Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 12.2.2016 Label: Season of Mist Tracklist: 01. In nomine dei Nostri 02. זה נגמר 03. Ἐλθὲ κύριε 04. Les litanies de Satan (Les fleurs du mal) 05. Ἄπαγε Σατανά 06. Του θάνατου [Nikos Xylouris cover] 07. For a Voice Like Thunder 08. Konx om pax 09. देवदेवं 10. The Four Horsemen [Aphrodite’s Child cover] 11. Lok’tar Ogar [bonus] Hrací doba: 53:30 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Rotting Christ si sami na sebe upletli bič – v jednu chvíli prostě byli až příliš dobří. Se „Sanctus Diavolos“ z roku 2004 chytili cosi jako druhý dech, který následně pokračoval dalšími dvěma excelentními nahrávkami „Theogonia“ (2007) a „Aealo“ (2010). Navázat na takový albový triumvirát samozřejmě není jen tak nějaká sranda, protože ta laťka skutečně nebyla nastavena nízko, a hned následující počin „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ z roku 2013 to poznal na vlastní kůži, jelikož – přinejmenším já mám z toho takový pocit – byl mnohými přijat trochu chladněji díky argumentu, že minule to bylo lepší.

Stejný osud, zdá se, potkal i na letošní novinku „Rituals“, která od svého vydání taktéž sklízí poměrně rozporuplnější reakce, s nimiž jsou někteří nadšeni, jiní už o poznání méně. Tím pádem stojí za to se zeptat, zdali si „Rituály“ něco takového zaslouží. Mám-li mluvit za sebe, nejsem si tím úplně jistý – někdy bych řekl, že ano, někdy bych řekl, že ne. Hodně záleží na tom, jaká pasáž na desce zrovna hraje…

Abychom to měli z krku, tak hned na rovinu – ano, srovnáme-li „Rituals“ s novější tvorbou Rotting Christ, určitě zde najdeme hned několik lepších desek. Bezesporu výše zmiňovaná trojice „Sanctus Diavolos“, „Theogonia“ a „Aealo“, také „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ myslím bylo o chlup lepší. Nicméně, i přesto „Rituals“ obecně vzato nepovažuji za špatnou nahrávku – ať už v dalších řádcích padne cokoliv, svůj standard si tahle řecká parta v čele s bratry Tolisovými stále drží a tento standard v jejich případě není malý.

Určitě se nedá tvrdit, že by snad Rotting Christ na „Rituals“ postrádali nápady anebo že by s nimi vyloženě šetřili. Vlastně je deska prošpikovaná poměrně solidním množstvím povedených momentů, mezi něž já v tomto případě řadím především ty, které se nesou v epičtějších náladách a v nichž to Řekové tlačí do atmosféry – takové jsou skutečně výborné. Právě tohle mě na současných Rotting Christ hodně baví, a když to helénská parta vybalí, tak to pořád funguje přímo parádně a já se nepokrytě bavím.

Na druhou stranu, jakkoliv mám k Rotting Christ úctu a jejich tvorbu mám docela rád, nelze zastírat fakt, že se na „Rituals“ nacházejí i pasáže, které jsou regulérně slabší. Poslouchatelné? Bezesporu stále ano. Dokonce i v takových chvílích je v tom stále cítit ten charakteristický rukopis Hnijícího Krista, což také samozřejmě není k zahození, ale občas to prostě nemá takové kule a je znát, že by tyto momenty ještě stály za nějaké to domyšlení.

Leckdy se pak tyto dva extrémy – tedy od výtečných pasáží k těm slyšitelně slabším – střídají i v rámci jednoho songu. Jako nejhezčí příklad těchto skoků mi připadá třetí „Ἐλθὲ κύριε“, jejíž sloky jsou prostě… na poměry Rotting Christ tuze obyčejné. Dá se to poslouchat, ale jednoduše to posluchače nechá dočista chladného. To, co však tuhle skladbu drží nad vodou, je jednoznačně výtečný majestátní refrén, v němž epická nálada propukne naplno a ze vteřiny na vteřinu jsou to přesně ti Rotting Christ, jaké chci já osobně slyšet. Kytarové sólo je rovněž úplně v klidu a pozorné ucho potěší i etno prvky v pozadí těsně před sólem; jenže ty sloky jsou tak slabé, že takový potenciální hit jednoduše degradují. Nicméně, někde skladbu nedokáže vytáhnout ani snaha o rituálnější náladu, což je případ třeba „Ἄπαγε Σατανά“. V jádru je ten nápad, s nímž Rotting Christ tuhle píseň vystavěli, vlastně dobrý, avšak první půle poněkud pokulhává a je to až vygradované finále, kvůli němuž se vyplatí nepřeskakovat.

Obecně se mi zdá, že „Rituals“ – podobně jako „Κατά τον δαίμονα εαυτού“, jen tak mimochodem – postrádá jednoznačné hity. Nějakou tu vyslovenou šlehu, jíž byla třeba „Athanati Este“ na „Sanctus Diavolos“ nebo „Keravnos Kivernitos“ na „Theogonia“. Na takové se zdánlivě snaží aspirovat třeba „In nomine dei Nostri“ či „For a Voice Like Thunder“, což jsou tracky úplně v pohodě, ale na ty jmenované echt pecky prostě nemají a v jádru se nejedná o nic jiného než standardní kousky od Rotting Christ posledních let, jakkoliv se to stále poslouchá příjemně, o tom žádná. A když už Řekové přijdou s nějakou povedenou skladbou („זה נגמר“, „देवदेवं“), jedná se o ty atmosféričtější věci vhodné spíš k domácímu poslechu anebo covery („Του θάνατου“, „The Four Horsemen“).

Když někdo bude tvrdit, že Rotting Christ na „Rituals“ nejsou diplomaticky řečeno ve vrcholné formě, nebudu proti tomu mít protiargument – ona je to totiž pravda, protože skutečnost, že Řekové mají ve svém portfoliu už i mnohem silnější nahrávky, je dle mého názoru nesporný. Na druhou stranu, mě osobně to pořád baví. Jasně, na rovinu říkám, že zpětně bude sahat po jiných kouscích z diskografie téhle stálice helénského black metalu, ale i u „Rituals“ jsem teď těch pár poslechů dal s chutí.

---

Druhý pohled (Kaša):

Vlastně ani nevím, jak začít. Byl jsem totiž skálopevně přesvědčený, že v souvislosti s „Rituals“ řeckých neznabohů Rotting Christ budu mluvit o albu, které prodlužuje sérii skvělých alb, již tahle parta započala nejpozději na „Theogonia“ z roku 2007, což je placka, díky které jsem se k Rotting Christ dostal. Správně chápete, že bych takhle nezačínal, kdyby s „Rituals“ bylo všechno v pořádku přesně tak, jak jsem to taky čekal.

Papírově je novinka silným představitelem aktuální formy Rotting Christ, ovšem při poslechu jsem se nedokázal zbavit dojmu, že poslouchám unavenou kopii (byť je „Rituals“ co do obsahové formy rozmanitější počin) předešlých děl a místo barevnosti na mě dýchá spíš jen šeď, která má do silnou atmosférou a skvělými nápady nacpaných předchůdců daleko. Na jednu stranu se mi líbí, že „Rituals“ dostává svému jménu a některé z písní znějí opravdu mysticky a tajuplně, což je případ druhé „זה נגמר“ či „देवदेवं“, které i přes táhlou rytmiku baví. Na tu druhou je však nutno říct, že pokusy o folkově epické nálady nad vcelku nudnými kytarami získává „Rituals“ pachuť nepříjemně repetivivní nahrávky.

Rotting Christ se nedaří udržet napětí hned v několika písních, které svým zaměřením připomínají „זה נגמר“ a které mi znějí spíš jako nějaké nepovedené experiementy. Mluvím teď hlavně o předlouhé „Konx om pax“, zbytečné výplni „Ἄπαγε Σατανά“ a „Ἐλθὲ κύριε“ s hostujícím vokálem, jenž z této skladby dělá pro mě takřka neposlouchatelnou záležitost. Zrovna v posledním případě je to ovšem škoda, protože majestátní refrén se mi naopak líbí dost. „Του θάνατου“ je další z nevyrovnaných záležitostí, jíž ta náklepová sloka posílá do věčných lovišť ještě předtím, než se Rotting Christ pustí do epického refrénu.

Z takových těch klasičtějších písní, díky jejichž kombinaci s etničtějšími kusy nezní „Rituals“ tak soudržně, jak by mělo, se mi líbí „For a Voice Like Thunder“ a skvělá atmosférická záležitost „The Four Horsemen“, což je předělávka z kuchyně Aphrodite’s Child. U toho zbytku nevím, co přesně si myslet, protože tam, kde Rotting Christ minule překvapovali nápady, valivostí a atmosférou, tak aktuálně jako by neměli co nabídnout a znějí, jako kdyby tápali na místě a snažili se to zakrýt jakýmsi uměleckým závojem halícím aktuální placku do záhadné mlhy.

Osobně si radši ujíždím na Rotting Christ s jejich primitivně přímočarou skladatelskou formulkou z „Aealo“, takže možná i proto na mě „Rituals“ nezapůsobilo a je na mě až příliš sofistikovaný pokus o něco víc. Ve všech ohledech jej však vidím jako zklamání a pořádný držkopád z magických výšin někam do hlubin průměrnosti. Byť z té průměrnosti vyčnívají díky vlastnímu ksichtu.

---