Země: Česká republika Žánr: doom / death metal Otázky: H. Odpovědi: Insomnic, Wohma Počet otázek: 17 Odkazy: web / facebook / bandcamp / bandzone

Sice pomalu (jak jinak, v rámci žánru), ale přece jenom se v poslední době začaly na české scéně lámat i doom metalové ledy – a přestože to explicitně nepadlo, z následujících odpovědí Somnus Aeternus, kteří jistě patří k těmto novým hybatelům na českém doom metalovém poli, vyplývá, že tento jev bude ještě nějakou dobu určitě pokračovat, což zajisté potěší všechny fanoušky truchlivého metalu. Našich otázek nejen o doom metalu obecně, ale také samozřejmě i o samotné kapele a o čerstvém debutu “On the Shores of Oblivion” se jménem Somnus Aeternus ujali zpěvák Insomnic a kytarista Wohma…

---

Zdravím do Brna! Dovolil bych si vynechat úvodní zdvořilosti a vrhnul se rovnou na otázky. Předně by mě zajímalo, proč jste si zvolili název Somnus Aeternus a co přesně tato dvě slova znamenají? Ptám se na to především z toho důvodu, že ihned, jak jsem jméno vaší kapely poprvé zaregistroval, tak mi v mysli naskočila zámořská doom metalová legenda Solitude Aeturnus, jejíž název je hodně podobný. Je to z vaší strany záměr, nebo se jedná čistě o náhodu?

Insomnic: U vzniku kapely a vymýšlení názvu jsem nebyl, ale všiml jsem si, že podobně, jako se Solitude Aeternus si lidi pletou náš název se Sopor Aeternus, což mě osobně celkem těší :)

Wohma: Somnus Aeternus znamená latinsky věčný spánek, což dle mého docela hezky vystihuje pochmurnost naší hudby, ale zároveň v sobě má i jistou poetičnost (v hudební řeči melodičnost), na které si svým způsobem zakládáme. Kdysi jsme přemýšleli o změně názvu, ale nakonec jsme zůstali při starém – jednak jsme už byli aspoň v Brně a okolí celkem zavedení, ale hlavně vymyslet dobrý název není vůbec taková sranda, jak to může vypadat.

Podobnost jak se Solitude Aeturnus, tak se Sopor Aeternus samozřejmě je, ale mám pocit, že jsme možná ani o jedné zmíněné neměli tehdy ponět. Komické mi to přijde spíš až teď, když mi jako Somnus Aeternus jsme o Solitude Productions. Ale co už ;)

Když už tu padlo jméno jiné skupiny, pojďme začít trochu obecněji. Z pohledu posluchačů dáváte přednost jaké formě doom metalu? Máte nejradši doom/death, který ostatně sami hrajete; takový ten klasický doom typu Candlemass či právě Solitude Aeturnus, který by se dal s nadsázkou popsat jako pomalejší heavy metal; nebo funeral doom metalový extrém? Máte radši evropskou školu doom metalu, nebo fandíte i té americké, jak ji prezentují například kapely jako Saint Vitus? Nebo je to všechno jedno a dobrá skupina je dobrá skupina, ať už hraje cokoliv a pochází odkudkoliv?

Insomnic: Původ kapely pro mě nehraje roli. Osobně dávám přednost spíš bahnivějším variacím doomu. Třeba koncert s Worship pro mě byl splněným snem [koncert se odehraje 25.10.2012 v Praze – pozn. redakce], protože jejich předchozí akce pro mne byla hlubokým spirituálním zážitkem.

Celkově pro mě hudba hraje podobnou roli, jako jazyk, jen mnohem dokonalejší. Důležitým pro mě v hudbě je sdělení, a právě některé hrobařské kapely to sdělení dokážou bez zbytečného balastu předat tak, že s tou hudbou v podstatě medituju. Taková odevzdání se hudbě a s ním spojení vnitřní dialog, je pro mě očistným zážitkem, takže ani Worship nakonec nepůsobí smutně nebo depresivně.

Wohma: Já osobně tradiční doom typu Candlemass rád nemám, vadí mi uječené vokály obecně. Takže dám radši zavděk sytému hlasu, jako má třeba Anders z Draconian, nebo ulítlejším vokálům, jako má třeba Aaron z MDB [My Dying Bride]. Jinak hudebně nijak moc doom neškatulkuji, poslechnu si cokoli od bahna typu My Shameful až po svěžejší a melodičtější věci, jako třeba Swallow the Sun. Ale pak je taky spousta kapel, která hraje doomově, aniž by hrála doom metal, navíc zdaleka neposlouchám jen doom, takže se dá říct, že zkrátka dobrá skupina je dobrá skupina.

Proč jste se vy sami jako hudebníci rozhodli, že svou troškou přispějete právě do doomového mlýnku? Nedávno jsem četl takovou zajímavou úvahu, že výborná doom metalová kapela toho prodá řádově mnohem méně než průměrné blackovky a deathovky, což sice jistě bylo myšleno s nadsázkou, ale něco málo pravdy na tom bude… z tohoto pohledu by se dalo říct, že vidina nějaké slušnějšího úspěchu je pro doom metalovou skupinu v podstatě minimální. Proto by mě zajímalo, proč se šestice relativně mladých lidí rozhodne, že se bude věnovat právě takto okrajové záležitosti?

Insomnic: Viz moje předchozí odpověď – v hudbě nacházím transcendentno a tak dobrý koncert, jako byl nedávno náš křest, je pro mě svým způsobem oslava myšlenek a pocitů, kvůli kterým tam lidé přijdou a které nejdou vyjádřit slovy. Když se daří vzájemně si tenhle pocit na koncertě s publikem předávat a sdílet, je to pro mě mnohem větší úspěch, než nepracovat a jenom hrát. Jednoduše – hudba je nejen pro mě víc zábava a seberealizace než obchod.

Wohma: Já myslím, že na té úvaze z otázky rozhodně něco bude, ale nehodlám si stěžovat. Doom metal jsme si “vybrali” vědomě a bylo nám od začátku jasné, že to není zrovna hudba, na kterou budou chodit davy, i když ji uděláme sebelíp. A proč “vybrali”? Nemyslím si, že bychom se někde na začátku rozhodli, že budeme hrát jen doom metal. Jasně, chtěli jsme dělat tvrdou hudbu, ale žánrově jsme se nějak nevymezovali. Většinou zmiňuju jako prvotní vzor Shape of Despair, ale tak jsme v podstatě nikdy moc nezněli, takže to pak šlo svou vlastní cestou. A nápady, se kterými jsme přicházeli, byli spíš ponuřejšího charakteru.

Na druhou stranu, vám už se relativně solidní úspěch povedl, když jste svůj debut vydali pod ruským labelem Solitude Productions, což jistě v rámci celého metalu není nikterak velká firma, ale čistě na doom metalovém poli patří k těm nejrenomovanějším… vlastně mě s výjimkou finských Firebox Records (resp. jejich sublabelu Firedoom) z hlavy nenapadá jiné žánrové vydavatelství, které by mělo takové jméno. Jak jste se do kontaktu s touto firmou dostali? Oslovili jste vy je, nebo si v Rusku všimli oni vás? Jak spolupráce prozatím probíhá? Jste s jejich prací spokojeni? Máte smlouvu pouze na debut, nebo u nich vyjde i budoucí deska/y?

Wohma: Oslovili jsme několik málo vydavatelství a Solitude byli jedni z těch, kteří se nám ozvali zpět. Nebylo to tak, že bych za každou cenu chtěl skončit u nějakého (jakéhokoli) vydavatelství, zkrátka jsem si řekl, že buď něco solidnějšího, nebo si to radši vydáme sami. Mikrolabely jsou možná fajn, ale vlastně toho ve výsledku kapele moc nenabídnou.

Každopádně spolupráce probíhá velmi dobře, Evgeny [Semenov, majitel firmy] je sice chlapík, který se vyjadřuje velmi úsporně, ale zato k věci a není problém se s ním domluvit. Debut nám vyšel takovým zvláštním hybridním způsobem, něco mezi distribuční smlouvou a klasickou smlouvou, protože jsme potřebovali rychle CD vylisovat, abychom měli co fanouškům nabídnout na nyní probíhajících podzimních koncertech. To jen pro pořádek, kdyby někomu vrtalo hlavou, proč nemáme katalogové číslo jako ostatní alba vycházející pod Solitude… Album by muselo vyjít až po Novém roce a takové čekání jsme si nemohli dovolit. Každopádně máme nabídku i na příští desku, a pokud se nestane něco zásadního, tak i další album vyjde pod Solitude.

Tím jsme se vlastně plynule dostali k vašemu albu “On the Shores of Oblivion”, takže se mu pojďme podívat na zoubek trochu podrobněji. Ještě v návaznosti na předcházející dotaz – album vyšlo jako jewelcase CD. Proč zrovna v tomto formátu? Koukal jsem, že Solitude Productions vydávají i nějaké ty digipacky… proč vaše album vyšlo jen jako jewelcase? Co si budeme povídat, digipack je přece jenom trochu luxusnější záležitost než plastová krabička. Byla to čistě volba firmy, nebo jste se s nimi sami vzájemně domluvili na jewelcasu?

Digipack je super formát, ale je dost drahý (jen pro představu – zhruba dvakrát dražší než klasický jewel se slušným bookletem) a prodej CD neustále klesá. Vzhledem k tomu, že jsme lisování měli pod palcem my (viz předchozí odpověď), tak jsme se pro to rozhodovali sami. Jsem velkým fanouškem různých speciálních edicí a bonusů ve všech podobách a asi už teď můžu slíbit, že příští album v tomto ohledu bude mnohem zajímavější. Rádi bychom nabídli ještě mnohem víc než jen hezký digipack, ale podrobnosti si zatím nechám pro sebe (a ne, není to vinyl, i když i ten by mohl přicházet v úvahu – především podle toho, jak se bude prodávat debut). Každopádně si myslím, že tohle je jediný způsob, jak může prodej CD (a fyzických nosičů vůbec) přežít – musí nabízet nějakou opravdovou přidanou hodnotu, něco neobvyklého. Hrozně se mi v tomhle líbí aktivity Fursyho Teyssiera (Les Discrets, Amesoeurs), které jdou mnohem, ale opravdu mnohem dál než za nablýskané digipack vydání.

Dovolil bych si pokračovat grafickou stránkou… na obálce se nachází smrtka s kosou, což je vcelku typický žánrový motiv, až by se v nadsázce dalo říct, že smrtka je pro doom metal tím stejným jako draci pro power metal nebo pentagramy pro black metal (smích). Má to být z vaší strany takový malý signál fanouškům, co od nahrávky očekávat, nebo jste si ji vybrali jednoduše z toho důvodu, že k muzice pasuje, a na nikoho ostatního jste se neohlíželi?

Insomnic: Určitě máš pravdu, jde o klišé. Na druhou stranu většina metalu, pokud se nebavím o avantgardě apod., je jedno velké klišé… zvukově, kompozičně, nástroji, texty, vizuálně… a právě to na něm asi máme někdo více, někdo méně rádi. Já jsem se k tomu motivu dostal tak, že jsem se snažil držet stěžejních myšlenek toho alba… podobnosti spánku, smrti, bezvědomí… tohle jsou stavy, u kterých se člověk může tak trochu spolehnout na to, jak budou vypadat, a navíc jsou zajímavé tím, že se i během nich něco záhadného děje (u smrti teda nevím :)). Navíc smrt je jediná věc, u které můžeme říct, že potká nás i všechny kolem nás. Z toho se dá vyjít, snažit se prožívat život plnými doušky, ale taky zodpovědně a čestně.

A když člověk z tohohle vyjde, tak smrt nevypadá jako něco, čeho bychom se měli bát. Tudíž nejde o inspiraci klišé, spíš o to, že sám se trochu takhle na život dívám, a to by ta kresba měla odrážet. A taky to, že nejsem geniální umělec a tohle je tak na hranici toho, co dokážu nakreslit :)

Wohma: Na nikoho jsme se moc ohlížet nechtěli, stejně by klasik řekl, že haters gonna hate :) Rozhodně jsme nechtěli jiné metalové klišé, a to sice “nablýskanou” fotomontáž, kterých je plný DeviantArt. A myslím, že se nám rozhodně povedlo to, že obal vypadá na první pohled jinak, odlišně, a přitom to není (alespoň dle nás) tím, že by byl špatnej.

Ještě více než samotná smrtka na obálce mne zaujal motiv loutky, který prostupuje celým bookletem. Zdá se mi, že tato série obrázků s loutkou sama o sobě vypráví takový minipříběh, je to tak? Pokud ano, pojí se s ním nějaký hlubší význam? Co jste jím sledovali?

Insomnic: Jsem rád, že tam ta návaznost jednotlivých loutek jde vidět. V podstatě jde o příběh člověka, který se snaží získat svobodu, a když ji získá, zjistí, že neví, co s ní dělat. Má tolik možností, jak se svobodou naložit, ale s každou přichází zodpovědnost, která je těžší, než následovat příkazy někoho jiného. No a loutka to neunese.

Do jisté míry tenhle princip vidím v lidech i v sobě, ale těch významů se tam dá najít víc. Vem si třeba to, že ta loutka tam nikdy nespí, a tenhle fakt si srovnej s předchozí odpovědí :)

Jak velký význam přikládáte grafické podobě nahrávek a vizuální prezentaci kapely celkově? Velmi se mi líbí například vaše promo fotografie v takovém starém, zašlém stylu…

Insomnic: Za sebe si myslím, že vizuální stránka hudby je prostorem, kde se dá hudba podpořit a fanouškovi tak dát něco víc, než jen dekoraci.

Wohma: Souhlasím s Insomnicem – je to další rozměr, kterým se dá tvorba nějakým způsobem ozvláštnit (anebo taky pokazit).

K fotografiím mě napadá ještě jeden takový drobný detail – člověk by od doomové kapely čekal spíše víno, kdežto vy – jestli se správně dívám – máte na fotkách před sebou sklenice piva. Proč zrovna pivo? Že by skrytá reklama na Stellu Artois (smích)?

Insomnic: Já jsem Stellu nepil! Pil jsem asi Starobahno, nebo co, ale ostatní chtěli mít stejný sklenice, tak jsem si nechal nalít do sklenice od Stelly obsah odkapávače pod pípou (nepil jsem to).

Wohma: Já mám dokonce pocit, že ve skutečnosti tam v těch skleničkách nikdo Stellu neměl :) Přišlo nám, že s vínem by to už mohlo působit, jako že si hrajeme na nějaký aristokratický metal, zkrátka že by to bylo příliš “posh”. A koneckonců po vystoupení (a někteří i před) nechodíme po klubu s dvojkou vína… Nebudeme ze sebe kvůli propagaci dělat někoho jiného, než kým doopravdy jsme. Na to už je v hudební branži dost jiných expertů :)

Co se týče samotné muziky, myslím, že toho příliš nezkazím, když řeknu, že hrajete takovou spíše melodičtější formu doom metalu. Kladete vy sami – ať už jako hudebníci nebo jako posluchači – nějaký speciální důraz právě na melodie? Myslíte si, že jsou melodie v hudbě obecně to hlavní, nebo nemáte problém ani s nějakými extrémy, kde člověk o melodii nezakopne, jak je deska dlouhá? Jaký význam pak pro vás mají melodie v rámci samotné vaší tvorby?

Wohma: Souhlasím, naše pojetí doom metalu je hodně melodické. Nevím, jestli můžu říct, že vyloženě považuji melodie za to hlavní, ale jejich úplnou absenci rozhodně nesnáším příliš dobře :) I proto jsem nikdy nepřišel na chuť drone kapelám (i když třeba stage presence Sunn O))) totálně žeru), na druhou stranu minimalismus mi v tomto případě nevadí, pokud je deska zajímavá něčím dalším. Příklad za všechny by mohla být tvorba Finů Tenhi: ač žánrově neofolk, tak někdy svou dikcí připomínají spíš funeral doom, přesto je to muzika neuvěřitelně plná, působivá a zajímavá.

V kapele asi určitý důraz na melodie dáváme a ani v budoucnu se od toho asi příliš nevzdálíme. Na druhou stranu nijak zásadně nelpíme ani na nějaké nálepce “melodic”, ani na nějaké žánrové škatulce. Naopak si myslím, že přesahy do jiných žánrů mohou být tím správným kořením, rozhodně se proto nebudeme v tomhle směru nějak omezovat.

Na druhou stranu, vokál Insomnica je naopak čistokrevný obhroublý growling, který by neměl problém se uživit i třeba v deathu metalu, což tvoří oproti kytarovým a klávesovým melodiím docela zajímavý kontrast – alespoň tedy na mě osobně to tak působí. Byl to z vaší strany záměr, vytvořit takový kontrast, nebo to takhle prostě vylezlo “samo”, když se spojila muzika s vokálem?

Insomnic: Já jsem v deathové kapele taky nějakou dobu fungoval. Asi to tak do jisté míry vylezlo samo, ale vokály se snažím vymýšlet podle toho, co mi zrovna přijde, že by se hodilo k různým pasážím.

Wohma: Já jen dodám, že Insomnica někdy ponoukám, ať se s tím nepáře, protože podle mě i hodně drsný growl a grunt patří do doomu. Mimo to by byla škoda nevyužít všech poloh, které Insomnic zvládá.

Další věcí, která mne na “On the Shores of Oblivion” zaujala, je můj pocit, že ty nejlepší nápady se nacházejí jakoby malinko v “pozadí”. Abych dal nějaký konkrétní příklad, tak třeba v “Of the Bond” se v oněch klidnějších mezihrách bez kytar nachází výborná, ale trochu tichá klávesová linka. To je tak schválně, aby si podobných libůstek všimli jen ti trpělivější posluchači? Řekněme takový “bonus” pro ty pozorné, kteří se budou nahrávkou zabývat podrobněji?

Wohma: Často se snažíme kombinovat relativně hodně melodických linek přes sebe, aby tvořily jakýsi dialog jednotlivých nástrojů a aby hudba byla opravdu pestrá. A ano, některé jsou skrytější než jiné, takže pozorného a opakovaného posluchače našeho alba určitě odměníme tím, že tam třeba i po četném poslechu najde něco nového. Nahrávka, která všechno posluchači vyklopí najednou, nemá většinou příliš dlouhou životnost.

Čím déle “On the Shores of Oblivion” poslouchám, tím si všímám jedné věci (a musím říct, že jsem to začal pořádně registrovat až po recenzi :)), a sice že druhá polovina desky mi celkově přijde o malinko lepší, je v ní množství zajímavých nápadů a motivů, zároveň se mi zdá trošku pestřejší a přitom atmosféra se nijak neztrácí, spíše mi naopak přijde ještě o kousek hutnější. Je nějaký rozdíl mezi tím, jak vznikaly písně od “A Touch of Insanity” dál a jak ty s pořadovým číslem 1-5, třeba v časovém období, stylu skládání atp.?

Wohma: To jsi mě docela zaskočil :) Nějaká chronologická posloupnost tam určitě není, písničky jsou z tohohle hlediska zcela pomíchány. Výrazně jiný styl skládání bych přiřkl šesté písni “Purgatorium” a závěrečné “Sinthesis”. Je navíc faktem, že ty méně ortodoxně doomové a experimentálnější písně jsou spíš v druhé půli, takže se dá říct, že jsi to zhodnotil zcela správně.

Všiml jsem si, že v bookletu není poznamenané místo nahrávání “On the Shores of Oblivion”. Můžete nám prozradit, kde jste desku natočili?

Wohma: Vzhledem k mnoha faktorům, které je zde asi zbytečné uvádět, jsme desku nahrávali zcela sami a sami jsme si ji i smíchali. Jediným externím faktorem byl profesionální mastering ve Velvet Mastering studiu. Myslíme, že i přes DIY přístup se nám podařilo stvořit slušně znějící desku a nemáme se v tomhle ohledu za co stydět.

Dále mne svým způsobem zaujala obligátní děkovačka, konkrétně zmínka o kapelách Et Moriemur a Llyr. Obě dvě, přestože své dlouhohrající debuty vydaly již loni, resp. předloni, jsou v relativně obdobné pozici jako Somnus Aeternus – relativně nové doom metalové skupiny, které na našem území začaly opět živit žánr, jenž zde byl po mnoho let de facto mrtvý. Až bych řekl, že těchto pár nových doomových formací (kromě oněch dvou jmenovaných ještě i pár dalších, například Ghost in the Shell) – Somnus Aeternus samozřejmě nevyjímaje – začalo dohromady tvořit něco, co bychom skoro mohli nazvat menší doomovou scénou v České republice, což je něco, co by mi ještě třeba před pěti, šesti lety přišlo jako utopie, jelikož doom metal byl u nás vždy na pokraji zájmu. Vzhledem k tomu, že i vy mezi takovéto kapely patříte, myslím, že se přímo nabízí se na to zeptat… Čím si myslíte, že to je, že se tu poslední dobou začal opět objevovat doom metal? Nebo nějakou soudržnost se svými doomovými kolegy necítíte a kopete sami za sebe?

Insomnic: Ve jmenovaných kapelách jsou skvělí lidé a srdcaři. Společné akce jsou podle mě těmi nejlepšími. A taky má na tom vývoji asi podíl to, že pro všechny z nás je samozřejmě výhodnější zahrát si s další doomovou kapelou na koncertě, kam přijdou fanoušci doomu, než si zahrát s deathcorovou kapelou, kde nás vypískají.

Wohma: Llyr a Et Moriemur jsou zkrátka naši kamarádi, děláme s nimi akce, navzájem se podporujeme a já jsem hrozně rád, že jsme v tom českém rybníčku našli spřízněné duše. Co víc, spřízněné duše, které dělají zatraceně dobrou hudbu – a to je pak radost dělat s nimi společné akce. S Ghost in the Shell se (v době psaní odpovědí na tento rozhovor) zrovna chystáme na společnou akci do Prahy, kde budeme předskakovat Worship a Faal. Nečekám nic jiného než bezvadnou akci v rodinném doomovém kruhu :) Tím jsem asi dostatečně odpověděl na tu soudržnost. Co se týče “vzkříšení doom metalu” – myslím, že je to spíš náhoda, a nečekám, že by ČR nebo celosvětová scéna zažila nějaký velký návrat doom metalu.

“On the Shores of Oblivion” jste na krátký čas (tuším týden, ale nechci kecat) hodili online jako stream, přičemž nějaký dobrák to samozřejmě nahrál a ihned pustil na internet. Nenaštve to trochu? Nebo se v tom snažíte hledat aspoň světlou stránku, když už se to stalo, a berete to tak, že se tím pádem dostane muzika k více lidem? Přece jenom – nalijme si čistého vína – rozhodně si dnes víc lidí album stáhne zadarmo z nějakého warezu než koupí. Jinak, jak se obecně díváte na poslední dobou tolik propírané hudební pirátství?

Insomnic: Když někdo tohle udělá tvojí práci, tak to zamrzí. Ale pirátství je víc realitou než něčím, nad čím bychom měli plakat. Prostě to je, jak to je. Já se sám přiznávám k tomu, že jsem do své hudební sbírky nenasypal desetitisíce, kolik by zřejmě stála. Věřím, že cestou není omezovat internet, živit OSA apod., ale v první řadě se snažit, aby se ta hudba dostala k tomu, pro koho je určená a komu za těch pár šupů (v našem případě) stojí.

Wohma: Upřímně řečeno – byl jsem dost překvapen, s jakou rychlostí se to rozšířilo a hlavně na kolik různých warezových serverů. A osobně se nedokážu úplně rozhodnout, jestli to mám vnímat spíš pozitivně nebo negativně. Ano, album se dostane mezi víc lidí, což znamená, že potenciálně i mezi více kupců, navíc jakožto undergroundová kapela si vážíme každého fanouška, byť si od nás třeba ani nic nekoupí.

Mrzí mě ale hlavně to, že na drtivé většině serverů je velmi nekvalitní webrip právě z onoho streamování alba. Jelikož SoundCloud streamuje ve 128 kbps, tak věřte tomu, že ani 192kilobitový release nebude mít tu kvalitu, pokud je zdrojem SoundCloud :) Jako největší zklamání to pro mě bylo zejména proto, že zhruba v době leaku už bylo album na bandcampu, kde jej lze koupit v bezztrátové kvalitě za $5,99, tudíž by to uploadera nepřišlo na nějaké velké peníze a mohl by to nabídnout v té nejlepší kvalitě. Proto PROSÍM všechny, kterým se 150 Kč za placku (nebo nějakých 110 Kč za digitální release) zdá hodně, aby si to naše album aspoň někde opatřili ve slušné kvalitě. Věřte, je docela velký rozdíl i mezi 320kbps MP3 a CD…

Co se týče pirátství v obecné rovině – vnímám ho jako fenomén moderní doby, který nemá smysl hodnotit z nějakého etického hlediska, a to ne proto, že by etický rozměr neměl, ale už jen proto, že je to hrozně složitý problém. Já například poslední dobou kupuji převážně alba v digitální podobě (nejlépe bezztrátové), ale to ani v roce 2012 není často jednoduché (a to teď mluvím pouze o nových albech). Jenže by zase ode mě bylo naivní vinit z toho distributory a vydavatelství, když z části je problém i na straně posluchačů, kteří si na digitální formát zvykají jen pomalu… což pak zase může zapříčinit, že album není v digitálu dostupné vůbec, natožpak bezztrátově. Já to s nadsázkou přirovnávám k fetišismu, protože pokud běžný člověk nedostane do pracek CD, tak se stále ptá: “A za co teda platím?”

Je přitom tolik možností, které skýtá digitální distribuce a samotný formát, pokud se tedy někdy přestaneme vázat na CD tak, jak ho známe. Proč by ten bonusový obsah, který dnešní náročný posluchač ocení, nemohl být digitální? Čtenářům s bujnější představivostí jistě naskočí hned několik možností, jak může digitální bonusový obsah jít o krok (nebo spíš dva, tři) dál než klasický jewel nebo digipack. Mám pocit, že v tomto směru docela odvážně experimentovala Björk a přineslo jí to, když už nic, tak přinejmenším zájem médií.

Samozřejmě, vinyloví nadšenci budou vždycky chtít vinyl a na koncertech se pořád budou prodávat nějaké fyzické nosiče a merch, ale možná je na čase se od toho klasického modelu odpoutat a úplně to paradigma převrátit. Nebo přinejmenším někam rozvinout.

Na řadě je poslední otázka, která bude opět o doom metalu. V letošním se objevily nové desky hned dvou velkých doomových skupin, jež patří k tomu nejznámějšímu a nejuznávanějšímu ve svém žánru – Candlemass a čerstvě i My Dying Bride. Slyšeli jste již oba počiny? Pokud ano, jak se vám líbí? Osobně se musím přiznat, že “A Map of All Our Failures” jsem ještě neposlouchal, nicméně “Psalms for the Dead” je podle mě fantastická záležitost a je obrovská škoda, že to bude poslední album Candlemass. Co myslíte vy? Pokud vás třeba v nedávné době jako posluchače zaujaly i jiné (nejen) doom metalové desky, klidně hoďte našim čtenářům nějaké zajímavé tipy! Díky moc za rozhovor a ať vám to hraje!

Insomnic: Přiznám se, že jsem ani jedno neslyšel. Za sebe ale určitě můžu doporučit “Atra Mors” (Evoken), hodně si užívám “Eremitu” (Ihsahn) nebo poslední In Mourning, Sektemtum a Six Feet Under (“Undead”). Strašně se těším taky na nové Worship :)

Wohma: Jak jsem psal v úvodu, Candlemass není mým šálkem čaje, ale MDB rozhodně ano. Bohužel se mi jejich nedávné desky příliš nelíbily. Vlastně po “Songs of Darkness, Words of Light” jsem na ně zcela zanevřel, ale vydařené EP “The Barghest O’Whitby” je v mých očích (či spíš sluších) resuscitovalo a na “A Map of All Our Failures” jsem se i docela těšil. Zatím to moc naposlouchané nemám, ale podle všeho to vypadá, že jsou MDB zpět.

Mě osobně letos především zaujala nová deska Ahab – “The Giant”. Říkám to všude, protože je to pro mě jednoznačný kandidát na desku roku a už teď jedna z mých nejoblíbenějších (doom)metalových desek vůbec. Taktéž můžu doporučit Evoken a Sektemtum, přidám Gojiru (na tu určitě Insomnic omylem zapomněl a bude z toho teď špatnej :)), kvalitní post-divnost Lost in Kiev, EPčko “Faustian Echoes” od Agalloch (a to i přesto, že “Marrow of the Spirit” šel mimo mě) a z úplně jiného soudku novinku Hidden Orchestra – “Archipelago”.

Taky moc děkujeme za rozhovor a zajímavé otázky!

---