoda, protože dodat těm nezáživným kusům nějakou dynamiku, bylo by to rázem o pořádný kus lepší. Takhle se však posluchač plácá se skladbami, u kterých se není moc čeho chytit a v praxi to vypadá tak, že se akorát čeká na něco, co by vytrhlo z letargie, jenže ono to nepřijde.

Prostým porovnáním dobrých a slabších skladeb tak dojdeme k nepříliš uspokojivému výsledku, protože ty dobré vyhrávají jen velmi těsným rozdílem. Jelikož však ani ty “špatné” skladby nejsou vyloženě špatné, nastává nám tu docela prekérka, protože když bych měl přimhouřit oko, “Κατά τον δαίμονα εαυτού” je vlastně celkem slušná deska s řadou výborných momentů i celých skladeb. Jenže to by byla houby recenze, kdybych si mohl něco takového dovolit, takže přese všechno musím na férovku prohlásit, že ta řada výborných momentů i celých skladeb zde skutečně přítomna je, ovšem jejich kvality jsou citelně otupovány tím zbytkem, který působí značně vyčpěle a postrádá dostatek nosných nápadů. Rozhodně to není kdoví jaký průser, ale čekal jsem víc.


Další názory:

Docela mne překvapuje, že zrovna Rotting Christ se za jejich novinku dostává tak rozporuplných a odlišných reakcí – od těch nadšených, až po ty absolutně odmítavé. Na rozdíl od svého kolegy výše se musím postavit na stranu toho prvního tábora, protože mně se “Κατά τον δαίμονα εαυτού” jednoduše líbí. Předcházející dvě alba “Theogonia” a “Aealo” se setkala s velmi příznivým ohlasem a Rotting Christ by asi mohli bez sebemenších problémů pokračovat v tom samém duchu a velké části lidí by to stačilo ke spokojenosti, o to více si však cením toho, že to Řekové zkusili zase o trošku jinak, aniž by tím jakkoliv popřeli svou předchozí tvorbu nebo na zmiňované dvě desky navazovali nějak nelogicky. A když už, pak mi “Κατά τον δαίμονα εαυτού” připomíná spíše “Theogonia”, akorát rozmanitější a co do atmosféry kosmopolitnější. Další věc, v níž musím Ježurovi oponovat, je vyrovnanost skladeb, protože já osobně bych o žádné z nich netvrdil, že je slabší, pokud bych měl ovšem vyzdvihnout jen jednu jedinou, dal bych svůj hlas “Cine iubeşte şi lasă”. Já jsem s výslednou podobou desky spokojen a v mých očích (resp. uších) Rotting Christ opět prodloužili sérii skvělých desek, která se táhne už od “Sanctus Diavolos”, s níž Řekové chytili druhý dech.
H.

Rotting Christ si na posledních albech posouvali úroveň svého nejlepšího počinu a logicky jsem očekával, že po skvělých “Theogonia” a “Aealo” se jim povede něco obdobného i na novince “Κατά τον δαίμονα εαυτού”. Kombinace black metalu s atmosferickými momenty těmhle Řekům jde a hned úvodní “In Yumen – Xibalba” to jasně dokazuje, protože tohle je otvírák par excellence. Sakis Tolis a jeho parta se našli ve stylu, který jim skvěle pasuje, a není tak důvod očekávat, že by se na svém jedenáctém albu měli snažit o nějaké kotrmelce. Je pravda, že po prvním poslechu se u mě dostavil pocit lehkého zklamání, protože naděje jsem do nového alba vkládal přeci jen o trochu větší, ale postupem času si mě skladby jako “Ahura Mazdā-Aŋra Mainiuu” či skvělá atmosférická hymna “Grandis Spiritus Diavolos” absolutně získaly. Těžko hledat nějakých vyloženě slabých písní, protože všechny si drží vysoký standard, který k Rotting Christ už tak nějak patří. Kapela, která hrdě třímá vlajku řeckého metalu, se tentokrát sice nedokázala přehoupnout přes dvojici svých skvělých předchůdců, ale to by nemělo “Κατά τον δαίμονα εαυτού” nějak ubírat kredit, protože nahrávka je to stále skvělá.
Kaša

Mé poslední dostaveníčko s Rotting Christ dopadlo pro partu řeckých black metalistů poměrně nelichotivě – přestože jsem “Aealo” věnoval slušný počet poslechů a snažil se do alba proniknout, nevydrželo v mém playlistu více než týden a pohořelo na plné čáře. Možná, že kdybych si dnes “Aealo” pustil znovu, měl bych na něj jiný názor, ale myslím, že to nebude nutné. Nerad bych si totiž kazil dojem z aktuálního novinky “Κατά τον δαίμονα εαυτού”, která mne zpočátku neoslovila téměř vůbec, leč se vzrůstajícím počtem poslechů si mne opravdu získala a přišel jsem jí na chuť. To budiž připsáno na vrub především nekopromisním sypačkám, ale hlavně epickým pasážím doplněných o sborové chóry, jež jsou skutečným a zároveň opravdu úspěšným tahem na branku. Plusem je rozhodně i různorodost užitých vokálů, především v mé nejoblíbenější “Cine iubeşte şi lasă”, která mne uchvátila tajuplnou, mystickou atmosférou – téměř jako by šlo o zlověstné proroctví pronášené z velké části z úst věštkyně uvedné do stavu nejhlubšího transu. Z dalších skladeb bych vypíchnul hned následující “Iwa Voodoo” a závěrečnou “Χ ξ ς'”. Na druhou stranu nemohu říct, že by tyto skadby vyčínívaly z celku nějak výrazně, naopak novinka se velice dobře poslouchá jako celek, jednotlivé skladby navazují velice dobře. Nutno také podotknout, že Rotting Christ na novince působí coby opravdu vyspělá kapela, která se může pyšnit charakteristickým a vysoce propracovaným zvukem, který těžko zaměnit s kteroukoliv jinou skvadrou metalové scény. Výsledný verdikt je potom pro “Κατά τον δαίμονα εαυτού” více než příznivý a i mě samotného těší, že se novince podařilo mou maličkost oslovit v tak nečekaném rozsahu.
Atreides


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.