Země: Kanada Žánr: progressive rock Datum vydání: 13.6.2012 Label: Anthem Records / Roadrunner Records Tracklist: 01. Caravan 02. BU2B 03. Clockwork Angels 04. The Anarchist 05. Carnies 06. Halo Effect 07. Seven Cities of Gold 08. BU2B2 09. The Wreckers 10. Headlong Flight 11. Wish Them Well 12. The Garden Hodnocení: Kaša – 7/10 Zajus – 8/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Rush jsou výjimeční. Prog rocková legenda funguje už celých 44 let a pořád jí to hraje náramně, má za sebou 20 studiových alb, nespočet živých vystoupení, a rostoucí věk jako by jí nebránil pohybovat se první rockové lize. Trojici ve složení Geddy Lee, Alex Lifeson a Neil Peart není třeba nijak představovat, každý, kdo se o rockovou hudbu zajímá, tahle jména už určitě slyšel, takže se radši pojďme kvapem vrhnout na události nedávné a především na nové studiové album “Clockwork Angels”, které se pyšní jubilejní číslovkou 20 v pořadí jejich bohaté diskografie.

Přípravy nového alba začaly vlastně už v roce 2010, když se kapela sešla v Blackbird Studios s producentem Rickem Raskulineczem, aby nahrála dvě nové skladby “Caravan” a “BU2B”. Obě byly mezi fanoušky vypuštěny ještě v témže roce a logicky se nakonec dostaly i na nové album, kde se starají o jeho úvod. Přestože jsou tyto písně přímočaré, působí pořád dost “progresivně” a neměl jsem s nimi žádný problém i po těch dvou letech, co jsem je již slyšel nesčetněkrát. Obě skladby by se daly označit za typické Rush jak je známe z posledních alb, které charakterizují chytlavé nápady, neustálé změny temp a taková nepopsatelná dynamika, která posluchače provází celou novinkou. Bohužel hned při prvním setkání se zmíněnou dvojicí skladeb mě už těmi dvěma lety zaujal zvuk, který zůstal neměnný i pro celé album a je takový podivný. Jako by se Raskulinecz nemohl při závěrečném mixu rozhodnout, který z nástrojů má mít přednost a výsledkem je nepovedená zvuková koule, kdy nad vším ční výrazná basa. To by samo o sobě před třiceti lety nebylo na škodu, ale dnešní Rush už jsou dnes trošku někde jinde a v jejich současné tvorbě působí takhle výrazná basa trošku rušivě a kazí celkový dojem z poslechu.

Minulé, velmi kladně přijaté, “Snakes & Arrows” oceňuji i s odstupem pěti let za nejlepší album, které kapela vydala od skvělého “Signals” z roku 1982. Není žádným tajemstvím, že následující alba sice nebyla špatná, ale na fenomenální kousky ze sedmdesátých let to nestačilo ani náhodou. Když bych se měl pustit do přímého srovnání mezi novinkou a “Snakes & Arrows”, tak bych jako jasného vítěze, který svého soka poslal na zem ve třetím kole, označil právě předchozí album. Myslel jsem si, že po pěti letech čekání, kdy byla očekávání opravdu vysoká, to bude způsobeno spíše jistým idealizováním novinky, ale přestože jsou písně plné dobrých nápadů, najdou se i méně povedené a výsledkem je, že jako celek je pro mě “Clockwork Angels” zklamání.

Další dvojici skladeb, titulní “Clockwork Angels” a “The Anarchist”, mám za jedny z vrcholů alba. Obě se rozjíždějí trošku pomaleji, ale zatímco prvně jmenovaná je progresivní pecka jak hrom, ve které se vystřídá hned několik nálad a které vládne především skvělý Neil Peart a zvonivá kytara Alexe Lifesona, tak “The Anarchist” je i přes svou šestiminutovou stopáž velice přímočará hitovka se skvělým vokálem Geddyho Lee. Na dobrém melodickém refrénu stojí a padá i pátá v pořádí “Carnies”, která je i přes svou relativní tvrdost pořád dost přístupná. Tohle ostatně platí pro celou novinku, kytary neřežou jako u thrashových kapel, ale přesto dokáže Alex Lifeson najednou z melodických, zvonivých ploch přejít k zahuštěnému riffování a dodat skladbám dostatek tvrdosti.

Problém na některých albech Rush je, že skladby se začnou po nějaké době působit jednotvárně. Tímto nedostatkem trpí i “Clockwork Angels”. Někdy má člověk problém rozeznat, zda zrovna poslouchá tuhle či onakou věc, a to i po několika posleších, což by se stávat nemělo. Tu a tam přijde menší ozvláštnění, na novince třeba “Halo Effect”, což je skoro akustická balada, ve které se mihne ke konci smyčcová linka, a třeba i následující “Seven Cities of Gold”, jež je snadno zapamatovatelná díky výraznému basovému motivu, který celou píseň proplétá. Mezihra “BU2B2” nic neřeší, na albu je celkem zbytečná, takže dalším plnohodnotným songem je rádiová “The Wreckers”. Proč rádiová? Zapamatovatelný refrén, celkově uvolněnější atmosféra, nějaké ty smyčce a chytlavý rytmus z ní činí jeden z adeptů na další singl, i když po několika posleších mě přestala bavit.

Závěr alba není vůbec špatný, i po 66 minutách jsem se dokázal vybičovat k pozornosti, kterou si zejména vypalovačka “Headlong Flight” zaslouží. Ta se ve většině své stopáže nese v rychlejším tempu za přítomnosti mohutného riffu a Peartovy bubenické zručnosti žene neúnavně vpřed, dočkáme se i parádního kytarového sóla. Tohle je jedna z těch skladeb, ve kterých jsem objevoval něco nové i po několikero posleších. Geddy Lee se vokálně dostane nezvykle vysoko, až jsem zvědavý, jak tohle bude zvládat naživo, protože z živých záznamů z posledního turné už jsem jeho hlas začal pomalu odepisovat. Předposlední, za pochodového rytmu se valící “Wish Them Well” mne neoslovila, dokázal bych si dokonce představit, že by se na desku nedostala a skončila by jako bonus na některé ze zvláštních edicí. Závěrečná “The Garden” však očistí pošramocený dojem po předchozí nepovedené skladbě, protože tahle překrásná a procítěná balada je vynikající tečkou za jinak nadprůměrným albem. Na své si přijdou milovníci orchestrálních aranží, piána a uklidňující atmosféry.

Má očekávání zůstala oproti předchozímu “Snakes & Arrows” dost za očekáváními a album bych zařadil někam do devadesátých let, ve kterých sice Rush nebyli kdovíjak novátorští, ale jejich alba se dobře poslouchala. Takové je i “Clockwork Angels”. Dobře se poslouchá, ale aby mě posadilo na zadek jako “Snakes & Arrows” či snad klasiky “2112” a “Hemispheres”, to to ani omylem, takže za mě 7/10.

Další názory:

Nejsem žádný veliký znalec tvorby Rush, znám pouze jejich alba vydaná před rokem 1981, o to víc mám však jejich hudbu rád. Trilogie “2112”, “A Farewell to Kings” a “Hemispheres” patří mezi má nejoblíbenější alba vůbec a duologii skladeb “Cygnus X-1” uctívám téměř každodenním poslechem. Současní Rush pro mě však byli až do vydání “Clockwork Angels” velkou neznámou, neslyšel jsem ani několik let starý a velmi pozitivně přijatý počin “Snakes & Arrows”. O to více mě však “Clockwork Angels” potěšilo. Rush jsou dnes usedlejší a opatrnější než před pětatřiceti lety a místo geniálních dlouhých opusů se soustředí spíše na písničkovou formu. To však zvládají naprosto bravurně, a i když jejich novinka svou stopáží stará alba překonává téměř dvojnásobně, není na ní jediná slabší skladby. Mezi nejlepší z nich řadím chytlavou “The Anarchist”, progresivnější “Seven Cities of Gold”, hard rockou pecku “Headlong Flight” a nesmírně dojemnou “The Garden”. Jediné, co musím kapele vytknout, je zvuk alba. Geddyho baskytara občas ostatní nástroje překrývá až moc, na novém materiálu je to navíc mnohem méně vhodné než u starých instrumentálně složitých alb. Opakem je Alexova kytara, která se občas zbytečně ztrácí. Neal Peart už není takový dravec, ovšem zvukově by si také zasloužil více prostoru. Budu-li však ignorovat patálie se zvukem, musím Rush za “Clockwork Angels” jednoznačně pochválit.
Zajus