Scour - Scour

Scour – Scour

Scour - Scour

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.7.2016
Label: Housecore Records

Tracklist:
01. Dispatched
02. Clot
03. Crooked
04. Codes
05. Tactics
06. Tear Gas

Hrací doba: 13:49

Odkazy:
web / facebook

Phil Anselmo na metalové scéně rozhodně zanechal výraznou stopu jakožto někdejší frontman dnes již legendární Pantery. Navíc na rozdíl od zbývajících žijících členů kapely je on jediný, kdo nežije jen ze své minulosti nebo nehraje v dementních mrdkách (ano, tímhle samozřejmě narážím na vidláckou tupost Hellyeah Vinnieho Paula). Naopak je aktivní, provozuje velmi zajímavý label Housecore Records a má kupu projektů, z nichž některé jsou lepší, některé horší, ale rozhodně mu nelze vyčítat, že by se flákal.

Letos na sebe Anselmo sice nejvíc upozornil rozvernou hajlovačkou, ale jinak se ani hudebně neflákal. Hostoval na koncertech Eyehategod, když ze zdravotních důvodů nemohl Mike IX Williams, za dveřmi je novinka Superjoint („Caught Up in the Gears of Application“ vychází 11. listopadu) a také vydal první placku nového projektu Scour.

V rámci Scour se Anselmo pustil do žánru, jenž pro něj není úplně typický, byť si asi šlo už dříve domyslet, že minimálně z posluchačského hlediska se mu nebrání, tudíž se do jisté míry dalo očekávat, že časem přijde nějaký blackmetalový pokus. Na druhou stranu, black metal není typický žánr ani pro další zúčastněné muzikanty. Jakkoliv jsem totiž úvod recenze věnoval Anselmovi, je nutno upozornit, že se ve Scour vyskytují i další zajímavá jména. Konkrétně se jedná o kytarovou dvojici Derek Engemann (Cattle Decapitation) a Chase Fraser (ex-Decrepit Birth, ex-Animosity) nebo baskytaristu Johna Jarvise (Pig Destroyer). Jediný, kdo nemá doposud vydobyté výraznější ostruhy, je bubeník Jesse Schobel, ale naštěstí to na jeho hře není poznat. Jistě, Philip Anselmo je stále největší hvězdou, tváří i tahákem Scour, ale snad se shodneme, že borci z kapel jako Cattle Decapitation či Pig Destroyer nejsou žádná ořezávátka.

Z výčtu kapel je však zřejmé, že borci mají spíš zkušenosti s death metalem. Ačkoliv se tedy v rámci Scour pustili do black metalu, jejich hlavní žánrová příslušnost je na bezejmenném debutovém stále tu a tam znát (hlavně na bicích). Přesto kdybych měl přirovnávat, nebál bych se vytáhnout jména jako Dark Funeral, Marduk či starší Belphegor. Některé riffy jako by vypadly z různých období prvních dvou jmenovaných a třeba při jednom přechodu v „Dispatched“ vždycky čekám, že hned vzápětí přijde refrén „Lucifer Incestus“, haha.

Na druhou stranu, nalijme si čistého vína. Pokud by za Scour nestála sestava, jaká za tím projektem stojí, asi jen těžko by si nahrávka vysloužila nějakou větší pozornost. Sice to není hloupé, sype to solidně a vůbec není problém to poslouchat (ještě aby ne, když placka hraje necelých 14 minut), nicméně se ani nejedná o nic zvláštního. Jako slušná, byť nijak extrémně výrazná fošna debutující kapely je to vlastně úplně v pohodě. Když se na to ale podíváme optikou nahrávky, za níž stojí metalová legenda obklopená partou ostřílených muzikantů z kvalitních skupin, pak se prostě nabízí otázka, zdali se z takovéhle sestavy prostě nemělo vytřískat něco víc.

Scour

Scour totiž víceméně rezignovali na nějakou větší zajímavost či snad atmosféru. Hlavní slovo na minialbu má agrese, jíž bylo podřízeno zcela vše. Vedle ní se dostane ke slovu agrese, své si řekne agrese a něco málo předvede i agrese. A až někde ve čtvrtém, pátém gardu se objevuje něco jako mrazivá kytarová vyhrávka, ale to je docela výjimečný stav a navíc se nejedná o nic, co by z celku vystupovalo nad vše ostatní. Což je docela škoda, protože těch pár momentů, jako například pasáže v „Codes“ a „Tear Gas“, jsou přeci jen lehce výraznější. Bavíme se však o něčem, co je zcela marginální náplní EP, poněvadž hlavní slovo má rychlost a nasranost. S výjimkou mezihry „Tactics“ tedy od nahrávky nelze čekat nic jiného než pětici krátkých a zběsilých vypalovaček – s blackmetalovou kytarou, spíš deathmetalovou hrou na bicí a řevem, který je pořád Anselmovský, nikoliv charakteristicky blackmetalový.

Album se několikrát otočit dá, nemám s ním problém. Nicméně jediným zajímavějším songem zůstává finální „Tear Gas“, jinak je to jen vcelku obyčejná hoblovačka, jež by si bez all-star sestavy stěží získala takovou pozornost. Jinými slovy, nesralo mě to, ale vracet se k tomu rozhodně nebudu, protože k tomu není sebemenšího důvodu, a nemám potřebu to mít ve sbírce…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.