Semargl - Love

Semargl – Love

Semargl - Love
Země: Ukrajina
Žánr: dance / pop
Datum vydání: 5.4.2014
Label: Pop Metal Records

Tracklist:
01. Poison
02. It Is Empty
03. Eternity
04. Devil Loves You
05. Only Time
06. Everything Will Be Fine
07. Discolove
08. Big Plan
09. From Me
10. I Just Need You
11. Let Me Light a Fire

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Semargl jsou svým způsobem strašně divná kapela – především tím stylovým vývojem, jaký během doby svého působení prošla. Pokud byste nějakému laikovi pustili třeba “Poison”, druhý singl a úvodní song nového alba “Love”, asi by nikdy v životě netipoval, jak Semargl začínali. Tahle ukrajinská parta totiž na svých prvních třech deskách “Attack on God” (2005), “Satanogenesis” (2006) a “Manifest” (2007) drhnula dost rychlý (symphonic) black metal, který vlastně ani nebyl špatný.

Se čtvrtou nahrávkou “Ordo Bellictum Satanas” se už však Semargl začali výrazně změnit. Svou hudbu značně zpřístupnili, začala být chytlavější, objevil se náznak tanečnějších kláves, v klipech se to najednou začalo hemžit spoře oděnými kočkami (těmi dvounohými) a dokonce nechyběly ani vtípky jako záběry na prsa bubenice. Z dnešního pohledu je “Ordo Bellictum Satanas” vlastně takový mezikrok mezi starší black metalovou tvorbou a tím, co Semargl produkují v současné době, tehdy mi to ovšem přišlo spíš jako takový “black metal” pro děti.

Co však bylo na “Ordo Bellictum Satanas” jen matně naznačeno, do toho Semargl na další řadovce “Satanic Pop Metal” hupsli po hlavě – už jen obal, kde na člověka vystrkuje zadek dívčina s tak úsporným spodním prádlem, že si pomalu můžete prohlédnout její čokodírku, prozrazuje, že zde už pro nějaký black metal není místo ani v nejmenším. A přesně tak to bylo – kytary se sice stále objevovaly, ale hlavní slovo už si převzala diskotéka… myšleno opravdu diskoška, ne vtipný krycí název pro elektronickou hudbu obecně. A počet spoře oděných (a někdy vlastně už dočista neoděných) dívčin ve videoklipech se taktéž navýšil. Nicméně navzdory všem předpokladům se mi to opravdu líbilo (a tím myslím i hudbu, nejen ty hambaté holky v klipech).

A nyní přichází čas na dalším album. Jakým směrem se Semargl asi vydají, bylo myslím docela zřejmé už před vydáním – upřímně jsem ani nepochyboval o tom, že Ukrajinci ještě více omezí kytary a vrhnou se do čistokrevného popíku, což se i stalo… i když, ono je to trochu složitější. Ale to nevadí, alespoň si budeme mít v následujících řádcích o čem povídat. Takže, držte si klobouky i další hučky, vážení, jdeme na věc!

Už dlouho před vydáním Semargl vypustili první singl “Discolove”, jenž má očekávání bezezbytku potvrdil. Sice v něm kytara je (jak se následně ukáže, na “Love” je to spíš výjimka), přesto je ten směr jasný – ještě větší líbivost a diskotéka. Jakkoliv vám to ovšem bude připadat divné, mně osobně se tahle písnička upřímně líbí – opravdu ano. Je to super, je to chytlavé, baví mě to a do toho jako třešnička na dortu nádherná rudovlasá zpěvačka Adele Ri, která sice hostovala už na “Satanic Pop Metal”, ale před “Love” se k Semargl přidala nastálo. Co vám budu povídat, okamžitě jsem se do ní a jejího sexy hlásku zamiloval a vlastně… jo, vlastně jsem se na to album začal doopravdy těšit. Krásně růžovoučká obálečka a název “Love” mě jen utvrdily v tom, že se v tomto duchu ponese celá nahrávka, takže jsem se těšil na desku plnou parádních a neskutečně vlezlých (v tom dobrém slova smyslu) hitovek ve stylu “Discolove”, které do puntíku ztělesňují definici “guilty pleasure”.

U již zmiňovaného druhého singlu “Poison” (který vážně není coverem od Alice Coopera, abyste si nemysleli) jsem ovšem malinko narazil a říkal jsem si, jestli to Semargl trochu nepřehánějí – z klipu se na mě vyvalila na první poslech dost plytká a opravdu vlezlá (tentokrát ne v tom dobrém slova smyslu) diskoška. A i když byl první dojem takový roztodivný, nakonec se musím přiznat, že mě docela chytla i tahle věc. Nikdy jsem se netajil tím, že mám takovou trochu zvláštní slabost pro komerční rádiový popík a všelijaké podobné slátaniny, což už jste si asi všimli, když jsem tu recenzoval taková zvěrstva jako Miley Cyrus, Britney Spears nebo Selenu Gomez, takže mě i tohle nakonec dostalo.

Po několik následujících písniček se dále pokračuje v popovém duchu, byť už to nejsou až takové odrhovačky jako u “Poison”. Dřívější zpěvák Rutarp se definitivně přesunul ke klávesám a hlavní slovo má právě Adele Ri, což se mi líbí. Jedinou výjimkou je hned druhá “It Is Empty”, jíž zpívá jakýsi chlápek, ale nejsem jistý, jestli je to vážně Rutarp, baskytarista Romulus nebo nějaký host. Ale nevadí, tak jako tak mi ten track vzdáleně připomíná třeba muziku od Robbieho Williamse, ačkoliv to možná může být jen nějaká moje sugesce. Každopádně, i dál pokračujeme v zábavném duchu – “Eternity” je další popina s rajcovním hláskem Adele Ri, “Devil Loves You” už není tak vlezlá a je to asi nejlepší skladba první poloviny desky (a společně s “Discolove” vlastně asi nejlepší na celém “Love”).

Až sem vlastně v pořádku a klidně se bez mučení přiznám, že se mi to líbí, ale dál už to začne být takové prapodivné. Změnu přinese už “Only Time”, což je takové… já nevím, zas až takový odborník ještě pořád nejsem… něco mezi trance a IDM? No, nevadí, to bych pořád ještě vzal, protože to nepůsobí až tak úplně jako pěst na oko, což už se nedá tvrdit o následující “Everything Will Be Fine”. To je první song, v němž Semargl vytáhnou kytary, a upřímně řečeno, nemuseli se s tím obtěžovat a měli zůstat u toho popíku. Sice jsem tak nějak čekal, že dřív nebo později na ně alespoň částečně dojde i na “Love”, stejně tak jsem neočekával, že by snad Semargl spustili zase black metal, ale že mi naservírují upocený generický deathcore namíchaný s tím nejhorším komerčním škvárem? Jako sorry, já jsem vážně pro každou hudební zvrácenost, ale tohle už je podle mě přes čáru. Možná stojí za zmínku, že závěr songu mi především vokálem připomíná maledivské melodic death metalisty Nothnegal, zejména závěrečné skladby na jejich debutu “Decadence”, ale to nic nemění na tom, že “Everything Will Be Fine” je blábol jak čuně.

Náladu trochu správí už vyzdvihovaná pecka “Discolove”, jež má na desce úplně stejný říz, Adele Ri vyloženě provokuje, všechno super – přesně takhle jsem to chtěl slyšet. Doufám, že “Everything Will Be Fine” byl prostě jenom úlet a že po “Discolove” už se zase pojede kvalita, ale hned následující kus v pořadí je další studená sprcha. V “Big Plan” se totiž Semargl pustí do dubstepu a je to snad ještě větší příšernost než “Everything Will Be Fine”… upřímně vám řeknu, že dubstep je styl, který jsem nikdy nebyl schopen pochopit. Jakkoliv mám elektronickou muziku obecně rád, v tomhle jsem nikdy žádný smysl nenašel a až na naprosté výjimky mi tenhle žánr přijde jako trendová sračka. Cokoliv jsem slyšel, tak to byla debilita – a debilita to je i v podání Semargl.

No, a nejpozději někdy v téhle chvíli mě vždycky přejde chuť “Love” poslouchat dále, i když je pravda, že závěrečné trio zdaleka není tak strašné jako ultrašpatná dvojice “Everything Will Be Fine” a “Big Plan”, která mi totálně ničí celý dojem z alba. Ani tak to finále ale není zrovna hitparáda. “From Me” je v pohodě písnička, jež navazuje na to, co Semargl předváděli na začátku nahrávky. “I Just Need You” je trochu horší, opět se otírá o trance a náznakem i o dubstep, a kdyby na to přišlo, skousnout by se i dala – pokud by byla jediná horší na albu. Z “Let Me Light a Fire” mám pak poměrně rozporuplný pocit (ostatně jako z celé nahrávky) – některé pasáže jsou zde vyloženě imbecilní, místy mi to připomíná kytarovější tracky Combichrist z poslední placky “We Love You”, akorát v extrémně retardované verzi, a zase nesmí chybět nějaký ten dubstep… všechno tohle mě tam fakt nebaví, ale tuhle věc alespoň drží nad vodou Adele Ri se svým zpěvem, především refrén se jí povedl, byť ten hudební podklad, který jí k tomu hraje, je na tom o poznání hůře.

Jak jsem řekl, můj pocit z “Love” je značně rozporuplný. Vůbec mi nevadí ještě větší příklon k popu, vlastně se mi to docela i líbí a nic proti tomu nemám. Ale když chcete hrát pop, tak ho kurva hrajte a vyserte se na ten dubstep (protože je to sračka) a na kytary (protože tam jsou spíš otravné a vůbec se do evidentně diskotékové nahrávky nehodí). Netuším a taky nechápu, co Semargl vede k tomu, aby to takhle prznili a stylově naprosto nepochopitelně tříštili – ať radši hrají ten popík a nestydí se za to, protože jim to v současné době jde podstatně lépe než tragikomické pokusy o kytarové skladby a koketování se dnem elektronické scény. Snad jim to na dalším albu dojde a mrdky jako “Everything Will Be Fine” nebo “Big Plan” se už konat nebudou…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.