 |
| Země: USA Žánr: stoner metal / psychedelic rock Datum vydání: 3.4.2015 Label: Relapse Records Tracklist:
|
Historie čtveřice z americké Atlanty se začala psát již v roce 2004, k němuž se oficiálně datuje její vznik, ovšem když se na jejich činnost podíváte z blízka, tak uvidíte, že až do roku 2010 se vlastně nedělo nic, co by stálo za zmínku. Teprve v onom roce totiž přišlo na svět první EP s eponymním titulem, po němž si kapely všimli Relapse Records, díky nimž se před třemi lety objevilo na pultech debutové album „CVI“. Royal Thunder, kteří do té doby platili za naprosto neznámou partu, se sice nestali přes noc hvězdami první velikosti, ale díky svému zajímavému debutu, na němž mě svého času štvala jen přestřelená hrací doba, se dostali do širšího povědomí fanoušků zámořské alternativní scény a posluchačů kapel jako Kylesa a Baroness, s nimiž je pojí geografické kořeny.
Album „CVI“ se těšilo vcelku kladného přijetí, a bylo tak jasné, že potenciální druhé album již bude očekáváno ve zcela jiném světle a přesně tak jsem k letošnímu „Crooked Doors“ přistupoval. Ačkoli jsem nevěděl, co přesně od Royal Thunder čekat, tak jsem věřil, že brány debutu budou zdolány a tato parta, jejímž největším poznávacím znamením je basačka a zpěvačka se zvláštní jménem Mlny Parsonz, potvrdí, že tři roky starý úspěch nebyl jen obyčejnou náhodou. A to se taky stalo. Nebudu lhát, „CVI“ jsem od vydání slyšel až v uplynulých týdnech z povinnosti ke „Crooked Doors“, abych se dostal zpět do obrazu a načrtly se mi souvislosti, ovšem kdybych jej neoprášil, tak by se nic nestalo.
„Crooked Doors“ funguje bez znalostí předešlého počinu, a přestože je od minula cítit posun směrem od psychedelicky rockových písní směrem k přístupnějšímu výrazivu a hard rockové zemitosti, tak poznávací znamení, kterým je již zmíněná Mlny, se nikterak nezměnila. Její vokál na pomezí mezi zasněným éteričnem a punkovou neučesanosti tvoří nemálo z charismatu Royal Thunder jako takových, protože jakkoli jsou skladby samy o sobě kvalitní a ta špinavá zasněnost dodává „Crooked Doors“ na atmosféře a nutí člověka poslouchat to stále dokola, tak s mužským vokálem by to nejspíš nefungovalo tak dobře a dost možná bych tady Royal Thunder vytýkal jistou míru neoriginality. Oproti mnohým stonerovým partám jsou Royal Thunder sofistikovanější a postupným vrstvením nálad se třeba od Baroness odlišují.
Novinka boduje oproti svému předchůdci zejména v tom, že je ucelenější, nepůsobí už tak experimentálně a rozháraně a mnohem více je zakořeněno v současnosti a drží se několika ploch, jež Royal Thunder sluší nejvíc, takže se připravte na pomalejší a zatěžkanější kytary, jimž scházejí vyloženě ostré hrany a mnohdy hrají vcelku líbivé melodie. To je případ první „Time Machine“, která je na úvod asi tou nejlepší volbou, protože jestli něco upoutá vaši pozornost, tak je to právě kombinace příjemné melodie kytary s punkově přidrzlým vokálem Mlny a psychedelické nálady, jež se rozplyne až s prvními tóny kytarového sóla. Tak trochu na opačné straně barikády stojí rockově přímočará „Glow“, která potěší chytlavou vokální linkou, jež ji proplétá od úvodu až k závěru, kterému opět vládne sólová kytara jednoho z dvojice kytaristů Joshe Weavera a Willa Fioreho.
Nemyslete si však, že „Crooked Doors“ stojí jen a pouze na vokálech a kytarách, protože jestli mě nějaký nástroj na albu vyloženě očaroval, tak to jsou bicí Evana Diprima, který odvádí opravdu dobrou práci, a přestože jeho hra působí na první poslech minimalisticky a jednoduše, tak každý úder má své pevné místo, a to jak v rychlejších písních typu „Floor“, tak pomalejších trýznivých záležitostech jako „Forgive Me, Karma“ nebo „Ear on the Fool“. Nelze říct, které z písní jsou silnější nebo naopak slabší, ovšem myslím si, že závěr trochu ztrácí vinou dvojice „The Bear I“ a „The Bear II“. Ony to vlastně nejsou ani plnohodnotné písně v pravém slova smyslu, takže zatímco první část je spíš takový recitál Mlny za zvuků piána, tak druhá část tuto kombinaci rozvíjí, ovšem ubylo vokálů a je to vlastně takřka instrumentální outro, jež za albem dělá takovou nevýraznou tečku. Popravdě, kdyby to čtveřice zapíchla po skvělé „One Day“, tak bych se vůbec nezlobil, protože takhle musí člověk vyslechnout ještě sedm minut nepříliš opodstatněného materiálu, jenž mi ke zbytku ideově nezapadá. Ale není problém si poslech utnout o pár minut dřív, ačkoli si to tak Royal Thunder jistě nepřáli.
Nebýt této drobné vady na kráse, tak nemám ke „Crooked Doors“ závažnějších výtek. Na Royal Thunder je mi sympatické to, že se jim podařilo najít malinkou mezírku na trhu a velmi neotřelým vokálem Mlny Parsonz ten svůj jinak vcelku běžný stoner metal kombinovaný s psychedelií a hard rockem lehce okořenit a dodat mu tak hodně šťávy. Přestože je „Crooked Doors“ albem ucelenějším a celkově silnějším, tak nevím proč, ale netlačí na mě takovou silou, jako před třemi lety předchůdce „CVI“, k němuž mám asi o něco hlubší vztah. Ať už na mě však působí nebo nepůsobí, tak mu nelze upřít standard, ke kterému podobně znějící party mohou i s mnohem početnější diskografií stále jen vzhlížet.
