Secrets of the Moon - Seven Bells

Secrets of the Moon – Seven Bells

Secrets of the Moon - Seven Bells
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2012
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Seven Bells
02. Goathead
03. Serpent Messiah
04. Blood into Wine
05. Worship
06. Nyx
07. The Three Beggars

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ellrohir – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou skupiny, které mají pozornost celé scény, objevují se na titulních stránkách všech magazínů, každý webzin o nich píše, prodávají mnoho desek, na festivalech vždy vystupují v prestižních večerních časech, přesto je jejich muzika… průměrná. Možná líbivá, to ano, určitě populární, zcela jistě, nepochybně i chytlavá, prostě taková, aby na ní průměrný posluchač slyšel, ale rozhodně ne příliš objevná, ani ne originální, působivá nebo atmosférická, nic takového, jednoduše řečeno – z hlediska uměleckosti zcela průměrná. Je to obrovský paradox, znatelnější o to víc, že právě naopak ty kapely, jejichž hudba onu jakousi nepříliš jasnou (přece jen záleží i na úhlu pohledu, co si budeme povídat) definici uměleckosti naplňuje a jejichž muzika má co říct i (možná spíše: především) náročnějšímu posluchači, jsou většiny v pozici undergroundu a nedá se tvrdit, že by o nich většina posluchačů měla obecné povědomí.

Jednou z takto pohříchu nedoceněných skupin jsou dozajista taktéž němečtí Secrets of the Moon, jejichž produkce se pohybuje v hájemství progresivněji laděného black metalu se silnou atmosférou. Nejpozději s deskou “Antithesis” z roku 2006 se skupina posunula na nejvyšší příčky ve svém ranku a u mnohých podzemních hledačů si již stačila vybudovat velice silné jméno. Zejména na poslední nahrávce “Privilegivm” (2009) dokázali Secrets of the Moon vybrousit onu podobu toho, co hrají, do vpravdě neodolatelného tvaru. Myslím, že s prohlášením, že “Privilegivm” bylo tím nejlepším, co kapela do té doby stvořila, není třeba vůbec polemizovat. A právě v této chvíli přichází čas počinu “Seven Bells”, aby se to pokusil změnit…

Aby bylo hned pro začátek učiněno zadost té části recenze, která náleží srovnání nového alba s jeho předchůdcem, musím říct, že “Seven Bells” mi oproti “Privilegivm” přijde o malinko chudší co do počtů motivů a jejich variabilnosti na píseň. To samozřejmě může i nemusí být zápor, záleží na vkusu. Na jednu stranu tím nová deska působí řekněme o něco méně progresivněji, ale na druhé misce vah zase nesmíme přehlédnout poněkud konzistentnější a soudržnější atmosféru i celkové vyznění, což se jistě také počítá. Dle osobních preferencí, co komu sedí více, sám za sebe mohu říct jen to, že se mi líbí jak “Privilegivm”, tak “Seven Bells” – obě rozhodně mají něco do sebe. Ačkoliv musím uznat, že v současné době, kdybych si musel vybrat, asi by stále ještě o chlup vyhrála ta první jmenovaná a také první vydaná.

Nic to ovšem nemění na faktu, že i na “Seven Bells” je toho hodně co poslouchat, o tom nemusíte pochybovat ani v nejmenším, neboť se jedná o hodinu vskutku výživného black metalu, který bych já osobně bez váhání zařadil klidně do první ligy těch kapel, jež stojí někde na půl cesty mezi klasickou podobou žánru a tou jeho avantgardní verzí, čili těch skupin, jejichž tvorbu sice lze naprosto bez problémů označit jako progresivní, ale nejedná se o takovou progresi, která by zcela ničila ducha žánru (což, jen tak mimochodem, rozhodně nemusí být zápor, jsou formace, které ten “znásilněný” black metal zvládnou opravdu bravurně a výsledkem jsou mnohdy dechberoucí záležitosti, to sem ovšem teď nepatří).

“Seven bells
They are the prophets
Bringers of death
Seven bells
Enlighten our paths
To the glorious pits”
(Seven Bells)

Deska začne stylově odbíjením zvonu na úvod titulní skladby “Seven Bells”, jež následně plynule přechází v samotnou píseň postupným přidáváním nástrojů jednoho po druhém. Už jen intro je výborné, avšak ještě působivější moment, zcela jasně dokazující sílu Secrets of the Moon, přichází s prvními vokály. Až do této chvíle je muzika black metalová pouze temnou obskurní náladou, typický kulomet bicích a riffů přichází až s refrénem. V tomto duchu kompozice pokračuje nějakou dobu, aby se následně nedlouho před svým koncem zvrhla do excelentního sóla. Tím pádem tu máme vesměs tři, čtyři motivy na sedmiminutovou skladbu, čili přesně v duchu lehce minimalističtějšího podání, jak již bylo řečeno výše, ovšem je nutné zdůraznit, že i s tímto dokážou Secrets of the Moon pracovat takřka bezchybně, díky čemuž ani “Seven Bells” nenudí, stejně jako následující songy.

Nějaké ty velice působivé a výtečné pasáže se vyskytují v každé jedné písni bez výjimky, proto se nebudu zdržovat zevrubným popisem každé z nich, ale zmíním pouze ty, které zanechaly největší dojem ve mně osobně, čímž však netvrdím, že právě ony musí být nutně nejlepší – právě naopak, zbytek alba není o nic horší. Mému sluchu vskutku zachutnala třetí “Serpent Messiah”, jejíž fantastický začátek (v průběhu skladby se cyklicky opakující) jistě patří k vrcholům “Seven Bells”. Kromě toho je “Serpent Messiah” ozvláštněna taktéž až doomový kousky, což rozhodně není na škodu.

Secrets of the Moon - Seven Bells

Jako velice zajímavá se mi jeví být taktéž “Worship”, možná nejproměnlivější vál na desce. Plíživé momenty, znepokojivě melancholické (?) části, tak i výpady valivého black metalu – rozhodně skvělá věc. Za zmínku stojí jistě taktéž dvanáctiminutová “Nyx”, jež se dočkala i videoklipu (pro jehož potřeby byl však song zkrácen téměř o polovinu), mimochodem skvěle zpracovaného. V tomto případě jde naopak o nejmonotónnější a nejpomalejší záležitost “Seven Bells”, postavenou především na silné atmosféře, což se jí velmi úspěšně daří. “Nyx” pomalu plyne po celou svou délku, zdánlivě odnikud nikam, přesto jde o uhrančivou kompozici, od níž se nelze odtrhnout. Při poslechu totiž člověk zjistí, že Secrets of the Moon do pomalého tempa propašovali obrovské množství malých detailů, které se starají o to, aby byl posluchač neustále v napětí z toho, kam píseň vygraduje. “Základních” osm minut tím pádem uběhne jako velká voda, po níž zbude už jen ambientní závěr, plynule přecházející v závěrečný opus “The Three Beggars”.

“The temple beneath
The abyss above
Witness chaos
And find peace in here”
(Serpent Messiah)

Speciálně bych vyzdvihl vokály, které jsou v případě “Seven Bells” onou pověstnou třešničkou na dortu. Jednak sám zpěvák sG má skvělý black metalový hlas, jenž jistě stojí za uznání, vrcholem jsou ovšem mnohdy téměř dokonalé vokální linky, jak je to ke slyšení například v “Seven Bells” (onen zmiňovaný první zpěv), “Serpent Messiah” nebo “The Three Beggars”. V tomto ohledu deska opravdu exceluje.

Secrets of the Moon - Seven Bells

Hodnocení “Seven Bells” nemůže být jasnější – skvělá deska, o tom není sporu. Možná na první pohled není kvůli ne tak velkému věhlasu jejích autorů moc nápadná, přesto si myslím, že kvalitou předčí mnohá očekávaná alba těch největších metalových hvězd. Pokud hledáte black metal, který má myšlenku, se Secrets of the Moon v žádném případě nejde sáhnout vedle.


Další názory:

Secrets of the Moon mě upoutali a učarovali mi videoklipem ke skladbě “Nyx”. Je to rozhodně song, který se vymyká průměru alba. Pro jednou tedy nebyla splněná dnes často vídaná strategie “pro klip vybereme tu nejhorší skladbu”, hlavně že bude líbivá. Líbivá teda ona “Nyx” i ve své zkrácené verzi je, ale výjimečně v zcela pozitivním smyslu. Zbytek desky se ovšem zahanbit nenechal a fanoušci toho “uměleckého” black metalu (který jsem nastolil v mé poslední recenzi na Lunar Aurora) mají určitě námět k dalšímu poslechu. I když ono “black metalu”… Hudební teoretik by mi sice asi dokázal ukázat, že Secrets of the Moon opravdu hrají black, ale mně se při poslechu do podvědomí opakovaně vkrádalo jedno jméno – a sice Opeth. Tolik k progresivní stránce věci, která je určitě silná a kvalitní. A jestli je to potom “progresivní” black, death nebo cokoliv jiného, to je asi už vcelku jedno, no ne?
Ellrohir


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.