Dymytry

Dymytry

Dymytry - Neonarcis
Země: Česká republika
Žánr: metal

Otázky: H., nK_!
Odpovědi: Protheus
Počet otázek: 22

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Dymytry jsou kapela, která budí značně rozporuplné ohlasy. Někteří se nebojí prohlašovat jejich čerstvou novinku “Neonacris” za nejlepší rockové album, které kdy v České republice vyšlo, jiní jim nadávají do hudebních primitivností a nazývají je metalem pro vidláky. I v naší redakci vzbudilo jejich nové album dosti protichůdné názory od nadšení až po opovržení – tím spíš však bylo zajímavější domluvit si s Dymytry i rozhovor a vytvořit pár všetečných otázek, na které se jal odpovídat zpěvák a frontman Protheus…


Zdravíme Dymytry! Tématem číslo jedna našeho rozhovoru bude samozřejmě vaše nová deska “Neonarcis”. Myslím, že se asi nemá cenu ptát na to, jak jste s nahrávkou spokojeni vy sami, protože předpokládám, že kdybyste spokojeni nebyli, album byste mezi lidi nevypouštěli. Nicméně by mohlo být zajímavé, kdybyste nám řekli, v čem je podle vás největší rozdíl mezi novinkou a debutem “Neser!”. Vnímáte ze svého pohledu obě alba nějak odlišně, nebo si ve vašich očích stojí stejně? Mně osobně se zdá, že stylově jste nikam neuhnuli, ale po kompoziční stránce je “Neonarcis” mnohem jistější… rozmanitější a soudržnější zároveň…

Desku “Neonarcis” jsme dělali stejně poctivě, jako “Neser!”, nikdy bychom mezi naši milovanou Dymytry rodinu nevypustili nic, za čím bychom si na 150% nestáli. Samozřejmě by měl být znát určitý posun, je to přeci jenom nějaký ten pátek, co jsme dělali na “Neser!” a bylo by dost divné, kdyby se kapela muzikantsky a autorsky nijak nehnula z místa. Za tu dobu jsme taky odehráli kupu koncertů, které nám ukázaly, co se fanouškům líbí a co moc ne.

Kdy jste vlastně písničky pro “Neonarcis” začali skládat? Věnovali jste se novým nápadům hned po vydání “Neser!”, nebo jste si dali chvíli skladatelskou pauzu a věnovali se čistě koncertování? Jak dlouho celý kompoziční proces pro “Neonarcis” trval? Přistupovali jste k němu už od začátku s nějakým jasným záměrem, jak by měl výsledek vypadat (třeba že byste se podívali na “Neser!” a například si řekli “oukej, tohle a tohle bychom rádi vylepšili, tohle je super, tak v tom budeme pokračovat”), nebo jste songy jen tak nechali volně plynout a co z toho vyleze, to z toho vyleze?

Necháváme to volně plynout. Autorsky se kapela podílí v podstatě rovnoprávně, texty píšu až na jednu výjimku já (Protheus). Někdy vznikne nápad okamžitě, někdy je to dlouhodobý proces. Každá pecka má svoji historii, svůj původ a důvod.

Když už jsme u toho, dovolil bych si menší odbočku od “Neonarcis” právě k vašemu skladatelskému procesu… jakým způsobem u Dymytry vznikne nová písnička? Jen tak společně jamujete, dokud se nevyloupnou nějaké dobré riffy? Nebo snad každý pracuje samostatně na vlastních nápadech a pak si je mezi sebou představujete, kritizujete, následně různě spojujete a kombinujete? Prostě popište, jak to vypadá v kuchyni Dymytry :)

Ze společných jamů vzniká v Dymytry jenom minimum písní. Většinou má někdo nápad, který rozvine podle sebe, pak ho na zkoušce ukáže ostatním, upraví se do podoby písně a nakonec na něj napíšu text podle toho, jaké emoce ve mě poslech té věci vzbuzuje.

Dymytry

Na tohle téma ještě jedna otázečka – funguje to u vás tak, že každý song musíte všichni jednomyslně odhlasovat a dokud se tak nestane, písnička na albu neskončí; nebo je v kapele – co se skládání týče – nějaký lídr, který v případě nutnosti rozhodne, co se použije a co ne?

Jsme velmi liberální a demokratická kapela. Každý chce mít to svoje dítě na desce a hrát ho naživo a za ty noci strávený v dodávce místo aby seděl na rybách na to má právo. Čili naopak, pokud se někomu nějaká píseň nelíbí, musí sehnat souhlas celé kapely, aby jí mohl s repertoáru vyhodit.

Tím se oklikou pomalu vracíme k “Neonarcis”. Na něm mi přijde, že největší sílu na albu mají ve většině skladeb refrény. Věnovali jste jim během skládání nějakou speciální pozornost? Občas se říká, že právě silný refrén dělá opravdu dobrou píseň – řídili jste se nějakým podobným heslem? Většina refrénů na “Neonarcis” totiž vážně dokáže svůj song posunout o dost výše…

Refrén je to, co si lidi zpívají, když jdou po koncertě domů. Refrénům jsme věnovali opravdu hodně pozornosti.

Zdá se mi, že reakce na “Neonarcis” jsou v podstatě dvojí – buď naprosto nadšené, nebo ty z opačného konce spektra, které album posílají do pekel. Na ty první se moc nemá cenu ptát, protože je jasné, že ty vám asi budou dělat radost, příjemně pošimrají ego a tak (smích). Ale co ty špatné ohlasy? Sledujete to nějak? Když třeba někdo v nějaké recenzi desku odstřelí, naštve vás to, nebo nad tím spíš mávnete rukou a řeknete si, že se to prostě nemůže líbit všem, tak není co řešit? Když se třeba objeví nějaká konstruktivní kritika, kde sice recenzent dá horší hodnocení, ale nějak inteligentně popíše, co mu vadí, zamyslíte se třeba nad jeho myšlenkami (samozřejmě za předpokladu, že se vám článek dostane do rukou)? Nebo máte všechny recenzenty tam, kde sluníčko nesvítí, a hrajete to čistě podle sebe? Přece jenom, spousta recenzentů má v oblibě radši nějakou náročnější muziku, kdežto vy – a to nemyslím ve zlém – hrajete spíš jednodušší a chytlavé věci…

Kritika a kritikové jsou národ sám pro sebe. V dnešní době neomezené demokracie ve smyslu možnosti plivání kohokoliv na cokoliv, je to ještě markantnější. Kritik je opravdu málokdy sám činný a úspěšný muzikant, nebo obecně umělec. Činný a úspěšný umělec totiž nemá čas rozebírat dílo někoho jiného a hlavně to nemá zapotřebí. Z toho plyne, že kritik je většinou neuznaný a neúspěšný umělec a logicky nemůže vystát nikoho, kdo má jen o kousek víc úspěchu než on sám. Tím jsem složitě řekl, že nás kritika naprosto nezajímá (smích). Jediné, co nás zajímá a co má opravdu váhu, je názor našich fanoušků, jenom pro ně to všechno děláme a jenom díky jejich přízni to má smysl.

V souvislosti s tím mě napadá ještě jedna otázka. Hrajete hudebně vcelku pohodovou muziku, která člověka chytne takřka na první poslech, jak se ale sami díváte na nějakou opravdu náročnou hudbu. Čistě z pohledu lidí, kteří hrají docela přístupné písničky, co říkáte na ty poslechově těžké věci? Jen pro upřesnění, mířím hlavně na skutečně okrajové věci jako různé psychedelie, avantgarda, drone nebo noise… vidíte jako hudebníci v podobných extrémech nějaký smysl, nebo vám přijdou už přehnané? Jinak, co jednotliví členové Dymytry sami doma poslouchají, když sundají masky, hodí nohy na stůl a dostanou náladu na nějakou tu muziku?

I v tomhle ohledu jsme zcela liberální. Každý má právo si dělat umění, jaké se mu zlíbí a až lidi určí, jestli to má smysl, nebo ne. Pokud si někdo natře prdel namodro a bude běhat po Václaváku a dělat šmoulu, asi si o něm něco pomyslíme, ale pokud bude mít davy nadšených fanoušků, kteří se díky němu zasmějou a odpočinou si od tuny vlastních starostí, kdo může říct, že to není přínosné umění?

Poskočme trochu dál. Určitě se nedá vynechat záležitost okolo data vydání… pokud mne paměť nešálí, původně měl “Neonarcis” vyjít snad už koncem května, nicméně deska se do prodeje dostala až o nějaké tři měsíce později. Co přesně bylo důvodem takové prodlevy?

Důvodů je mnoho, problémy se studiem, změna zvukaře těsně před dokončením atd atd.. Bylo toho hodně, ale stálo to za to!

K “Neonarcis” jste udělali hned dva křty, jeden v Praze a druhý v Domažlicích. Praha je myslím vcelku jasná, ale proč jste se rozhodli udělat druhý křest ještě v Domažlicích? Člověk by z fleku tipnul, že pokud druhý křest, tak proběhne spíš v Brně, Ostravě nebo třeba Plzni, ale ne v Domažlicích… na druhou stranu, všiml jsem si, že se sem vracíte docela často… velká fanouškovská základna v oblasti? Dobré vztahy s majiteli klubu? Nebo snad obojí? Proč tedy padla volba právě na Domažlice?

Všechno tohle dohromady. Domažlický Death Magnetic je asi nejhezčí a nejpříjemnější klub, který jsme kdy navštívili. Majitelé se k nám chovají víc než dobře, fanoušci nás v Domažlicích nabíjejí maximální podporou. Takže rozhodnutí, kde udělat druhý křest bylo úplně jednoduché.

Dymytry

Právě v souvislosti s domažlickým křtem mě napadá ještě jedna záležitosti, a sice… jak se to vlastně u vás má s bubeníkem? Chápu to dobře, že vaším bubeníkem je Miloš Meier, ale když vzhledem ke své vytíženosti nemůže, zaskakuje za něj Eduard Štěpánek? Nebo byl tohle jen ojedinělý případ? Je pravda, že prozatím pokaždé když jsem vás viděl živě, seděl za bicími Miloš…

Miloš se rozhodl jít cestou profesionálního muzikanta dlouho předtím, než nastoupil do Dymytry. Živit se muzikou není žádná sranda, a proto musí hrát s více kapelama. My to samozřejmě respektujeme, protože s tím do Dymytry šel. Pokud má hraní s jinou kapelou, zastupuje ho Eda Štěpánek. Musím říct, že ho zastupuje víc než se ctí.

S novou deskou jste představili také novou, mírně inovovanou podobu svých dosavadních masek. Znamená to snad, že mohou fanoušci čekat nějakou obměnu masek po každé dlouhohrající nahrávce? Není žádné tajemství, že ty původní masky vám vyráběli v Národním divadle – platí to i o těch nových? Kdo je vlastně navrhuje? Jenom pro zajímavost, z čeho jsou vlastně vyrobeny?

Masky nám navrhoval a vyráběl tentýž maskér, co ty minulé. Z čeho jsou vyrobeny se budete muset zeptat jeho, já jsem jenom zpěvák (smích).

Když už jsme u toho, proč jste se vlastně rozhodli, že budete hrát právě v maskách? Byla to jen snaha se nějak odlišit od všech ostatních, nebo ty masky pro vás mají nějaký hlubší význam? Na druhou stranu, pamatuju si, že zpočátku vás spousta lidí právě díky nim označovala jako kopírku především Slipknot a dalších podobných omaskovaných kapel, u mnohých lidí jste v tom označení “čeští Slipknot” možná i zůstali, čili to vlastně může být odlišení a omezení zároveň (aneb všechno má své pro a proti, jak se říká). Předpokládám, že dneska už to není tak aktuální, ale když vám třeba dva, tři roky zpátky někdo podobné skupiny pořád předhazoval, asi jste se na to tvářili ne moc nadšeně, což? Když však vezmeme z druhé stránky, asi těžko může dnes hudebník hrát, aniž by byl ovlivněn jinými hudebníky. Jací interpreti ovlivnili vás?

Masky měly před Slipknot desítky kapel, vzpomeňme třeba Kiss. Chtěli jsme se prostě odlišit od stovek kapel, které u nás okupují každou volnou garáž. My hlavně chceme lidi bavit, muzika má přinášet uvolnění od stresu, zábavu, podívanou… masky v tomhle ohledu fungují super. Všichni v kapele posloucháme spoustu muziky, každý má tu svou milovanou kapelu, svůj vzor. Právě ta různorodost vkusu členů Dymytry umožňuje vlastní barevnou tvorbu.

Kdo s tím nápadem, že byste ony masky mohli nosit, přišel jako první? Jak se vám v nich vlastně hraje? Když je třeba akce v nějakém menším klubu se špatnou nebo žádnou klimatizací, tak to musí být docela peklo, ne? Nebyla by třeba v souvislosti s nošením masek nějaká vtipná historka (smích)?

Já (smích). Ale realizaci měl na starost kompletně Dymo [kytarista – pozn. redakce] (jako ostatně skoro všechno). V kraťasech a tričku by se nám samozřejmě hrálo líp, ale jak se říká, pro fanoušky není žádná oběť dost veliká.

Pojďme se nyní podívat na pár konkrétních skladeb z “Neonarcis”. Hned na první poslech z alba hodně vyčnívá pomalá “Pod Nuselákem”. Chtěli jste už od začátku dát na album nějakou podobnou baladu, nebo jste ji na placku umístili z jiného důvodu (a případně z kterého)? Co se týče textu… Nuselský most v Praze je známý právě tím, že z něj sem tam nějaký sebevrah skočí… tipoval bych, že doslova osobní zkušenost s tím asi mít nebudete, když prozatím všichni žijete (smích), ale má text písničky základ v nějaké reálné události?

Tohle necháme na představivosti fanoušků. Je fajn mít kolem sebe určitý nádech záhady.

Další zajímavý kousek je určitě “Síť pro sociály”, který se věnuje aktuálně velmi ožehavému tématu sociálních sítí. Používáte sociální sítě vy sami osobně? Pokud ano, přiznejte se, kolik hodin denně prosedí jednotliví členové Dymytry u Facebooku (smích). V textu se na tyto stránky nedíváte příliš pozitivně, na druhou stranu na svém vlastním profilu kapely na Facebooku vyvíjíte docela slušnou aktivitu, není to trochu paradox? Samozřejmě vím, že tam nemáte statusy o vykakání, jak se v písničce s nadsázkou zpívá, ale i tak…

Sítě pro sociály jsou nutný zlo. Dneska to bez nich nejde. Bohužel si většina lidí neuvědomuje zhoubný vliv na společnost. Dřív se lidi víc znali, povídali si, chodili společně na různý akce, do hospody a tak. A dneska mladý lidi? – Seděj celej den v práci u kompu pak seděj celej večer doma u kompu a ťukaj kraviny do chatu s lidma, který ani pořádně neznaj. Kvůli těmhle sítím se ztrácí pospolitost mezi lidma. Pak se někde náhodou sejdou a koukaj jako vrány, protože si neumí říct nic z očí do očí. Já osobně fejsbuk nemám a i kdybych měl být poslední člověk na planetě, co ho nemá, tak ho mít prostě nebudu.

Dymytry

Naopak “Rédijó” je taková hříčka. Chtěli jste si nahrát také nějakou podobnou vážně-nevážnou chytlavou oddechovku, která je hlavně o zábavě? Nebo snad vy sami “Rédijó” jako oddechovou písničku nevnímáte?

“Rédijó” vznikla na základě inspirace filmem “Rádio” [s největší pravděpodobností jde o snímek z roku 2003, v hlavních rolích Cuba Gooding Jr. a Ed Harris], který je hodně hořký a spíš docela smutný. Moje původní myšlenka byla hodně černohumorná, nakonec z toho vyšel spíš takovej tingltángl pro radost a pobavení. Oproti filmu “Rádio” máme o dost jednodušší pointu (smích).

Jak již její název napovídá, skladba “Dymytry” je o Dymytry, čili přímo o vás… tedy, alespoň mi to tak přijde. Už na “Neser!” se objevila jedna podobná věc ze života kapely, a sice “Protekční synek”, kde jste si stříleli z toho, že vám neustále někdo předhazoval údajnou protekci kvůli tomu, že otcem jednoho ze členů je kytarista slavného Arakainu. Hodláte mít na každé nahrávce nějakou písničku sami o sobě? Udělat takhle po částech něco jako “hudební deníček Dymytry” (smích)?

Tímhle způsobem my nepřemýšlíme, respektive já nepřemýšlím. Píšu texty podle toho, co mě zrovna zaujme. Text “Dymytry” vznikl po velmi vydařeném koncertě. Při sledování všeho toho cvrkotu kolem stavění pódia a vůbec kolem koncertu jsem si řekl, že celou tu mašinérii mám moc rád a neumím si představit bez toho být. Všichni v kapele to máme stejně.

Dost lidí, mě nevyjímaje, asi překvapilo, že jste si jako první singl z “Neonarcis” a zároveň jako song pro první videoklip zvolili skladbu “Ocelová parta”. Člověk by čekal, že spíše padne volba na nějakou věc, jež byla uvolněna předem k poslechu a kterou jste také hrávali na koncertech již před vydáním, hlavně tedy “Síť pro sociály” nebo “Rédijó”. Proč jste si tedy vybrali “Ocelovou partu”? Kdy by se onen videoklip mohl objevit? I na “Neser!” se singlovka, “Strážná věž”, nacházela až na konci desky – to je už ale asi náhoda, že?

Videoklip je zatím ve hvězdách. Stále jsme se v kapele neshodli, zda v dnešní době má vůbec smysl točit videoklipy. Stojí to dost peněz, pokud to má k něčemu vypadat, a pak to dvakrát zahrajou na Óčku a šoupneš to na jutub a hotovo. Já osobně jsem zastánce spíš takových homevideí ze života kapely, různý srandy z tour a tak. Vyjde to o dost levnějc a ohlas od lidí to má úplně stejný, nebo o dost větší.

Nyní bych se rád zeptal na koncerty. Docela by mě zajímala jedna věc – poslední pár let máte v podstatě permanentně narvaný diář a pořád někde koncertujete… uživí vás Dymytry, nebo ne? Ptám se, protože mi nepřijde, že byste mohli stíhat chodit při takové koncertní zátěži hákovat do rachoty (smích). Mimochodem, máte vůbec spočítané, kolik jste těch koncertů celkově odehráli? Pokud ano, na jaké cifře aktuálně jste?

Vychází to tak na 70 koncertů ročně. Díky našemu manažerovi Pepemu opravdu hrajeme v podstatě každý víkend. Metalová muzika málokoho uživí, my o tom samozřejmě všichni sníme. V každým případě zaplať Pánbůh za ty dary.

V České republice sice koncertuje takřka neustále a myslím, že se dá říct, že máte velice slušnou návštěvnost, kterou by vám mnozí mohli závidět, ale co zahraničí? Všichni vědí, že jste se objevili na slavném Wacken Open Air, kde jste vystoupili teprve jako druhá česká kapela v historii, přičemž ta první, Krabathor v roce 1998, zde hrála tak dávno, že už si to nikdo nepamatuje (smích). Myslíte, že jste měli v Německu úspěch? Jaká to pro vás byla zkušenost? Hráli jste vůbec někde v zahraničí kromě Wackenu? Hodláte třeba do budoucna zkusit v zahraničí více prorazit, nebo jste spokojeni tady u nás v naší malé zemičce? Sice je pravda, že české texty by pro vás na jednu stranu asi byly handicap, ale na tu druhou by mohly být i výhodou, protože si všímám, že spoustě lidem se líbí, když mohou poslouchat něco jiného než standardní angličtinu…

V zahraničí nemáme šanci bez Angličtiny. Fenomén ve stylu Rammstein je opravdu jenom jeden. Nic mi není tak odporné, jako mizerná čengliš s ještě mizernějšími texty z gůgl translejtru, což nám 98% anglicky zpívajících českých kapel předvádí. Jsme Češi, tak budem radši poctivě hrát pro naše lidi, než se bláhově cpát s naprosto nekonkurenceschopným produktem do zahraničí. Jedině, kdybychom někde na cestách poznali super rodilého textaře, který by nám napsal texty, co maj hlavu a patu a naučil mě je slovo od slova vyslovovat, pak by to asi dávalo smysl.

Pomalu se blížíme k závěru, takže bych si dovolil trochu odbočit od linie předcházejících dotazů k jedné jedovaté otázečce – co vy a alkohol? Napijete se rádi? Razíte filozofii, že před vystoupením ani kapku a když nějaký alkohol, tak až potom, nebo si jedno, dvě pivka klidně dáte i před koncertem? Co nějaké další neřesti – sex, drogy a rock ‘n’ roll, nebo jste mimo pódium slušně vychovaní hudebníci (smích)?

Napijeme se rádi, rádi si zalaškujeme a pomazlíme se s krásnými slečnami, máme rádi rychlá auta. Prostě normální rockeři (smích)

Dymytry

A nyní tedy hurá na poslední otázku, jež bude trochu věštecká… s Dymytry jste již nyní dosáhli takového úspěchu, jakého většina domácích rockových kapel nedosáhne za celou svou kariéru. Jaké ale máte ambice do budoucna? Kde byste rádi svou kapelu viděli třeba za pět, deset let? Anebo ještě jinak – jaké jsou vaše další cíle? Díky za rozhovor a ať vám vaše předpovědi vyjdou!

Chceme hrát a hrát a hrát a bavit lidi. Pokud naše muzika pobaví 100 lidí, kteří na tu hodinku a půl zapomenou na tu hrůzu, lobby, podvody, daně a tisíc dalších věcí, co se na nás všechny hrnou ze všech stran, bude to pro nás velká radost. A pokud to bude 10 000 lidí, bude ta radost úměrná tomu počtu.


2 komentáře u „Dymytry“

  1. “Kritika a kritikové jsou národ sám pro sebe. V dnešní době neomezené demokracie ve smyslu možnosti plivání kohokoliv na cokoliv, je to ještě markantnější. Kritik je opravdu málokdy sám činný a úspěšný..”. blablablabla “…logicky nemůže vystát nikoho, kdo má jen o kousek víc úspěchu než on sám. Tím jsem složitě řekl, že nás kritika naprosto nezajímá.”

    Tady umělec strašně složitě a logicky řekl, že byste se měli zabít.

    1. Tenhle argument, který občas lidé používají, mne nepřestane bavit do smrti smrťoucí. Stejně jako “Cos dokázal, že kritizuješ?” a pod. Pánu muzikantovi bych doporučil přečíst si třeba takového F.X.Šaldu, který tenhle kvaziargument rozbil už před mnoha desetiletími. Kritik je kritik a nemusí být nutně umělec. Naopak, občas je lepší, když jím není.

      Proklamace o tom, že je kritika nezajímá, jsou celkem úsměvný. Do háječku zelenýho, každého soudného člověka zajímá kritika. Proč? Kvůli zpětné odezvě. Každý soudný člověk, který dělá nějakou formu umění (hudba, literatura, fotografie, film, whatever) touží po objektivní či konstruktivní kritice, protože je to možnost zamyslet se nad tím, co dělám, položit si dobré otázky a uvědomit si, že mohu být lepší. Když napíšu knihu z voleje a ponechám ji v nějaké pracovní verzi (a budu si chtít nahonit triko), pošlu text svým kamarádům, u kterých vím, že mi to “vychválí do nebes.” Pokud ale toužím po kvalitě, text odložím, brousím ho, posílám ukázky různým “jestřábům” a ptám se jich, co a jak. Protože vždycky je lepší být nejhorší mezi nejlepšími a mít metu, než být nejlepší mezi nejhoršími. Jasně, je rozdíl mezi kritikou a “kritikou” (já jsem od Dymytry taky něco málo slyšel a upřímně – raději se tomu vyhýbám, ale fakt se nedivím, že to někdo hejtuje), otázka spíš je, jestli ona “kritika” nevychází právě ze zabejčeného, předpotopního a předšaldovského postoje.

      Ten postoj pana muzikanta mi v podstatě prozrazuje několik věcí:
      a) je jim upřímně jedno, co hrají a jak to hrají, protože je někdo poslouchá a to se logicky rovná, že jsou dobrý.
      b) vytěsňují ze života fakt, že se subjektivně nemusí jejich tvorba někomu líbit a tím se vytrácí i nějaký ideál objektivity.
      c) chtějí působit drsňáckým dojmem, že mají všechno na háku a u zadnice, což působí spíš hloupě než sebevědomě.
      d) tvrzení, že dělají všechno pro fanoušky, je strašně neupřímná a otřepaná fráze. Každý umělec tvoří kvůli sobě, kvůli své seberealizaci, svému dobrému pocitu, kvůli své vášni. A samozřejmě každý umělec je rád, pokud někdo jeho pohled na svět sdílí.

      Jasně, já nebo kdokoliv jiný si o Dymytry může myslet, co chce, ale já věřím tomu, že něco jako objektivita v rámci žánru existuje, zvlášť v rockové nebo metalové kultuře (větší sranda je objektivní hodnocení noise nebo powerelectronics, tam je to spíš o feelingu, duševním rozpoložení a míře masochismu, hehe). Nechci být mimo mísu, ale vždycky si vzpomenu na jednu recenzi na Wawering Radiant od Isis, která dostala na jedné stránce “jen” 6,5. To dle mého není špatné hodnocení, navíc na té desce je takový skvost jako “Hand of The Host” (neznáte-li, poslechněte!), navíc to hodnocení lze vnímat v horizontu celé diskografie Isis či celého post žánru (navíc, ten člověk, co recenzi psal, měl a má OHROMNÝ přehled). To hodnocení mne tenkrát taky překvapilo, přeci jen, tu desku mám velmi rád, ale zpětně ho chápu a upřímně, od Isis mám taky raději “Oceanic”. Ale právě onen soulad mezi zasvěceným názorem absolutního fajnšmekra a třeba mé maličkosti, svátečního posluchače post-metalových odnoží, vytváří jistou objektivitu.

      Jen na závěr, mám několik dobrých přátel, kteří jsou opravdu, ale opravdu vynikající muzikanti. Dokázal bych si je představit hostovat v kapelách světového jména, ale jejich potenciál se utopil v revivalech a venkovských candrbálových sypačkách. Asi jsou tak spokojení, proti Günteru žádný deputát. Na druhou stranu, pro mne, jako trochu vybíravějšího posluchače, je to celkem škoda.

      Proto ohledně Dymytry nic proti nim, nic pro ně. Když je to baví, tak proč ne. Jen ta poznámka o kritice byl zas takový výkřik do tmy.

      Pax a pusu
      PS: I můj komentář je ostatně výkřik do tmy.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.