Shining - One One One

Shining – One One One

Shining - One One One
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 8.4.2013
Label: Indie Recordings / Universal

Tracklist:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. My Dying Drive
04. Off the Hook
05. Blackjazz Rebels
06. How Your Story Ends
07. The Hurting Game
08. Walk Away
09. Paint the Sky Black

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Zajus):

Norští Shining prošli během pouhých čtrnácti let existence vývojem jako málokterá kapela. Zpočátku jazzové seskupení hudebníků okolo ústředního myslitele Jørgena Munkebyho vešlo do širšího povědomí nejprve svým čtvrtým řadovým albem “Grindstone”, jehož úspěch však následně zastínila dva roky stará deska “Blackjazz”. Shining si vždy libovali v nekonformnosti a odvážných nápadech, což je na albu “Blackjazz” dovedlo až k neuchopitelnému metalovému běsnění, které si však zachovávalo některé tradiční jazzové principy a alespoň střídmý příděl saxofonu. Shining tak zažili největší úspěch s posluchačsky nejnáročnějším albem své dosavadní diskografie a otázka, jakým způsobem budou pokračovat na další desce, se nabízela zcela automaticky.

Pro vysvětlení, jak “One One One” zní, se ještě jednou krátce vrátím k albu “Blackjazz”, čímž se jeho znalcům omlouvám. “Blackjazz” byla nahrávka plná zmatku, skladatelské geniality a technické preciznosti. Dlouhé repetetivní plochy řvoucích kytar se střídaly s náložemi tvrdé elektroniky, obtížně zapamatovatelné momenty byly proloženy kusými střípky melodií a Jørgen Munkeby věnoval pozornost kytaře mnohem více než svým hlasivkám či saxofonu. “Blackjazz” bylo album, které, při dostatečně hlasitém poslechu, dokázalo vyvodit nepříjemné bolesti hlavy, stejně jako záchvaty vzácného pocitu hudební extáze. Shining udělali vše pro to, aby posluchače zmátli, aby mu pochopení desky zkomplikovali.

Právě v onom přístupu je klíčový rozdíl mezi “Blackjazz” a dnes recenzovanou “One One One”. Už na samotném tracklistu lze rozdíl ilustrovat. “One One One” je oproti předchůdci o více než dvacet minut kratší při zachování stejného počtu skladeb, které tak s průměrnou délkou okolo čtyř minut tvoří skromných 35 minut hudby. Nenalezneme zde žádný vtípek se stejně pojmenovanými skladbami, ani píseň s názvem podobným “-… .- -.-. ….”, jež se nacházela na albu “Grindstone”. Spolu s tím Shining zjednodušili i grafiku, čítající nyní stručné nápisy na oranžovém pozadí. To vše symbolizuje o mnoho větší přístupnost a posluchačskou přívětivost, kterou “One One One” oplývá.

Album otvírá “I Won’t Forget”, skladba s takřka hitovým potenciálem. Se svým silným refrénem, šlapajícími bicími a vcelku nenápadnou elektronikou na mě “I Won’t Forget” dýchla téměř punkovým nádechem (míněno její energií a tahem na branku, ne zvukem). Nebyli by to Shining aby však do skladby nepřidali menší i větší nápady, které jejich hudbu staví zcela mimo jakoukoliv konkurenci. Předně je zde skvělé saxofonové sólo, které do písně Shining začlenili s takovou lehkostí, s jakou jiné metalové (pokud tak o Shining vůbec můžeme uvažovat) kapely používají sóla kytarová. Z menších nápadů je tu třeba zvuk blinkrů v několika tišších částech skladby. Netuším jak to kapelu napadlo, ale je to perfektní. “I Won’t Forget” před koncem značně přitvrdí, Torstein Lofthus zaútočí salvou úderů do bicí sestavy a Jørgen Munkeby křičí až na hranici možností. Přesto všechno se “I Won’t Forget” nebojím nazvat chytlavou skladbou.

“The One Inside” je poněkud hůře uchopitelná. Munkebyho zpěv již není tak snadno zapamatovatelný a ústřední instrumentální sekce s další výtečným výstupem saxofonu má daleko k chytlavosti úvodní písně, ovšem právě v těchto neuchopitelných chvílích jsou Shining nejlepší. “My Dying Drive” a “Off the Hook” jsou další velice energické písně, stejně jako pátá “Blackjazz Rebels”. O něco komplikovanější je až následující dvojice “How Your Story Ends” s téměř čistým zpěvem a “The Hurting Game” s jasným odkazem na minulost kapely v podobě saxofonového sóla ze písně “Fisheye”. “Walk Away” se před grandiózním závěrem ještě na chvíli vrátí k oné energii, neurvalosti a chytlavosti, aby následná “Paint the Sky Black” obnovila něco z “brutality” alba “Blackjazz”.

Od “One One One” jsem očekával hodně, ovšem jednou skutečností jsem si byl naprosto jistý. Absolutně jsem nepřipouštěl možnost, že by Shining strnuli na místě, že by natočili kopii svého vlastního alba, protože dosud žádná deska Shining nezněla stejně jako alba předchozí. Toto očekávání bylo z části splněno, ovšem tvrdit, že Shining otočili kormidlo o sto osmdesát stupňů, by bylo taky chybné. “One One One” si ze svého předchůdce bere mnohé, ovšem dělá to alespoň rafinovaně a snaží se přidávat nápady vlastní. Skladatelsky by tak mohlo jít o nejvyzrálejší album kapely, ovšem já se stále nemůžu zbavit jistého zklamání z oné mnohokrát zmíněné snadnější přístupnosti alba.

Za co naopak Shining pochválit musím, je mnohem četnější užití saxofonu. Jørgen Munkeby pochopil, že tento rozlišovací prvek prostě nemůže zanedbávat, a integroval ho tak úspěšně, že se momenty se saxofonem rychle staly mými nejoblíbenějšími částmi alba. Výbornou práci pak odvádí i bubeník Torstein Lofthus, který spíše než technicky precizně (či dokonce strojově) zní agresivně. Celkově je “One One One” album, kterému bych samotnému nemohl v podstatě nic vytýkat, kdyby však nenásledovalo za dokonalým infernem jménem “Blackjazz”. Žádná z jeho devíti skladeb není slabá, žádná nepostrádá skvělé detaily i silné momenty. Jde o materiál jako stvořený pro živé hraní, které Shining umí. Přesto si ode mě “One One One” odnese “pouhých” osm bodů.


Druhý pohled (H.):

Já osobně mám Shining opravdu rád. Zcela jistě se jedná o kapelu, která je svým způsobem originální a disponuje nezaměnitelým soundem, což ruku v ruce s výtečnými skladatelskými nápady, jimiž tito Norové rozhodně nikdy nešetřili, dává ve výsledku bezesporu fantastickou hudbu. Bylo ovšem zřejmé, že navázat na fenomenální avantgardní výplach “Blackjazz” bude setsakra těžké, přesto schopnostem Shining věřím natolik, že jsem ani na vteřinu nepochyboval o tom, že by “One One One” nemělo být další skvělou deskou – a opravdu mě těší, že se má očekávání opět potvrdila, a to tím spíš, že je od předcházejících počinů opět někde jinde.

Zdá se mi, že Shining čím dál tím více směřují ke kytarové hudbě, přesto tam onen znatelný jazzový pocit v pozadí stále poletuje – a ani se nemusí jednat o momenty, kdy se spustí saxofonové hrátky. Zároveň je “One One One” opravdu písničkovější (na poměry Shining) a některé skladby jako třeba “I Won’t Forget” nebo vyloženě “zpěvná” “Off the Hook” jsou vážně skoro až hitové, aniž by Shining svou muziku nějak výrazně zjednodušili. Všemu opět nasazuje korunu naprosto zničující saxofon, který je využíván dle hesla, že méně může být více, což v tomto případě platí bezezbytku, ale když se ozve, vždy je zaděláno na úžasný moment. Osobně jsem třeba na větvi ze sóla v songu “The One Inside”, které je jednoduše skvělé.

Už jsem slyšel názory, že “One One One” je oproti “Blackjazz” o něco horší, což možná v jistém slova smyslu může být pravda, nicméně i tak jsem s novinkou naprosto spokojen. Už jen z toho důvodu, že na hudbu, jakou produkují Shining, opravdu hned tak nenarazíte, má tahle skupina mé uznání, ale “One One One” je pro mě stále natolik kvalitní, aby si Shining v mých uších svou pozici přinejmenším upevnili i bez toho.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.