Saliva - Rise Up

Saliva – Rise Up

Saliva - Rise Up
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 29.4.2014
Label: Rum Bum Records

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dobách, kdy zámořským alternativním rockerům Saliva vládl Josey Scott, jsem tuhle kapelu měl vážně rád. Je fakt, že poslední alba (vlastně vše po “Blood Stained Love Story”) s ním za mikrofonem už stála za starou belu, ale z nostalgie jsem si je stejně vždycky poslechl. Po jeho odchodu jsem už o to nestál, ale stejně jsem si nemohl nechat ujít, jak na tom tahle parta je po odchodu své ikony a jeho nahrazení neznámým borcem jménem Bobby Amaru.

Překvapivě uznávám, že ne tak špatně jako na posledních albech se Scottem, ale v žádném případě tak dobře jako na prvních čtyřech albech, která jsou i s odstupem času slušné ukázky amerického alternativního nu-metalu. Většina skladeb z novinky už vyšla na předchozí řadovce “In It to Win It” a “Rise Up” je tak vlastně jeho přepracovanou verzí s několika novinkami, ale protože jsem předchůdce neslyšel, tak s tímhle nemám problém.

Hudebně je všechno na svém místě, takže i přes změnu vokalisty nelze čekat odklon od hudební produkce posledních let, o čemž hned na úvod přesvědčí hitovka “Rise Up”, která strčí do kapsy vše z “Cinco Diablo” a “Under Your Skin”, které byly vážně špatné. Šlapavá “She Can Hide Crazy” prodlužuje slušný úvod, který končí patosem “Lost”. Balady k Saliva vždy patřily, ale zatímco v minulosti je vyvažovalo Scottovo charisma, tak “Lost” je ukázkou vlezlého a pomalého oplodňováku, který osobně považuji za hudební bahno. Totéž platí pro “1000 Eyes”, “Closer” a “The Enemy”. Nebýt na placce těchto čtyř bezpohlavních kravin a místo nich by se sešlo víc vypalovaček jako “Redneck Freakshow”, “Choke” nebo i závěrečné “I Don’t Want It”, tak bych neřekl ani popel.

Popravdě není “Rise Up” ničím víc než konzumní nahrávkou zámořského mainstreamového rock/metalu, ale těch pár poslechů jsem neměl pocit, že by to byl čirý kalkul a Saliva působí živelněji a uvěřitelněji než v posledních letech, které vyplnily opravdu slabé počiny. Z tohoto pohledu tak vypadá Bobby Amaru jako logická volba, s níž kapela našla dříve ztracenou jistotu.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.