Sacrilege - Demon Woman

Sacrilege – Demon Woman

Sacrilege - Demon Woman
Země: Itálie
Žánr: doom metal
Datum vydání: září 2013
Label: Jolly Roger Records
Původní vydání: 1987, selfrelease

Tracklist:
01. Endless Rain
02. Demon Woman
03. Siel
04. Sacrilege
05. Voodoo Ritual

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Jolly Roger Records

Možná se pletu a redakční boss mě záhy vyvede z omylu, ale hádám, že recenzi na starší a obskurnější počin jsme tady ještě neměli [neplete se – pozn. H.]. Považte sami… “Demon Woman” vychází sice letos, ovšem pouze jako reedice 26 let (!) starého demosnímku pětice, která si kdysi říkala Sacrilege. Tato parta z italské Verony toho po vydání svého prvního dema už moc nestihla, protože rok následující zanikla, a “Demon Woman” tak zůstává jejich jediným zápisem do hudebních análů. O tom, jestli je to škoda, nebo není o co stát, by se dalo polemizovat, ovšem za sebe můžu s klidem říct, že kdybych tento počin neslyšel, tak bych o vůbec nic nepřišel.

Poplatně době svého vzniku se “Demon Woman” veze na vlně sabbathovského heavy metalu s doomovými vlivy. Demosnímku sice nechybí dobová autentičnost, která jej činí velmi atraktivním, ovšem hudebním jádrem se nejedná o takový zázrak, aby se i po tolika letech dalo říct, že máme co dočinění se zapadlým hudebním klenotem, jenž si zasloužil a dosud zaslouží mnohem větší pozornost. Nemá smysl nahrávku posuzovat z dnešního pohledu, protože od zvuku až po skladatelské postupy z toho na všechny strany smrdí osmdesátá léta se všemi technickými nedokonalostmi začínající kapely. Zvuk je popraskaný, zaprášený a je znát, že se nenahrávalo v žádném profesionálním studiu. Kapela samotná zní logicky přesně tak, jak si jen u takto starého demáče lze představit, takže amatérsky, místy jakoby nesehraně a bez znatelných individuálních momentů, kdy by se posluchač mohl zaradovat nad instrumentálními výkony, ale beru to, že takhle to prostě tenkrát na této úrovni bylo a vlastně díky tomu působí “Demon Woman” semknutěji. Zpěvák Luca Gorna se občas pouští to závratných výšek, což mu ne vždy úplně sedne a třeba v úvodní “Endless Rain”, již uvádí krátké záhrobní intro, mu to několikrát ujede tak nechutným způsobem, že z toho vstávají chlupy na zádech, ale jinak nestojí úvodní vál za odstřel. Kytarový riff je hypnoticky zatěžkaný, kytarové sólo není zbytečným natahováním stopáže, a pokud si odmyslím vokální přehmaty, tak se to dohromady slušně propojuje v kompaktní celek.

Celkem pětice skladeb při hrací délce sotva půl hodiny nedává příležitost, aby se člověk začal vyloženě nudit. Nebo alespoň ne tak často, jak jsem se před prvním poslechem obával. Třeba “Demon Woman” je skvělou prací na téma heavy metal dle Black Sabbath, protože doomové aspekty jdou v tomto případě stranou a duch legendy naplno promlouvá skrze rychlejší tempo, jemuž se nedá odolat. Ne všechny skladby sice mají takový tah na branku, ale nedá se říct, že by tím “Demon Woman” jako celek ztrácel na atraktivitě, protože právě díky takové té zádumčivé náladě dýchá retrem daleko silněji. Občas na vás vykoukne troška psychedelie, jinde sedmdesátkový rock, takže to vypadá, že se bralo všude, kde se dalo, ale zvláštní je, že tehdy to nepůsobilo tak vykradačsky jako dnes. Třetí “Siel” je bohužel až moc utahaná, nezáživná a celkově bez šťávy. Celou dobu jsem čekal, že se něco začne dít, ale nakonec ten moment nepřišel a poklidně se přechází v “Sacrilege”, která je druhým top momentem počinu. Ve své podstatě jednoduchá, heavy/doomová skladba vrcholí v instrumentální části uprostřed, kde se kytarové hřmění poslušně zklidní. Určitě za to může delší stopáž, ale díky tomu, že se v “Sacrilege” vystřídá několik různých motivů, je možno ji považovat za středobod celého “Demon Woman”. Pomalejší “Voodoo Ritual” už pak z mého pohledu nepřináší nic, kvůli čemu bych vstával ze židle, takže krom rychlejší pasáže, jež akceleruje v její polovině, se toho moc neděje a zanechává mírnou pachuť na patře za jinak obstojným demosnímkem.

Už jsem to tady zmínil, ale z aktuálního hlediska je “Demon Woman” vlastně nehodnotitelná záležitost, která by mohla mít význam snad jen pro naprosto oddané fanoušky žánru, kteří jsou pro každou zaprášenost, co kdy vyšla, ale v opačném případě vám toho Sacrilege moc říkat nebudou. Pokud se zaměřím čistě na hudební obsah bez ohledu na to, jak album zní a v jakém období vzniklo, tak bych se na hodnotící škále pohyboval někde na hranici šesti bodů, což sice neznačí žádný zázrak, ale od žánrového standardu, v rámci kterého podobných desek vznikly stovky, se nejedná o nic zvláštního, takže proto bych výš nešel.


Další názory:

Upřímně řečeno, v životě bych nečekal, že nám někdo v roce 2013 pošle na recenzi demáč z roku 1987 (a na pásek nahraný dokonce v roce 1986) od nějaké neznámé italské vykopávky, o níž nikdo nikdy neslyšel a která nikdy nic jiného nevydala, ale ku příležitosti reedice “Demon Woman” se tak stalo. I když… nevím, jestli o Sacrilege opravdu nikdy nikdo neslyšel, třeba je to v Itálii podobný kult jako demáč “Nekrofilie” od 666 u nás, kdo ví… Dnešní optikou “Demon Woman” samozřejmě hodnotit nelze ani omylem, na tom počinu je znát, že vznikl před více jak čtvrt stoletím a ještě ne v úplně oslnivých podmínkách. Možná by se teď hodilo říct, že je to hudebně takový majstrštyk, že si prostě nezaslouží, aby jej dočista zavál prach času a zapomnělo se na něj (což by byl také důvod, proč to dneska někdo znovu vydává na vinylu), ale zas až tak žhavé to bohužel není. Uznávám však, že je pravda, že mě dost mile překvapilo, jak příjemně se i dneska “Demon Woman” poslouchá, jako nostalgická vzpomínka na 80. léta, proč ne. Pokud vám tohle zní lákavě, pak by se vám muzika Sacrilege rozhodně líbit mohla. Italové nabízejí hodně oldschool heavy metal s občasnými závany doom metalu, které nemají daleko třeba k takovým Candlemass (to je případ zejména hned úvodní “Endless Rain”, u níž jsem si na švédskou legendu hned vzpomněl), celé to dýchá takovou naivní upřímností, jež je typická právě pro osmdesátky, ale svým způsobem to z “Demon Woman” dělá docela sympatický počin. Nebudu to na vás ovšem hrát… rozhodně to není taková pecka, abych mohl tvrdit, že to teď budu točit jak divý, ani nemám potřebu jít hned kupovat to elpíčko, ale jako taková retro vzpomínka na dobu, která je už dávno pryč a kterou jsem nezažil, mě ta půlhodinka na několik poslechů příjemně zabavila. A to je upřímně řečeno vlastně víc, než bych od nějakého “noname” demáče z roku 1987 čekal…
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.