Sacrilegium - Anima Lucifera

Sacrilegium – Anima Lucifera

Sacrilegium - Anima Lucifera

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Preludium / Heavenwings Shrugged
02. Angelus (Anima Lucifera)
03. Mare Tenebrarum
04. The Serpent Throne
05. …and Soul
06. Venomous Spell of Fate
07. Desiderium Immortalis
08. Anima Lucifera / Epilog

Hrací doba: 41:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Návraty starých a dávno nefungujících kapel zpátky na scénu jsou vždycky zvláštní. Nemluvím teď o tom, když nějací píčuskové ohlásí rozpad a za rok jakože comeback… to je jen pozéřina na přitáhnutí pozornosti. Mám tím na mysli formace, jež hluboko v minulosti něco dokázaly, pak se různými kličkami osudu rozpadly, a teď se (třeba) po dvaceti letech dávají dohromady. Mnohdy to bývá zpočátku jen koncertní návrat a k natáčení nového materiálu dojde až posléze, jindy se s albem počítá už od počátku, ale vždycky je zajímavé sledovat, jak si ta která formace poradí se svým vlastním odkazem a zdali na něj dokáže navázat se ctí. Mnohdy se to povede a lze nalézt nejeden případ, kdy se nějaká skupina vrátila ve velké formě a svůj reunion si ospravedlnila; dokonce existují i ojedinělé případy, kdy se povedlo starou tvorbu zastínit, ale to se vážně týká jen pár výjimek. Jsou ovšem i případy, kdy výsledný návrat působí trochu… inu, rozpačitě.

Polští Sacrilegium samozřejmě nikdy nebyli tou skutečnou legendou a nepatří k velikánům svého žánru. To nikdo netvrdí. Nicméně, jistou stopu na blackmetalové scéně 90. let bezesporu zanechali. Sice tehdy stvořili jen jednu dlouhohrající desku „Wicher“, jež vyšla v roce 1996, ale to nevadí, jelikož jen ona sama má neoddiskutovatelné kouzlo, dýchá dobovou atmosférou a dle mého skromného názoru funguje i dnes. Prahne-li někdo po black metalu v onom typickém devadesátkovém soundu a pojetí, pak právě „Wicher“ stojí za pozornost, jelikož je to skvělé album, na nějž spousta lidí právem přísahala i dlouho po rozpadu Sacrilegium. Jak se říkává, v jistých kruzích je to prostě kult.

Já osobně mám „Wicher“ poměrně rád, takže když Sacrilegium v loňském roce ohlásili návrat na scénu a vydání nové desky, byl jsem samozřejmě dost zvědavý. Už na sklonku loňska Poláci naservírovali první ukázku v podobě singlu „Angelus“, nicméně jak mám ve zvyku, tu jsem zcela záměrně ignoroval a počkal si až na komplexní dojem z celé desky. Vzhledem k této ignoraci jsem tudíž předem neměl přesnější představu, jak by „Anima Lucifera“ mohlo znít, ale o to víc jsem se na vlastní poslech těšil. A oč víc jsem se těšil, o to víc jsem nakonec zklamaný…

Jak jsem již řekl, bývám na podobné návraty zvědavý, avšak očekávání mám většinou rezervovaná, což byl i případ Sacrilegium. Ani jsem nedoufal, že by snad Poláci mohli dorovnat či snad dokonce překonat „Wicher“, v povedené album jsem však doufal. A ačkoliv jsem se snažil dát „Anima Lucifera“ šanci, čas, pozornost a všechny tyhle věci, nakonec mě ta muzika o oprávněnosti návratu Sacrilegium přesvědčit nedokázala. Možná to zní tvrdě, ale sorry, je to tak – „Anima Lucifera“ je nahrávkou, bez jejíhož vydání bych se rozhodně obešel, a pokud by Sacrilegium zůstali u ledu, o nic moc bychom ochuzeni nebyli.

Sacrilegium

Ve své podstatě zní „Anima Lucifera“ tak, jak se dalo očekávat – Sacrilegium ten styl příliš nezměnili a opět dávkují relativně syrovější black metal s občasnými klávesovými závany, avšak převedený do současnosti. To je na jednu stranu sympatické, že se Poláci nevydali cestou absolutního retra a nevykradli „Wicher“ od sklepa až na půdu, ale že se snaží znít soudobě a přijít s muzikou, která má v roce 2016 místo. To beru. Stejně tak mi nijak nevadí, že se vytratil onen pohanský feeling, jímž „Wicher“ nesporně vládl. Tohle všechno jsou věci, které jsou samy o sobě úplně v pohodě.

Problémem však je, že „Anima Lucifera“ prostě nefunguje. Snaží se, ale nedaří se jí. Jasně, ani onen kultovní debut nebyla žádná virtuozita nebo skutečně výjimečná záležitost, ale mělo to atmosféru jako čuně a především kouzlo svojí doby. Tohle oboje „Anima Lucifera“ postrádá. U druhé jmenované skutečnosti se to samozřejmě dá pochopit a vlastně je to docela logické, ale absence atmosféry se odpustit nedá. Je to prostě obyčejná blackmetalová řezanice s nenápadným klávesovým podmazem, jíž chybí skutečně silné skladatelské nápady.

Jasně, poslouchatelné to pořád je, to nepopírám. Sem tam se objeví nějaký chytlavější riff nebo solidní pasáž. To lze tvrdit třeba o některých momentech singlovky „Angelus (Anima Lucifera)“, „The Serpent Throne“ nebo „…and Soul“, v níž se nachází několik povedených melodií stejně jako třeba v závěrečné osmiminutovce „Anima Lucifera / Epilog“. Nicméně mám z toho celého pocit, že je to jednoduše málo, že to není tak úplně ono a že mi tam cosi chybí k tomu, abych si nahrávku mohl užít. Dokud se Sacrilegium pohybují v těch středních chytlavějších tempech a nabízejí slyšitelnější klávesové linky, tak je to ještě v pohodě, i když to není takové terno, jak bych si představoval. O poznání horší je to ovšem tehdy, kdy Poláci nasadí blackmetalovou vichřici. V téhle poloze je to – nuda.

V neposlední řadě si pak musím postěžovat ještě na jednu věc, která mi dojem z „Anima Lucifera“ citelně sráží. Tím mám na mysli projev zpěváka Nantura, jehož vokál mě… no, prostě sere, fakt že jo. Nevím, co to jako má být, jestli to je umělecký záměr či co, ale jednoduše mě ten jeho řev na novince krutě irituje a připadá mi strašně afektovaný. Jestli je muzika obyčejná, avšak stále stravitelná, pro vokál žádnou omluvu nemám a bez pardonu musím dát palec dolů. Což lze vlastně říct o celé desce. Zklamání jak prase.

Sacrilegium - Anima Lucifera


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.