Shining - International Blackjazz Society

Shining – International Blackjazz Society

Shining - International Blackjazz Society
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 23.10.2015
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Admittance
02. The Last Stand
03. Burn It All
04. Last Day
05. Thousand Eyes
06. House of Warship
07. House of Control
08. Church of Endurance
09. Need

Hrací doba: 66:66

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Shining a jejich historie představují takový typický scénář skupiny, jejíž zvuk je specifický, jasně rozpoznatelný a vlastně by šlo říct, že do jisté míry i originální. První roky se nesou ve znamení prudkého vývoje (ostatně, Shining přece začínali jako čistě jazzový kvartet, takže ti za svou kariéru vlastně stihli kompletně vyměnit žánr), který posléze vyvrcholí v jedné přelomové desce, na níž je styl vypilován k dokonalosti a která mnohdy i znamená proražení do širšího povědomí. A od tohoto alba dál už pak skupina rezignuje na další progres a spíše jen brousí ten svůj daný sound i svou prezentaci a jakékoliv další změny se odehrávají pouze na úrovni kosmetických úprav.

Onou přelomovou deskou v případě Shining byla nahrávka „Blackjazz“ z roku 2010. Na ní Norové seskupení okolo zpěváka, kytaristy a saxofonisty Jørgena Munkebyho dovršili svůj přerod do extrémního jazz metalu, zavedli chytlavou značku blackjazzu (asi ne nadarmo se toto slovo jako bumerang vrací v názvu aktuálního počinu „International Blackjazz Society“), v neposlední řadě dotáhli k dokonalosti i svou strohou, leč elegantní grafickou prezentaci a to vše navíc podtrhli excelentní skladatelskou formou. Řečeno jednoduše – konečně se našli (takto s odstupem to snad lze tvrdit) a od tohoto bodu již pokračují ve schématu definovaném právě na „Blackjazz“.

Samozřejmě netvrdím, že předchozí tvorba je úplně jinde a že po „Grindstone“ z roku 2007 Shining za svou minulostí udělali tlustou čáru – to jistě ne, naopak k tomu přelomu v podobě „Blackjazz“ směřovali postupně a plynule, vždyť ten příklon ke kytarovějšímu zvuku je cítit již od třetího alba „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“, což je také taková druhá zlomová nahrávka v historii kapely. Nicméně, právě na „Blackjazz“ Norové dosáhli toho svého stropu a od té doby se neposouvají kupředu, jen navazují. Přesně takhle totiž znělo následné „One One One“ (2013) a přesně takhle vlastně zní i novinka „International Blackjazz Society“

V tomto ohledu je „International Blackjazz Society“ vlastně dosti nepřekvapivou nahrávkou. Co si budeme nalhávat – jestli měl kdokoliv pochybnosti o tom, že to bude právě takhle, tak v momentě, kdy Shining zveřejnili název novinky a její obal, muselo být už snad každému jasné, že „International Blackjazz Society“ bude pokračovat ve stejném duchu jako „Blackjazz“ a „One One One“.

Skoro by se chtělo říct, že vyjma loga, k jehož obměně s letošním albem došlo, se nezměnilo takřka nic. Nicméně i navzdory tomu, že to je ve svém jádru vlastně pravda, je to takové prohlášení vůči Shining lehce nefér, jelikož působí až přespříliš pejorativně. Munkebyho partu totiž určitě šlechtí fakt, že si stále dokáže držet vysokou skladatelskou úroveň, a i když (já vím, už to začíná znít nudně) i v tomhle ohledu „Blackjazz“ stále představuje vrchol (v těsném závěsu pak je dle mého názoru „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“), i ty následné věci jsou vlastně pořád super. A dokonce bych řekl, že „International Blackjazz Society“ je ještě o chlup zábavnější než jeho přímý předchůdce „One One One“.

A kromě toho Shining šlechtí ještě jedna další věc – i navzdory tomu, co až doposud padlo, se jim musí nechat, že ta jejich výbušná směs ani potřetí za sebou nepůsobí ohraně nebo snad uměle natahovaně. Tedy alespoň pro mě ne, protože i s vědomím, že tahle parta natočila už i lepší desky, se mi ten jejich jazz metalový chaos líbí i na „International Blackjazz Society“. Mimo jiné mě hodně baví, že Shining dokážou být takoví nepřehlední, zašmodrchaní a netriviální, přitom ale pořád „hitoví“ – může to znít jako protimluv, ale tak to prostě je. To jejich podání kombinace avantgardních kytar, mnohdy splašené rytmiky, kláves, agresivního řevu a stále přítomného jazzové feelingu, do čehož navíc vstupuje kvílivý saxofon, prostě působí strašně natlakovaně a zběsile. Taková „Burn It All“ se přesto dokáže vrýt do hlavy a některé její momenty prostě jsou „chytlavé“.

A tohle by se vlastně dalo říct o většině songů na „International Blackjazz Society“. U „Burn It All“ mám sice subjektivně pocit největší „hitovosti“, ale to neznamená, že bych mohl podobnou vlastnost upírat i třeba „The Last Stand“, „Last Day“, „Thousand Eyes“ či „Need“ – ve své podstatě tedy většině desky. Zbytek pak tvoří jednak úvodní neuspořádaná etuda „Admittance“ s šíleným saxofonem a naopak minimalističtější intermezzo „Church of Endurance“, jednak zajímavá dvojice „House of Warship“ a „House of Control“. První jmenovaná se ještě víceméně nese v typickém duchu současných Shining, jak byl popsán výše, ale její pokračování „House of Control“ už je na poměry celého „International Blackjazz Society“ dost zvláštní. Je možná až nezvykle zpěvná, místy trochu rocková a místy se blýskne i nečekaně epickými klávesami. Tak jako tak, právě díky její výlučnosti bylo o vrcholu nahrávky rozhodnuto již s prvním poslechem.

Shining

Co se týče oněch kosmetických změn (tedy takových změn, které vlastně vyznění celku nijak nemění), o nichž jsem hovořil výše, pak mám u každého dalšího počinu Shining pocit, že Norové jsou čím dál tím víc metal. Kytara přebrala otěže už dávno (ano – definitivně na „Blackjazz“) a saxofon jako kdyby pocitově hrál menší a menší roli. Ten jazzový odér samozřejmě stále cítit je a je to tak dobře, protože právě to je jedním z poznávacích znamení Shining, nicméně i přesto – dnes už je legitimní Nory považovat za metalovou kapelu a „International Blackjazz Society“ to potvrzuje.

Budeme-li se bavit o těch +/- kytarovějších počinech, tedy dejme tomu od „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“ dál, pak bych „International Blackjazz Society“ zařadil až na předposlední pozici těsně před „One One One“. Není to ale tím, že by šlo o tak špatnou desku (a to platí jak o novince, tak i o jejím předchůdci), ale tím, že ty starší jsou tak dobré. Nicméně obecně vzato jsou Shining pořád vysoko a pořád zábavní, tudíž zatím stále vládne spokojenost.


5 komentářů u „Shining – International Blackjazz Society“

  1. Já nevím, co si s těmi Shining počít. Původně jsem se na novou desku hodně těšil, ale pak přišly první zveřejněný songy, pro mě dost nepřesvědčivý, a hlavně totálně dojebaný video k „Last Day“. No a co se nestalo, prostě jsem ztratil chuť desku poznat a ani jednou jsem nebyl s to ji doposlouchat celou. Dá se předpokládat, že by si mě za pár poslechů získala, ale jednoduše jsem ztratil zájem. Nicméně plánuju se k tomuhle materiálu vrátit, jen to nebude otázka týdnů, ale spíš měsíců nebo roku.

    1. Potvrdzujem, mám to rovnako.
      Najprv som kapele veľmi fandil, potom som sa ich nasýtil na koncerte, no poslednú dosku som nedopočúval – nechcelo sa mi. A stále sa mi nechce.
      Odkladám na nejaký “príhodnejší” čas.

      A zároveň môj obdiv k H., ktorý si to pre účely recenzie musel vypočuť určite viac ako jeden či dva razy…

      1. Tomuto jsem dal určitě hodně nad deset :)

        Jinak ohledně toho klipu se Skvrnem souhlasím, ten mě taky neoslovil. Je takovej… neshiningovskej… vůbec se k nim a k jejich hudbě nehodí…

  2. já naopak nečekal nic (Blackjazz mě chytil ukrutně, ale One One One mě nebavilo skoro vůbec, tak jsem ani neřešil že nahráli něco nového) a jsem příjemně překvapen, je to velice poslouchatelná věc! hlavně v recenzi zmíněná House of Control připomíná atmosférou i projevem skoro až Nine Inch Nails, zbytek alba je možná spíš už takový punk’n’roll, ale je zábava to poslouchat. plus kapela je banda super týpků včetně Munkebyho, jak jsem se přesvědčil i naživo nedávno v Praze :)

    1. Jo, to je dobrej postřeh, že je to takový trochu “punkový” :) A v Praze jsem byl taky a byla to sranda :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.