Sevendust - Black Out the Sun

Sevendust – Black Out the Sun

Sevendust - Black Out the Sun
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 26.3.2013
Label: Asylum Records

Tracklist:
01. Memory
02. Faithless
03. Till Death
04. Mountain
05. Cold as War
06. Black Out the Sun
07. Nobody Wants It
08. Dead Roses
09. Decay
10. Dark AM
11. Picture Perfect
12. Got a Feeling
13. Murder Bar

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Atlantská partička Sevendust se na vlně moderně-alternativního metalu pohybuje už úctyhodných devatenáct let a letos si na své konto připsala již deváté řadové album v podobě novinky “Black Out the Sun”, které slibovalo návrat k původním kořenům kapely a o něco tvrdší a temnější sound. Osobně nejsem (zatím) žádným velkým či přehnaným fanouškem ani svérázným znalcem poměrů uskupení, ale podle toho, co jsem zatím slyšel, se “Black Out the Sun” může řadit k tomu lepšímu, co Sevendust za dobu své existence vydali. Album momentálně považuji za takovou příjemnou jednohubku k večernímu relaxu, přičemž musím ale zdůraznit, že se jedná o jednu z těch velice chutných a ne úplně pitomých. Proč, co a jak se hned dozvíte o pár desítek nebo stovek slabik níže.

Black Out the Sun”, které si členové Sevendust produkovali vesměs sami, zní místy pěkně atmosféricky, a to hlavně díky prostému faktu, že se kapela jednoduše nebojí si sem tam trochu žánrově zaexperimentovat, ale zároveň si dokáže udržet svou typicky melodickou tvář. Pro názornou ukázku skloubení obou zmíněných složek si vybereme reprezentativní vzorek – tak třeba taková klipovka “Decay”, jejíž videoztvárnění se tu poflakuje někde kolem a která místy vyznívá pěkně temně a pochmurně. Hodně pomalý a tajuplný rozjezd, který následně střídá riff, jejž měla kapela vymyšlen už v dobách nahrávání alba “Cold Day Memory”, ale rozhodla se jej použít až na nové desce. “Decay” přesně ukazuje, jak kluci ze Sevendust umí precizně zkombinovat všechny nástroje do kvalitní ústřední melodie, kterou vokál frontmana Lajona Witherspoona dokáže nakopnout téměř k dokonalosti. Bicí s milisekundovou přesností kopírují hlavní kytarovou linku a vytváří tak dojem naprosté harmonie a takové synchronizace, o které by si většina jiných kapela mohla nechat leda tak zdát.

U Lajonova hlasového projevu se ještě na moment, s dovolením, zastavíme. Bez něj by prostě Sevendust nebyl nikdy Sevendustem a nová deska tomuto tvrzení dává opět za pravdu. Pan Witherspoon dokáže přecházet mezi klasicky řvavým vokálem alt-metalových odrhovaček, které mezi novým materiálem samozřejmě také lze najít, a čistým pomalejším projevem bez mrknutí oka a s palcem pravé nohy v levé nosní dírce. Klobouček dolů. Na “Black Out the Sun” se mi také velice líbí projev dvorního kytaristy Clinta Loweryho, který Lajonovi místy zdatně sekunduje v podobě upozaděných a podpůrných vokálů. Rozebírat zde ještě jeho hráčské umění na nejběžnější strunný nástroj by bylo jako vození hlíny na hřbitov, takže toho se dovolím zdržet.

Tak, dostáváme se k oddílu, na který se stejně všichni nejvíce třesete a zbytek krom finálního hodnocení přecházíte bez povšimnutí (a kdo ne, má u mě pivo). Nuže, “Memory” funguje jen jako takové kratší intro v podobě akustické kytary, jež je podkreslena na albu mnohem hojněji se vyskytující kytarou elektrickou. “Memory” plynule navazuje na “Faithless”, která by se dala nejjedodušeji popsat jako “pro Sevendust typická”. Nechybí obligátní harsh vokál, rychlá kytalová melodie a výrazné bicí. “Till Death” brnkne už od začátku na trochu rychlejší a zběsilejší notu, která je v některých momentech střídána zpomalením a kytarovým sólem. “Mountain” je střednětempá skladba klasického střihu, ve které dominuje hlavně Lajonův vokál a v závěrečné části opět zabijácké sólo. Pomalejší “Cold as War” se mi opravdu hodně líbí, a to především v refrénových částech, které jsou jednoduše skvělé a výborně naaranžované. Textově i kompozičně se společně vedle výše zmíněné “Decay” staví na pomyslný vrchol alba.

Druhou půli otevírá titulka “Black Out the Sun”, jejíž hlavní tahák spočívá v podobě primární kytarové linky, jež je náležitě zhutnělá a podepřená vedlejší melodií i dunivou basou. Neurazí, ale raději si pustím jiné písničky. “Nobody Wants It” je taková “popíkovka” spoléhající na našláplý refrén a profláklé téma. “Dead Roses” úslužně předskakuje hitovce “Decay” a exceluje především v refrénu. O “Decay” jsme toho již napsali dostatek, takže přeskakujeme a dostáváme se k “Dark AM”, která sází hlavně na kytarovou melodiku a celkově jednoduše uchopitelný koncept. To ale samozřejmě neznamená, že by byla jakkoliv špatná – právě naopak. “Picture Perfect” kombinuje razantně kytarový úvod s impozantním frontmanovým rozsahem. Navazuje “Got a Feeling”, která je opravdu velmi pomalá a kterou od začátku zpívá Clint LoweryLajonovou podporou v refrénech. Parádička. Uzavírající “Murder Bar” jde až na dřeň, kombinuje poctivou melodiku s podporou hutných kytar a zpěvným a skočným refrénem. Ideální koncertní kus.

A jsme na konci. Ani to zase tak nebolelo, no ne? “Black Out the Sun” rozhodně není špatné album. Vůbec ne. Ale také není kdovíjak objevné nebo překvapující. Nabízí úžasnou technickou stránku a hromadu slušných písniček, mezi kterými lze najít opravdu nadupané kusy, ale hodnotově je spíše lehce nad průměrem. Fanoušek nebude zklamán a nový posluchač nebude uražen. Toť konečný verdikt.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.