Země: Rumunsko Žánr: black metal Datum vydání: 16.3.2015 Label: Sun & Moon Records Tracklist: 01. Végtelen út 02. A bomlás illata 03. Lesben álló 04. Kozmikus zuhanás 05. Ezek vagyunk 06. Melankólikus transzcendens 07. Hosszú út az örökkévalóságba Hodnocení: 8/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sun & Moon Records

V nedávné době jsme tu recenzovali hned dvě rumunské skupiny Death Nöize a Wolfsgrey, které se ve své tvorbě věnují hodně syrovému black metalu. A aby toho rumunského black metalu čistě náhodou nebylo málo, máme tu do party ještě jeden kousek. Vzhledem k tomu, že Death Nöize byli sice poslouchatelní, ale žádný zázrak, a Wolfsgrey už byli spíše horší, nějak extrémně jsem se po téhle zkušenosti do poslechu formace s poměrně krkolomným názvem Siculicidium nehnal – tím spíše, že všechny tyto tři formace jsou vzájemně personálně provázané a více či méně za nimi stoji ti samí lidé.

Death Nöize i Wolfsgrey jsou ovšem vlastně jen vedlejší projekty, které nyní přišly s debutovými deskami – a právě Siculicidium jsou tou hlavní skupinou, jež z této trojice stojí na prvním místě a také má – ostatně docela logicky – největší jméno (samozřejmě v hodně relativním měřítku, neboť se bavíme o undergroundovém black metalu). Na druhou stranu, ani diskografie Siculicidium není zrovna nejpočetnější a ta kapela také nepatří přímo mezi veteránské. Rumunská formace tuhle káru táhne něco málo přes deset let, na kontě má prozatím jedno demíčko, jedno splitko, trojici EPček a především jedno řadové album s názvem “Utolsó vágta az Univerzumban”, které vyšlo v roce 2009. Koncem loňského roku se pak objevila druhá deska “Hosszú út az örökkévalóságba”, na niž se právě nyní podíváme…

Přestože mi jméno Siculicidium není neznámé a už nějaký ten pátek mám ponětí o tom, že taková skupina existuje, se zmiňovaným debutem jsem bohužel tu čest až do dnešních dní neměl, díky čemuž nemohu sloužit, co se na “Hosszú út az örökkévalóságba” změnilo nebo co zůstalo při starém – tedy s jednou výjimkou, a sice že mohu zcela zodpovědně konstatovat, že na názvech obou alb si zlámete jazyk úplně stejně (tedy ne, že bych to zkoušel, jen předpokládám, když se na to podívám). Možná vás na první pohled zaujme, že ačkoliv jsem prozradil, že Siculicidium pochází z Rumunska, ony jazykolamy v názvech příliš rumunsky nezní – a máte samozřejmě pravdu, jelikož se jedná o maďarštinu, konkrétně “Hosszú út az örökkévalóságba” by se dalo přeložit jako “Dlouhá cesta k věčnosti” (ne, že bych zrovna uměl maďarsky, ale se slovníkem a promo materiály se machruje docela dobře). Proč však rumunská kapela zpívá zrovna maďarsky, to upřímně řečeno nemám sebemenší ponětí, takže se mě na to radši ani neptejte…

Nyní už by však asi bylo záhodno přestat s nudným tlacháním a konečně si trochu popovídat o samotném “Hosszú út az örökkévalóságba”. Bystrý čtenář si jistě povšimnul, že hned na začátku jsem prozradil, že Siculicidium hrají opět black metal, a že jsem také nepřímo řekl, že podobně jako u obou jmenovaných vedlejších projektů opět půjde o jeho syrovější podobu. Obojí je samozřejmě pravda, protože na “Hosszú út az örökkévalóságba” rozhodně najdete black metal a rozhodně se jedná o black metal poměrně špinavějšího rázu a se syrovější produkcí. I přesto je ovšem výsledná podoba materiálu zcela odlišná od špinavého black metalu v té podobě, jaká se nachází na debutech Death Nöize a Wolfsgrey. Obě tyto skupiny do své tvorby kromě čistého black metalu vnášely rovněž prvky thrashe, crustu nebo punku, kdežto Siculicidium podobnými příměsemi “pošpiněn” není. Ještě markantnější rozdíl je ovšem v samotném pojetí hudby a celkové naládě “Hosszú út az örökkévalóságba” – zjednodušeně řečeno se tady totiž nejedná o oldschoolovou hoblovačku, ale hraje se především na atmosféru a promyšlenost.

Stále se pohybujeme v hudební formulce, k níž nejlépe pasuje označení black metal bez jakýchkoliv dalších přívlastků, ale i přesto se jedná o hudbu, jež je poměrně otevřená, nebojí se rozmanitosti, netradičních ozvláštnění, zajímavých prvků a dalších podobných věciček – oné syrovosti navzdory. A právě díky tomu je “Hosszú út az örökkévalóságba” ve finále tak zajímavou deskou. Jakkoliv totiž může znít spojení otevřenosti a špinavosti v rámci black metalu jako něco, co se k sobě ne úplně hodí, samotný výsledek funguje vysloveně úžasně a ukazuje, že jakékoliv případné předsudky před vlastním poslechem byly zhola zbytečné. Na “Hosszú út az örökkévalóságba” se mi líbí především jedna věc, v níž také osobně vidím největší sílu tohoto počinu – je to velice zvláštní, nebojím se říct až ojedinělá atmosféra, jež celými 40 minutami prostupuje a je cítit z takřka každého momentu. A právě tahle atmosféra je natolik silná, že si mě díky ní Siculicidium získali na svou stranu hned při prvním poslechu (a pak že láska na první pohled není – minimálně v hudbě to neplatí) a po několik dalších poslechů jsem vnímal jenom ji a náramně jsem si ji užíval.

Vtip je ale v tom, že když se člověk po těch několika posleších oné fantastické atmosféry nabaží a začne se soustředit na detaily, stejně rychle se ukáže, že “Hosszú út az örökkévalóságba” nestojí pouze na jednolitém pocitu, ale má rozhodně na to, aby fungovala, i pokud budete pozorně vnímat každý tón. Vzhledem k tomu, že jsem v tomto ohledu pořád trochu staromilec, hudbu mám pořád nejradši po deskách a “Hosszú út az örökkévalóságba” mě jako deska opravdu hodně baví, nejradši bych se zdržel vypichování nějakých konkrétních kousků, ale abychom dostáli nějaké té nepsané formě recenze, mohu zmínit kupříkladu úžasnou “Lesben álló”, která se hned rozjede možná trochu nenápadnou, ale o to funkčnější melodickou linkou, a hodně povedenou baskytarovou linku, díky níž to se mnou doslova šije. Obzvláště po “A bomlás illata”, jež má asi nejblíže k tradiční black metalové formě, je tenhle nájezd maximálně funkční. Ale ono je hodně povedené už instrumentální intro “Végtelen út”, které s nadsázkou řečeno zní jako melodičtější Burzum. Zatím jsem ovšem jmenoval pouze písničky nacházející se na začátku alba, takže aby to nevypadalo, že konec je nějaký slabší (což rozhodně není, vlastně je možná ještě zajímavější), určitě zmíním ještě “Melankólikus transzcendens”, v níž si díky použité trumpetě můžete vzpomenout na kultovní maďarskou formaci Sear Bliss. Závěrečný titulní song “Hosszú út az örökkévalóságba” se pak mimo jiné blýskne velice zajímavě pojatou vokální stránkou někde na pomezí deklamace a mluveného vícehlasu.

Jmenoval jsem sice jenom pár konkrétních motivů, ale rozhodně je co poslouchat po celou délku desky. Jak jsem již řekl na začátku, nijak zvlášť po hlavě jsem se do poslechu “Hosszú út az örökkévalóságba” nehrnul, ale o to víc mě nakonec ta nahrávka překvapila a potěšila. Jedná se totiž sice o stále syrový, přesto nadmíru chytrý, zajímavý a netradiční black metal ve velice lákavém balení. Rozhodně se na to jako já nedívejte už předem skrze prsty a zapomeňte na ne úplně pochvalné recenze na Death Nöize a Wolfsgrey, protože Siculicidium oba své vedlejší projekty převyšuje rozdílem několika tříd na všech frontách.